Kos černý

Znaky

Matně černý sameček má žlutý zobák, samice je černohnědá, mládi ptáci až do podzimního pelichání slabě skvrnití.

Prostředí

Listnaté a jehličnaté lesy s vlhkou půdou, zahrady, města a parky. Lesní kosi jsou velice plaší ptáci, žijící na zemi, městští kosi jsou sice vždy obezřetní a nedůvěřiví ke všemu cizímu, ale nevadí jim ruch v nejbližším okolí. Kos černý skáče, běhá a v rozčilení vztyčuje svůj dlouhý ocas. Špačkové, kteří spolu s ním hledají na trávnících potravu, pobíhají vzpřímeně sem a tam. V obvodu měst se často vyskytují kosi s více či méně bílým opeřením (částečný albinismus), vzácně i zcela bílí ptáci s červenýma očima (úplný albinismus).

Rozmnožování

Samečkové kosa začínají zpívat už za mírných dnů pozdní zimy, i když jen tak slabounce, že je můžeme uslyšet jen zblízka. V období prvních vlahých jarních dnů je už slyšet kosy, zpívající z plných hrdel. Kdyby nebyla kosí píseň tak všední záležitostí, poslouchali by ji milovníci přírody nábožně a tvrdili by, že je to nejkrásnější ptačí píseň nevyjímaje zpěv slavíka. Zcela jistě je nejmuzikálnější a v bohatství melodií i harmonií nedostižná. Činnost pohlavních žláz ovlivňuje u ptáků i délka dne. Tak se stává, že ve stále ozářených velkoměstech můžeme i za zimní noci poslouchat hlasitý kosí zpěv - je to zvláštní kontrast proti nepříznivému období i okolí. Jinak ale zpívají kosi nejhorlivěji, když lehounce mží a za ranního a večerního šera.

Párek kosů obsazuje v době hnízdění svůj okrsek, kde netrpí žádné jiné kosy. Kdo neuteče, toho ohrožují zobákem i drápy. Bojující kosí samečkové často natolik zapomenou na okolní svět, že je můžeme chytit do ruky. Už se též stalo, že je přepadl jestřáb a odnesl oba. Také na krmítku je kos bojovný a zahání ostatní ptáky. Bojuje také příležitostně až do úplného vyčerpání s vlastním obrazem, odrážejícím se v okenní tabulce nebo na pochromované poklici kola automobilu. Hnízdo je hluboká miska vymazaná uvnitř vrstvičkou hlíny a zevně krytá stébly. Nejedna hospodyně může být svědkem, jak kos, budující si hnízdo, odnáší vlhkou zem z denně zalévaných květináčů. Kosí hnízdo je obvykle nízko a často bez jakékoli opatrnosti postavené kdekoli, jednou v malém smrčku, jindy na verandě, mezi předokenními truhlíky nebo pod střechou ve skleníku či kůlně. Na vejcích sedí většinou jen samička, samec ji střídá jen zřídka. Po 11 až 14 denním sezení se klubou z vajíček mláďata, jež na hnízdě zůstávají 12 až 13 dní. Opouštějí je, když ještě nedovedou létat a pak ještě asi 14 dní si na rodičích vyprošují pronikavým voláním potravu.

Potrava

Kos černý, stejně jako jiní drozdovití, je specialistou na lov žížal, které hledá v trávníku a tak šikovně vytahuje z děr, že je nepřetrhne. V době, kdy zraje ovoce, si rád pochutná i na něm a má proto mezi zahrádkáři plno nepřátel. Zabíjet kosy je bezúčelné, protože je vzápětí nahradí kosi ze sousedství. Účinnější je např. přikrýt záhony s jahodami sítěmi, které můžeme zakoupit v zahrádkářských prodejnách.

Chování mnoha městských kosů je značně vyšinuté. Existují samečkové, kteří nezpívají, jiní se zas vůbec nepodílejí na odchovu mláďat, další se pokoušejí zahnízdit už v zimě.

Kdo má na zahradě kosa, může si jej v klidu a za pomoci žížal vycvičit, aby přišel na zavolání a přijímal potravu z ruky. V dřívějších dobách byli středoevropští kosi tažnými ptáky, s rozvojem měst se mnozí změnili v ptáky stálé. „Pohyb obyvatelstva" mezi lesem a městem se stal v případě kosů zajímavou kapitolou a předmětem výzkumu.