Zrzavci: A hlavně ale, nebylo tolikatě těch psů. Málokdo měl psa, teď ho má každej druhej a každej z těch druhejch je s prominutím nějakým způsobem jebnutej do makovice. Dřív měli ve městě psa opravdu jen ti, kteří měli psí srdce. Dneska je to místo dítěte, a nebo protože v reklamě je taťka, mamka , dětyšký a pejsék , ten chytrej, co umí šécko a hned. Anebo kočka. Mít psa je standard.Bohužel, bohužel, pro ty čokle.
Já musím říct, že ač jsem žila od dětství v Prahé, tak jsem to, co píše Doron nezažila. za svoje dětství si pamatuju pár pouličních psů, co jsem tahala domů, a s největší pravděpodobností to ale byli výletníci 😀 uteklý ze zahrady.
Myslím, že jste o hodně mladší než já🙂.
Za můj život se toho hodně změnilo k lepšímu. Vůbec se to nedá srovnat.
Psů bylo míň, to určitě, ale lidi s nima neměli zdaleka takovej soucit jako dnes, viděla jsem fakt ošklivý věci.
U nás bylo hodně psů ztracenejch nebo vyhozenejch, ono bylo i težký najít majitele, člověk se mohl tak akorát poptat, vyvěsit ceduli v obchodě nebo dát inzerát s telefonnim číslem na pevnou linku, o kterou se dělilo několik lidí, takže věčně obsazeno.
Takových strašně vyhublých psů jsme našli ( nebo spíš oni nás) dost, něžnou boxerku, užasnýho rotvíka, strašně hodnou pitbulku ( tu jsem pak umístila do místní hospody, kde byla ozdobou podniku 🙂), ovčandu s vyraženým okem, plus různý podvraťáky 🙂. Asi půl roku u nás bydlela Pajda, ta se pak stala slavnou a hrála ve filmu Bylo nás pět. Ta měla bejt popravená za to, že zakousla slepice když ji na chvíli pustili ze řetězu.
Z útulku v Troji jsem si vzala ovčáka, vážil 23 kilo, pak měl 38.., ten byl taky fantastickej.
Teď se k nám nepřitoulá už ani kotě, těch taky bývalo požehnaně a nikdy jsem necítila právo odepřít jim domov 🙂.
Ale zase nebyli množírny a pokojový klece..
