slinivka - zánět

Měla jsem na začátku nějaké představy, názory a teď je vidět, že to není tak jednoduché, ani úplně černobílé.

No jo no… člověk míní, život mění.

Určitě nejste ani první ani poslední, která měla nějaké představy a realita je jiná.

Já bych řekla, že ze zdejšího společenství zdejších pejskařek jsem ta nejméně kompetentní. Sice mám psy 35 let, ale mimo ovčandy a setra jsem žádnýho dalšího psa cíleně necvičila… nedělám psí sporty, nejedu podle Šusty a možná mám nějakej pojem, že existuje pozitivka a klikr…

Když jsem si v roce 1998 pořídila afgána, tak jsem zjistila, jak může být život se psem jednoduchý… důležité bylo mít se psem vztah, aby mě pes miloval a pak se nějak domluvíme… co já potřebuju.. aby netahal na vodítku a aby měl přivolání.

No a po něm přišla Sára… ředitelka zeměkoule… radikálka až na půdu a byla to výzva… nesnášela většinu psů, přestože byla socializovaná a od štěněte zvyklá, že jsme chodili s kámoškama a jejich psi na prochajdu, hodně jsme se se psy stýkali … ona už jako štěně byla generál … ona byla vedoucí, všichni psi se museli chovat slušně, nesměli běhat a nesměli se courat za mnou. Život s radikální fenou není snadný…naučila jsem se být klidná a mít sebevědomí až na půdu… musela jsem být bůh, aby fena fungovala.

A pak přišla Gina… štěně, které vůbec nekomunikovalo, když jsme šly na procházku, tak to bylo jak kdyby ke mně nepatřila… jak dva lidi v MHD… drží se jedný tyče, pohybují se stejným směrem, ale jinak spolu nemají nic společnýho s no a když mě teda trochu vzala nakonec na milost tak začala puberta… neumím si představit víc umíněnýho, vzdorovitýho, trucovitýho, umíněnýho psa než byla ona, do toho se svojí pasteveckou palicí, ale nezkušenosti mládí řešila úplně všechno, co vyhodnotila jako nebezpečí.

A vy skřípete zubama, nejradši byste tu pitvoru vzteky překousli, sle nesmíte dát najevo ani zrnko netrpělivosti, ani zrnko naštvanosti…

Prostě co pes to originál, co pes, tak moje představa se neslučovala s realitou.

Já jedu hodně pocitově, netlačím nikdy na pilu, protože by mi to bylo houby platný, ale vždycky to vymyslím tak, aby to bylo schůdný pro psa.

No a třeba pro mě je největší zklamání, že Gina nemá 100% přivolání a tudíž jí nemůžu pustit na volno… to je první pes, kde jsem to nedokázala. No a raky žijem, holt sebou na prochajdy vláčím 20ti metrovou šňůru.

Upřímně, to co popisujete za problémy s Jackem.. a teď nemyslím zdravotní, ale s tím chováním… chce se mi napsat… gratuluju, máte normálního puboše. Ono totiž naučit psa sedni, lehni, udělej trojné salto s třemi vruty je sranda, ale naučit klid a sebeovládání je to… z mého pohledu nejtěžší obzvlášť u temperamentního mladýho psa…chce se mi napsat “ ale velebnosti, vždyť je to ještě štěně”…myšleno dítě akorát už trošku starší.

Měla jsem na začátku nějaké představy, názory a teď je vidět, že to není tak jednoduché, ani úplně černobílé.

No jo no… člověk míní, život mění.

Určitě nejste ani první ani poslední, která měla nějaké představy a realita je jiná.

Já bych řekla, že ze zdejšího společenství zdejších pejskařek jsem ta nejméně kompetentní. Sice mám psy 35 let, ale mimo ovčandy a setra jsem žádnýho dalšího psa cíleně necvičila… nedělám psí sporty, nejedu podle Šusty a možná mám nějakej pojem, že existuje pozitivka a klikr…

Když jsem si v roce 1998 pořídila afgána, tak jsem zjistila, jak může být život se psem jednoduchý… důležité bylo mít se psem vztah, aby mě pes miloval a pak se nějak domluvíme… co já potřebuju.. aby netahal na vodítku a aby měl přivolání.

No a po něm přišla Sára… ředitelka zeměkoule… radikálka až na půdu a byla to výzva… nesnášela většinu psů, přestože byla socializovaná a od štěněte zvyklá, že jsme chodili s kámoškama a jejich psi na prochajdu, hodně jsme se se psy stýkali … ona už jako štěně byla generál … ona byla vedoucí, všichni psi se museli chovat slušně, nesměli běhat a nesměli se courat za mnou. Život s radikální fenou není snadný…naučila jsem se být klidná a mít sebevědomí až na půdu… musela jsem být bůh, aby fena fungovala.

A pak přišla Gina… štěně, které vůbec nekomunikovalo, když jsme šly na procházku, tak to bylo jak kdyby ke mně nepatřila… jak dva lidi v MHD… drží se jedný tyče, pohybují se stejným směrem, ale jinak spolu nemají nic společnýho s no a když mě teda trochu vzala nakonec na milost tak začala puberta… neumím si představit víc umíněnýho, vzdorovitýho, trucovitýho, umíněnýho psa než byla ona, do toho se svojí pasteveckou palicí, ale nezkušenosti mládí řešila úplně všechno, co vyhodnotila jako nebezpečí. A bylo jí úplně jedno, že jsem bůh.

A vy skřípete zubama, nejradši byste tu potvoru vzteky překousli, ale nesmíte dát najevo ani zrnko netrpělivosti, ani zrnko naštvanosti…

Prostě co pes to originál, co pes, tak moje představa se neslučovala s realitou.

Já jedu hodně pocitově, netlačím nikdy na pilu, protože by mi to bylo houby platný, ale vždycky to vymyslím tak, aby to bylo schůdný pro psa.

No a třeba pro mě je největší zklamání, že Gina nemá 100% přivolání a tudíž jí nemůžu pustit na volno… to je první pes, kde jsem to nedokázala. No a taky žijem, holt sebou na prochajdy vláčím 20ti metrovou šňůru.

Upřímně, to co popisujete za problémy s Jackem.. a teď nemyslím zdravotní, ale s tím chováním… chce se mi napsat… gratuluju, máte normálního puboše. Ono totiž naučit psa sedni, lehni, udělej trojné salto s třemi vruty je sranda, ale naučit klid a sebeovládání je to… z mého pohledu nejtěžší obzvlášť u temperamentního mladýho psa…chce se mi napsat “ ale velebnosti, vždyť je to ještě štěně”…myšleno dítě akorát už trošku starší.

Tak se přestaňte trápit… až vedle vás bude někdo psu házet apirt, tak se seberte a jděte někam do zadele, když víte, že to Jack nezvládne… hrajte si, blbněte, ze složitějších situací odcházejte, začněte v klidu na těch jednodušších a samozřejmě ideálně s unaveným psem… ptostě míň řešte a víc užívejte. To dáte…

Ještě jen…………. vzpomněla jsem si, když jsem šla s Tali prvně na cvičák. Fakt hrozný. Dobrý teda bylo, že jsem byla dohodnutá s lektorko s kým tam jdu a proč tam jdu a že potřebuju si dělat věci po svém, že potřebuju jen ty věci okolo,  cvičák, kontrolovaný prostředí a ostatní psy. Kdybyste nás viděla, věřte, že by se Vám ulevilo.  A věřte mi i to, že právě s ní jsem nasekala největší chyby, jaký jsem kdy mohla udělat. Ač jsem už něco málo věděla. Na takovéh psa to bylo zoufale málo. Takže hlavu vzhůru a ne, že bude to dobrý. Ono je to dobrý.

Teď na mě vykouklo na fb:

Průjem ze stresu - jak psu pomoci? Adoptovali jsme si s manželem starší fenku vzhledově jako menší labrador, která byla zachráněna z hrozného útulku v zahraničí. Fenka je citlivá na stres, hned z něj má průjem, je odčervená, dávali jsme i vzorky stolice a nemá žádné parazity, přesto trpí občas průjmy a vlastně pořád má stolici lehce řidší, žádné pevné bobky. Jsme připraveni jí dělat jídlo na míru, protože granule střídáme různé, dáváme jogurt, zkusili jsme vývar a vařenou rýži… vlastně každý nám radí něco jiného… Existuje nějaká „domácí“ dieta na zklidnění situace? V létě bychom chtěli cestovat a moc si to neumíme představit… Tak zní dotaz jednoho z našich čtenářů v Poradně MVDr. Milana Štourače v aktuálním čísle Pes přítel člověka č. 6. Průjem ze stresu Stres, který dnes nazýváme „zdravotní epidemie 21. století“, hraje významnou roli nejenom v našich životech . Každý jsme určitě v životě zažili stres ze zkoušky, z práce, z financí, zdravotních problémů, rodinných problémů nebo jakýchkoli jiných okolností a pravděpodobně si vzpomeneme na účinky, které to mělo na naše tělo. Mohli jsme mít problémy se spánkem, určitě zrychlený tep, mohli jsme mít podrážděný žaludek, a dokonce zvracet, možná jsme museli častěji neodkladně navštěvovat toaletu kvůli průjmu. Stres však nemá negativní dopad jen na člověka. Stejně může ovlivnit našeho psa podobným způsobem, včetně zažívacích problémů a změn chování. Dnes je již vědecky dokázáno, že existuje těsné spojení mezi zažívacím systémem a mozkem. Trávicí trakt je vybaven vysoce komplexním nervovým systémem, který reaguje na hormony vysílané mozkem, a naopak mozek reaguje na hormony a signály trávicího traktu. Hovoříme o ose mozek–střevo. Při stresu se tělo vrátí do primitivního stavu „bojuj nebo uteč“. Mozek vysílá signály „jsme pod útokem“ a zaplavuje tělesné systémy stresovými hormony, jako je adrenalin, serotonin a kortizol. Tělo se připravuje buď na útěk za záchranu života, nebo na boj na život a na smrt. V těchto chvílích se trávení stává pro tělo velmi nízkou prioritou. Zrychluje se srdeční tep, zrychlí se dýchání, krev se nahrne do svalů a gastrointestinální trakt přestane zpracovávat potravu a soustředí se na zbavování odpadu. Mozek chce, aby trávicí trakt odstranil všechno z jeho systémů, takže dojde k průjmu a/nebo ke zvracení. Relativně často jsem toho svědkem v ordinaci, kdy psovi ze stresu z návštěvy veteriny povolí svěrače a… Když se trávicí systém tímto způsobem zrychlí, tlusté střevo nemá dostatek času absorbovat vodu z odpadu trávicího procesu. Tento přebytek vody má za následek řídkou, vodnatou stolici. Stres také způsobuje, že sympatický nervový systém uvolňuje vlastní hormony. Tyto hormony způsobují efekt „motýlů v žaludku“. S vysokou pravděpodobností je pociťují i psi. Chronický stres může vést k dlouhodobé nerovnováze ve střevě, jako jsou změny ve složení a počtu střevních bakterií. To může mít širší dopad na proces trávení a tím na celkové zdraví a může být obtížnější pacienta léčit. Psi mají tendenci trpět třemi typy stresu: Prvním je fóbie, což jsou neadekvátní nadměrné strachy, kterými někteří psi trpí. Nejběžnější fóbie u psů jsou strach z bouřky, ohňostroje a hlasitých zvuků, i když to nejsou jediné fóbie, kterými by pes mohl trpět. Druhým je strach, který je reakcí psa na vnější hrozbu. To může vést k agresi ze strachu. Je důležité si uvědomit, že agrese ze strachu je normální, pokud pes cítí nebo vyhodnotí, že je poblíž nějaká hrozba. Někteří psi však trpí strachovou agresí vůči lidem a jiným zvířatům, která sice nejsou hrozbou, ale mohou vést k vážným nedorozuměním. Posledním typem stresu je úzkost, tedy pocit nepříjemnosti v konkrétní situaci, což je pro mnoho psů silný stres. Například separační úzkost je druh stresoru, kdy se pes stává úzkostným a často destruktivním, pokud se majitel na dlouhou dobu vzdálí od svého psa. Rozpoznání příznaků stresového průjmu je klíčové pro poskytování včasné a účinné péče. I když každý pes může reagovat na stres jinak, existuje několik běžných příznaků, na které bychom měli dávat pozor. Zvýšená frekvence vyprazdňování je jedním z prvních příznaků. Stresový průjem často způsobuje znatelnou změnu konzistence stolice, která se může změnit na řídkou nebo vodnatou. Přítomnost hlenu nebo krve je často známkou stresového průjmu. Stres může také vést ke změnám v celkovém chování psa. To může zahrnovat známky úzkosti, jako je přecházení, kňučení, nebo se pes stává zdánlivě neobvykle letargický nebo uzavřený. Pokud se chování psa mění spolu s jeho střevními návyky, může být hlavní příčinou stres. Neobvyklé nejsou ani změny stravovacích návyků. Psi zažívající stres mohou ztratit chuť k jídlu nebo mají menší zájem o jídlo. Naopak někteří psi mohou jíst rychleji a/nebo nadměrně. Jakákoli významná změna stravovacích návyků spojená s průjmem může znamenat stres. Spolu s gastrointestinálními příznaky se může stres u psa projevit buď zvýšenou letargií, nebo neklidem. Pes se může zdát neobvykle unavený nebo naopak neschopný se zklidnit a relaxovat. V některých případech mohou psi se stresovým průjmem vykazovat známky břišního diskomfortu. To se může projevovat nahrbeným držením těla, kňučením nebo sténáním, případně neochotou k dotekům v oblasti břicha. Kompletní odpověď najdete právě teď v Pes přítel člověka č. 6, které si můžete v tištěné verzi objednat na www.casopisyprovas.cz (v ČR bez platby za poštovné) či v el. verzi na www.casopispresinternet.cz .

Tenurri:

To my děláme. Problém je, že když si ho nevšímám a sedím na místě, tak ho to za chvilku nebaví. Případně jde dál, jakože jdeme, stále se otáčí a vrací a čeká až půjdu taky. Tak většinou se zvednu a jdeme, protože nevím co s ním. Musíme se někam pohybovat alespoň šnečím tempem. 

Když jsme na louce i s jeho polobraskou, tak si hrají, čuchají a vydržíme na místě v pohodě hodinu, ale oni jsou furt tak nějak v kontaktu a kam jde jeden jde i druhý. Hodně chodíme ven spolu, oni se zbožňují.

Když čtu o vašem Jackovi, tak mi v mnoha věcech připomíná moji fenu. 

Chůze na provesenem vodítku je pro ni hroznej vopruz, umi to, ale fakt se musi hodne ovladat, je to pro ni těžké (a pro me taky 😀). A tak jsem přistoupila na takový kompromis - když to nechci řešit, chodí na postroji, nesmí tahat, ale může napínat vodítko, to je pro ni v pohodě, a je klid. Navic to teda řeším tak, ze si radsi popojedu autem, aby na tom vodítku nemusela vůbec nebo úplně minimálně (chapu, ze tu moznost kazdy vzdycky nema). Ale chci tim rict, ze jsem spoustu věci přestala řešit, a zjistila, ze je vlastně nepotrebuju, ze to pro me neni nutne. A ulevilo se mi 😀. 

Masakr byl po cca 10ti měsíčním klidovém režimu po operaci (feny), z toho byla vyloženě frustrovaná, unavit kebuli nestačilo. Potřebuje pohyb k životu a ke štěstí. 
Po tom klidovém režimu se to všechno zhoršilo (což je možná i váš případ?), ale ADHD byla od stenete. 

Je to pes, který chce jit pořád dopředu, a být pořád v pohybu. Hodne jsme pracovali a pořád pracujeme na sebeovládání, čímž se to celkově všechno zlepšilo ale pořád to je v ní.  A i dodnes , v jejich 6ti letech, jsou situace, kdy si připadám, že jsem psa vytáhla po roce ze sklepa. Jak píšete o kňourání, buďte ráda za to 😂, u nás je to řev, a kdo zná stafbuly tak ví, jak umí řvát 😂. Stane se doted treba v situaci, kdy potkáme člověka nekde, kde ho běžně nepotkavame, a klidně na 50 metru, je jak urvana řetězu a rve. A to lidi miluje, az moc, ale neumí ovládat ty emoce. A to hlavně na voditku. Na volno to je lepsi, tam to ventiluje pohybem. Balonek v hube a žvýkání nam také pomáhá. 

Návštěvy jsou taky v podobném režimu jako u vás, ale u nás hodně pomáhá Kong naplněný masem a přesměrovat tu energii jinam. Plus určitá pravidla a důslednost.  Takze to mame uz docela zmaknute; ale proste to v ni je. 

Dlouho jsem třeba resila návštěvy na veterine, což byl v kombinaci s její povahou a s tim, co si tam prožila, očistec. Fakt jsme na tom pracovali, ale nakonec jsem to vzdala, došla jsem k názoru, že nemá smysl to hrotit, a fena proste ceka v aute, ja se ohlásím, a beru ji z auta az kdyz jdeme na radu. A je po problému (ale opet - chapu ze někdy takova moznost neni, to spis jen pro příklad. 

Mam jeste psa, jsou spolu celkem sehraní, ale co nedávají je společné plavání. Běžné ochlazeni a par temp ve vodě na procházce v pohode. Ale pokud chci jet vyloženě k vodě, aby se tam vyřádili, tak to nejde. A zase, přestala jsem to řešit, prostě jedu s každým zvlášť a no stress. Snažila jsem se to řešit nějakým odložením jednoho a prostridanim (což v rámci jiného cvičení funguje, ale u té vody to byly jen nervy, pro všechny). 

Proste jsem se smířila s tim, ze nemam dokonalého psa, ani jednoho (ten druhý má zas jiné svoje mouchy) a tomu to souziti celkově přizpůsobuji. Zas treba doma je fena naprosto skvělá (krom casu krmení), odpočívat umí bravurně. 

Ted nechci aby to vyznělo špatně, a ani nechci celou tu situaci zlehčovat. Váš pes je mladý, věřím tomu, že na spoustě věcí ještě máknete a bude to fajn. Jen když se podívám na sebe zpětně, tak si uvědomuju, že jsem dřív také měla přehnané a zbytečné nároky, ze X věcí z těch, co jsem řešila, vlastně nepotřebuji.  Treba jako sedet se psema někde, kde jiny pes lítá za balonkem, by bylo za trest pro oba moje psy, i pro me 😀. 

 

Děkuji, o ose mozek-střevo se hodně zmiňuje i právě Markéta Rybářová od nebojsů. Proto jsme i vždycky přidávali probiotika, pokud měly být těžší tréninky, výstava, nebo jen nás čekalo něco náročnějšího.

Jestli to pomáhalo nevím, ale určitě to nic nepokazilo.

Jack zatím dobrý, žádné průjmy ani nevolnosti…ale do Klatov na výstavu příští týden raději nepojedeme a nechám to propadnout.

Děkuji.
Ja nad tím včera dost přemýšlela. A ano, asi máme ty nároky s přítelem přehnané. Já ležela před pořízením psa neustále v knihách, ať už Šusta, Ken Ramirez, Karen Pryor, nejake webináře, články, videa…koupila jsem si kurz od Zlochy…

A asi jsem tak nějak dostala pocit, že když budeme podle těch věcí pravidelně cvičit a když se psu budu věnovat, tak vlastně všechno zvládne a bude všechno slunickovy a plný jednorožců.

Ve městě jsem koukala na lidi s “nevychovanými” psy dost skrz prsty…že já takového psa mít vlastně nemůžu, protože trénujeme a trávíme spolu hodně času. A nějak jsem úplně zapomněla vzít v potaz ty individuální věci okolo. 

Jack je skvelej. Jo, jsou věci, které mě občas štvou, ale za nic na světě bych ho nevyměnila. Ve výsledku je to pořád hodný pes a já i tak teď v tom jeho období dospívání “padám na držku” protože za 1) obavy o zdraví (jen vidím měkčí bobek a už chytám paniku 🙃… a 2) srážka s realitou, že ne všechno bude slunickovy i přes ten čas, trénink a dodržování rad trenérů.

No co už. Pro mě je teď hlavní ho co nejméně dostávat do stresových situací a nechat ho pořádně uzdravit. Ono nám nic neuteče.

Jojo, jsem najivni blbka a dává mi zabrat i hodná kolie 🫣😅…ale ona velká část problému bude opravdu ve mě a v mých nereálných představách o tom, jak se má pes chovat a co ma zvládat. 

Jestli si časopis koupíte,napište,co tam Štourač radí😉

Víte co mi připomínáte…a nemyslím to ve zlém…ženskou, co čeká svoje první děcko a jelikož má obavy, jak to zvládne a hlavně o tom nic moc neví, tak celý těhotenství studuje knihy co a jak…v reklamách se na ní usmívají šťastná miminka a usmívající se krásná maminka, v krásném uklizeném bytečku….no a pak porodíte a nastane střet s realitou..

Dítě neustále pláče, hlavně v noci, takže opravdu nejste ta odpočinutá a upravená maminka, ale mátoha, co jede na autopilota…na uklizený byt můžete zapomenout, protože jste ráda, že dítě usne, tak pofackujete to nejdůležitější a padnete na hubu…nic nefunguje podle toho, co je napsaný v knížce, navíc vám přijde, že kolem jsou samé hodné děti se spokojenějšími maminkami.

No a vy potřebujete slyšet od nějaké zasloužilé matky, že její děti byly ještě horší, že to chce klid a hlavně zkorigovat nedůležité věci, protože důležitější než naklizený byt a načančaná maminka, která se svým miminkem chodí několikrát týdně na kurzy plavání, jógy a angličtiny pro mimča a ještě uštrikuje komplet oblečení a vypěstuje všecko jídlo pro rodinu v bio kvalitě…že nemusíte být ta dokonalá…že pro to děcko je nejdůležitější klidná a spokojená maminka…jestli je nalíčená a načesaná a nebo si jen ráno z nerozčesaných vlasů smotala drdůlek a ještě v poledne se nepřevlíkla z pyžama je mu buřt.

A stejně tak tomu psu…jako baví tě výstavy, no tak tam budeme jezdit…jsi z výstavy ve stresu, jsem já ve stresu, že ty budeš ve stresu? No tak bóže, nebudu jezdit po výstavách a nebo to zkusim za nějakej čásek. 

A to samý aktivity…prostě bych dělala to, co psa baví a u čeho je uvolněnej…u čeho jsem uvolněná i já…prostě aby vám oběma v tom bylo dobře…

Jestli je Jack citlivka, tak o to víc potřebuje vedle sebe tu sebejistotu ve formě paničky…takže paničko, já osobně bych nedělala nic v čem si nejsem jistá v kramflecích, kde bych mohla být já frustrovaná, nejistá…nekladla bych hlavně na sebe žádný větší nároky…

No, já to mám takhle se vším. Když jsem pořizovala akvárko, tak jsem se zase úplně hyperfixovala na hltání informací kolem akvárek…třeba tři měsíce v kuse…knížky, články, videa na youtube, fóra…

Nebo třeba i u nezvířecích koníčků…chceme barvit miniatury do deskových her, máme nakoupené barvy, štětce a já jsem zatím viděla x desítek hodin návodů jak to dělat správně a bojím se začít dokud nebudu vědět “všechno” 😀 …

a bojím se začít dokud nebudu vědět “všechno”

to je roztomilý. fakt. A věřím, že náročný.  A je dobře být připraven.  jenže…Nikdy nebudete vědět všechno. Nikdy. Zvlášť u živých. Dětí, psů, koček, a dalších………..vždycky Vám zasolej. 🙂  Dopřejte si trochu svobodu, navíc….nikdo nejsme neomylný.  

a já bych na tu přihlášenou výstavu jela. Jen tak - půjde to?? Tak vystavím. Nepůjde to?? Bude nervózní - tak prostě do kruhu nenastoupím. Alespoň zjistíte, jestli mu vadí i jen tak pochodit mezi spoustou lidí a psů. Nenutila bych ho do vzorné chůze u nohy… takovou minimální provozní poslušnost.

To zjišťovat nemusím, to vím 😀…nebo vadí…
ono mu to nevadí, ale je z toho mimo a neumí se tam ovládat a píská, neuklidním ho tam nijak. Maximálně můžeme chodit tam a  zpátky (mělo by to být venku) a nějak pracovat se vzdáleností tam kde je v pohodě, ale….bude tam všude načůráno, takže půjde do mimózy už jen z pachů kolem.

Myslím, že by měl průjem už jen z toho, že bychom tam jen byli i bez vystavování.

Myslím, že by měl průjem už jen z toho, že bychom tam jen byli i bez vystavování.

myslím, že to je moudrý rozhodnutí to zrušit. Teď i navíc, když je zapotřebí, aby se to trávení drželo v klidu a přetnul se tak ten začarovanej kruh.  Bylo by to hodně velký vzrůšo.

Ale tak to je dobře, to chválím, že se obzvlášť před pořízením živého tvora snažíte nastudovat…ale bohužel pořád je to živej tvor, takže ne úplně vždycky se chová tak, jak by měl, protože on tu odbornou literatúru nečetl😀

No a u těch psů obzvlášť…jeden je mistr světa omeleta, druhej je pan profesor, třetí je třeštiprdlo, čtvrtej je bojínek, pátej je salámista, šestej citlivka, sedmej machr…prostě co pes to originál. Samozřejmě nějakej ten základ se dá napasovat na všechny, ale jinak na každýho psa platí něco trošku jinýho.

Já jsem třeba ráda, že jsem našla tuhle psí komunitu…ono když mám nějakej problém se psem….tak každá z holek napíše jak postupovat…já si v duchu říkám “no jasně, tak mi to předveď s Ginou, ty Copperfielde”…ale ve finále, si ale vykousnu tu něco, tady něco…řeknu si…"hele tohle by mohlo fungovat, to zkusim"…a když to náhodou nefunguje, no tak život jde dál, vymyslím něco jinýho.  Pak se někdo zeptá na nějakou literaturu pro začátečníky a hned už se roztrhl pytel s tipy na knihu Trénig je rozhovor…a tak když už je to po několikáté, tak si Sardullah řekne, že si to ze zoufalství přečte (teď se teda bavím o pubertě mojí pyrenejky)..knihu si koupí, přečte a …a teoreticky to chápe, prakticky je to pro ní nepoužitelné…nicméně knihu mám v knihovně, protože jestli si jednou pořídím kozu, tak tak potom si myslím, že se mi kniha bude hodit. 

Já tady spisuju romány ne proto, že bych vám chtěla nějak radit, ale jako člověk, co to co vy zažíval taky, tak bych vás chtěla prostě jen podpořit, abyste věděla, že v tom nejste sama, že nejste jediná, komu to nejde podle návodů z knížek a podle toho, co předvede na youtube slečna s borderou…

Prostě zatněte zuby a vydržte, neházejte flintu do žita, ale i popřemýšlejte o prioritách…zastavte se a popřemýšlejte, jak si svůj život se psem představujete a co z těch představ můžu reálně naplnit já jako panička v tandemu se svým psem…

A pořád ještě myslet na to, že za pár měsíců může být všecko jinak, pes dospěje …

Tak, to je všude…skoro ve všech oblastech jsou informace zamčené za paywallem…

semtam někdo poradí z dobroty srdce, nebo se známý podělí o své zkušenosti, hodně lidí poradí i tady a jsem za to vděčná, i když si stále člověk musí vyzobat to, co mu sedne. 

Teď i většina lidí, co dělala nějaký obsah zdarma zveřejní jen malou část a zbytek je možné dokoukat přes hero hero…

A to ještě ne u všeho má člověk vůbec jistotu, že i ten placený obsah je kvalitní. Stejně tak, že ten konkrétní trenér je kvalitní. 

My třeba chodili na ty socializačky a do školičky za dobrou a doporučovanou trenérkou…ale je to trenérka agility. Teď mám naposlouchané nějaké webináře a info o zónách stresu a učení a pokud jsou ty informace správné, tak to nejspíše ty socializační procházky zhoršily, protože se tam pes vystavoval vysokému stresu prakticky od začátku do konce, i když nám trenérka říkala, že takových psů měla mraky a že je nutné prostě chodit, chodit, chodit, ať si na ty situace zvykne a neřeší je a brát top odměny.

Naopak mi po téhle zkušenosti začíná občas fixovat i psy na ulici. Určitě na to měl vliv i ten zdravotní stav, ale ve výsledku mám pocit, že se problém zhoršil a ta jeho komfortní zóna je menší, ne větší…