Veverky na doma - burunduk páskovaný

Veverky obecné jsou zvířátka všeobecně známá a oblíbená. Není proto divu, že leckoho přepadne touha pořídit si takovou roztomilou "opičku našich lesů" domů. Naše veverky však pro chov v bytě příliš vhodné nejsou.

Mají velké prostorové nároky, neoplývají čistotností a když uniknou z klece (což při jejich vynalézavosti není nic neobvyklého), na zařízení bytu dokážou způsobit značné škody. Když už někdo chce chovat naše veverky, měl by mít možnost vypustit je do rozlehlé zarostlé zahradní voliéry, kde jim bude i vzhledem ke klimatu mnohem lépe než v přetopeném bytě.

Burunduk je nejznámější

Pro ostatní milovníky veverek tu pak jsou různé veverky exotické. Snad nejznámější z nich je burunduk páskovaný, nejznámější zástupce takzvaných zemních veverek.

I když je burunduk mezi chovateli hlodavců a zájemci o ně z veverek nejrozšířenější, ani zdaleka nedosahuje popularity a rozšíření morčat nebo křečků. Není to domácí zvíře, ale divoký tvor, který se dá dokonale ochočit jen v případě mláděte předčasně vybraného z hnízda. I dospělí jedinci si sice zvyknou na svého ošetřovatele, přestanou se ho bát, ba vezmou si i pamlsek z ruky, ale muchlat v dlani nebo drbat za oušky se většinou nenechají.

Obecně se dá říci, že burunduk není zvířecím mazlíčkem v klasickém smyslu slova, že se hodí spíše k pozorování zpovzdálí než k přímému tělesnému kontaktu. Je to tvor nesmírně aktivní a činorodý, pořád je v pohybu a stále něco zkouší. I když nemá takovou sílu jako větší veverka obecná, i jeho ubikace musí být velmi důkladně zabezpečená.

Svou roli v poměrně malém zastoupení burunduků v chovech milovníků hlodavců jistě hraje i to, že tato zvířátka se nemnoží „jako na běžícím pásu“. Mláďata vyvádějí jen jednou za rok a každý úspěšný odchov mláďat lze považovat za chovatelský úspěch. Jeho předpokladem bývá kromě kvalitního krmení a ubytování také to, že jim chovatel umožní strávit zimu hibernací neboli zimním spánkem.

Voliéra lepší než klec

Také materiální podmínky, které burunduci vyžadují, výrazně převyšují potřeby běžně chovaných hlodavců. Potřebují poměrně velkou, ať už venkovní, nebo vnitřní voliéru. Pro jednotlivě držené zvíře by měla být vysoká alespoň metr a půl a její půdorys měl být alespoň metr čtvereční.

Mnohem vhodnější, ale na prostor náročné jsou voliéry několikanásobně větší. Kdo má zahradu, má vyhráno, protože burunduci pocházejí ze Sibiře, a tudíž jsou to tvorečkové velmi otužilí. Můžete je mít celoročně venku, jen musí mít k dispozici zateplený příbytek na spaní, kde teplota neklesne hluboko pod bod mrazu. Ani v přírodě totiž tato zvířat nespí v mraze, ale zahrabávají se dva i více metrů pod zem, kde je stálá přijatelná teplota. Jejich spánek není bez přerušení. Jednou za čas zvířátka vylezou, najedí se, vyprázdní, a pak zase usnou.

Chutná jim všechno

Což samozřejmě neznamená, že jim chovatel může dávat cokoliv. Všichni hlodavci jsou vegetariáni, ostatně právě k tomuto způsobu stravování je uzpůsoben jejich chrup, podle kterého dostala celá skupina jméno. Ale burunduci ryzí vegetariáni nejsou. Kromě různých semen, bobulí a oříšků, větviček i s výhonky a pupeny a nejrůznější zeleniny či ovoce, nepohrdnou ani hmyzem, moučnými červy nebo cvrčky. V nouzi si vystačí s čerstvou hovězí svalovinou nasekanou na drobné kousky nebo namletou. Také v přírodě tvoří významnou součást jejich jídelníčku hmyz a drobní obratlovci.

Nezkušenému majiteli se možná bude zdát, že tak malá zvířátka toho snědí až příliš mnoho. Teprve při čištění jejich budky přijde na to, že převážnou část nabízené potravy si v lícních torbách pře-nesli právě sem jako zásobu na horší časy. A ty v zajetí obvykle nepřicházejí.

Celkově se dá říci, že strava burunduků by měla být co nejpestřejší, nepodléhající rychle zkáze a měla by se vyznačovat nízkým obsahem tuku, aby zvířata nadměrně netloustla. Nebezpečná z tohoto hlediska bývají zvláště burunduky preferovaná slunečnicová semínka.

Proč burunduka?

I když s burunduky není všechno úplně snadné, stále zůstává dost důvodů, proč si je pořídit. Jsou roztomilí, vzhledem se podobají známým Disneyovským figurkám Chipovi a Daleovi.

V jejich kleci je pořád nač se dívat, vynikají ladnými pohyby a fascinujícími skokanskými a šplhacími schopnostmi, jimiž připomínají opice.

Na rozdíl od mnoha hlodavců včetně oblíbených křečků jsou aktivní ve dne. Pokud je pravidelně čistíte, jejich ubikace téměř není cítit. 

Při troše opatrnosti a provedení preventivních opatření v bytě lze pouštět lze burudnuky pod dohledem vypouštět volně po místnosti. Samozřejmě to předpokládá jistý stupeň ochočenosti. Ale pohledu na burunduky přeletující ze skříně na stěnu a z knihovny na naše rameno, se hned tak něco nevyrovná. A když chcete, aby se bezpečně vraceli do klece, vypouštět je vždy těsně před krmením a do klece je pak nalákejte na misku plnou chutného krmení.

Nejen burunduk…

Kromě burunduků jsou i v našich obchodech někdy nabízeny i další druhy veverek, převážně amerických. například některý z čipmanků. Jejich nároky jsou obdobné jako u burunduka, jemuž se podobají. Někdy se lze ale setkat i se skutečnými exoty, třeba s překrásnou tropickou veverkou Prévostovou.  Před pořízením kteréhokoliv z nich však je vždy zapotřebí předem důkladně prostudovat nároky daného druhu a střízlivě zvážit své možnosti.

Klec na burunduky