Letošní jaro 2025

Způsob letošního jara zdá se mi být poněkud nešťastným. Jako každoročně těšil jsem se na příchod jara s velkou netrpělivostí a očekáváním. Aby bylo jaro opravdu tím jarem, na jaké se všichni těšíme, musí vypuknout náhle. Jako třeba takhle někdy na počátku padesátých let, kdy mě poslali na měsíc na ozdravovnu do Bukovan, takhle někdy asi v polovině února. Jeden den jsme se koulovali a já jsem byl rád, že mám beranici ještě z vojenských zásob, abychom se druhý den ráno probudili, za okny byl slyšet zpěv ptáků, sníh tál takovou rychlostí, až to zvenku bublalo. V louži po roztátém sněhu se koupalo hejnko strnadů, slunce svítilo. Mávnutím proutku bylo všechno jinak. A letos?

Sýkora babka.

Bez tuhé zimy nemůže jaro přijít znenáhla, jako tím kouzelným proutkem, všechno změnit. Ten správný, rychlý a duši potěšující přechod chybí. No jistě, již ve škole nás kdysi učili, že počasí se mění. Tenkrát se věřilo, že v sedmiletých cyklech, se u nás počasí mění z přímořského na počasí vnitrozemské. Pro lepší pochopení se počasí mění podle tohoto vzorce z holandského na ruské. Dnešní Holanďané sníh znají více z pohádek, spíše jim tam hustě zaprší, v Rusku si zimu bez sněhu a mrazu nikdo představit neumí. Je to však ještě složitější. Lidská paměť je, jak známo krátká. Moc si toho nepamatujeme a navíc je tady skutečnost, že mnohdy si ani pamatovat nechceme, ve jménu teorií předvídání budoucnosti. Pamatovat si, se jaksi nehodí. Český kronikář Kosmas se mimochodem zmiňuje o tom, že v jeho časech bylo takové teplo, že byla úroda dvakrát do roka. Biblická hrozba hejn stěhovavých kobylek, která ničila úrodu, hrozila tenkrát i v našich krajích. Tenhle hmyz potřebuje jinačí teplo, než jaké dnes u nás panuje. Kobylky u nás byly zaznamenány naposledy v časech otce vlasti, krále Karla IV. Potom se dramaticky ochladilo a znatelně přituhlo. Najednou bylo sněhu hromady a došlo to tak daleko, že i v tom Holandsku jim zamrzaly jejich vodní kanály a vynalezli tam brusle. Dodnes jsou Holanďané těmi nejlepšími rychlobruslaři. Bodamské jezero na hranicích mezi Švýcarskem a Německem zamrzalo tak silně ledem, že po něm chodila procesí z jedné země do druhé. Ještě před tímto studeným obdobím musel jeden Islanďan fouknout z rodné země do Grónska a shledal tuto zemi jako příjemnou. Ostatně to jméno v překladu znamená zelená země. Bývalo tam takové teplo, že dokonce chovali i krávy, což v současnosti nelze. Potom však přišlo ono mrazivé období a lidé evropského původu tuto zemi museli opustit. Poslední záznam o jejich přítomnosti pochází z roku 1406. Toto chladné období v současnosti zřejmě skončilo a nastává čas, o kterém nás informoval již Kosmas. Vlastně to není nic nového a neměli bychom se vůbec divit. Jenže jsme lidé a na lidi se musí holt jinak, abychom se chovali přirozeně a nepodřezávali si větev sami pod sebou, jak se obrazně říká. Nechci říkat, co děláme špatně a co by bylo lepší, to není můj obor, na druhou stranu nerad poslouchám přemrštěné starosti o tom, že támhle v Argentině mají moc krav, které pšoukají a kazí tím ovzduší. To si jen řeknu: Takový slon, anebo severoamerický bizon jsou oba větší než kráva a nutně tedy pšoukají i více. A kde jsou milionová stáda bizonů a slonů? Zmizela. Jsou však stále lidé, kteří se starostmi, kdo kde jak pšouká živí, a víme přeci, že se jak živo ještě nestalo, aby si kapři sami vypustili rybník.

Sýkora lužní s hnědým krkem.

Věnuji se vlastně jen pozorování svého okolí. Protože toho již moc nenachodím, soustředil jsem se na několik málo bodů, odkud to jde pohodlně. A sem tam si i něco zapisuji. Nejvíce zápisů mám z jednoho místa na Rakovnicku, které jsem objevil zcela náhodně. Je to místo, na které pravidelně zaletují semenožraví ptáci, kteří tam létají na grit, tedy drobné kamínky, které jim pomáhají trávit. Proč právě tam, to prostě nevím, ale zatím tomu tak je. Dobře dvanáct let si zapisují čas strávený na místě a počty ptáků, kteří tam přilétli. A samozřejmě i ptáky viděné v ten čas v okolí. Z toho pozorovacího místa vidím i na hladinu přilehlého rybníčku, který má mít podle rybářských údajů rozlohu 3,5 hektaru. Z počátku jsem na jeho hladině mohl pozorovat i bohatý ptačí život a ulovil i mnohé fotografie vodních ptáků. V roce 2013 tam třeba hnízdil jeden pár labutí, pár motáků pochopů, dva páry lysek, dva páry potápek malých, dva páry slípek zelenonohých, pár ledňáčků, divoké kachny březňačky nepočítaje, na tahu tam viděl i další ptáky, jako třeba pisíky. V současnosti tam žádného z těchto ptáků nepozoruji. Proč? Inu objevili se tam bobři. Přísně chráněný živočich, jak se jeví, ovlivňuje svou přítomností život vodních ptáků. V současnosti vypukla u nás jaksi populační exploze těchto hlodavců, dnes žijí již i v Praze a jsem zvědav, jak dlouho potrvá, než se někdo odváží vůbec říci, že vlastně není o co stát. Asi jen tak dlouho, než se provrtají hrází nějakého většího jihočeského rybníka, což by mohlo způsobit jaksi morbidní šplouchnutí. Pro mě je bobr tak dobrý na čepice zálesáků, ocasem dozadu, aby vám nepršelo za krk. Já mám raději své ptáky.

Samec konopky, duben 2025.

I když tedy jaro v letošním roce přišlo nějak zcela nenápadně, nastalo asi i o něco dříve, než tomu bylo ještě nedávno. Docela klasický je jarní přílet divokých holubů hřivnáčů, kteří se objeví ze dne na den. V Praze mám v kalendáři zaznamenáno, že letos tomu bylo tak již 21. února, což je tedy, zatím, moje nejčasnější pozorování. Oni samozřejmě nejlépe vědí, kdy je vhodný čas návratu. A také již začali dříve i s hnízděním, protože i z okna vidím na trávě jejich vypitá vejce od strak. Jak dokáží hřivnáči prosperovat při takovém množství strak v širém okolí, je pro mne docela záhadou. Ještě relativně nedávno jsem znal hřivnáče jako plachého lesního ptáka, než se nastěhoval do okolí lidských sídel. Do měst, ale i do vesnic. Stále však můžeme pozorovat dva typy jejich populace, tu původní lesní a tu městskou. Prvního svého městského hřivnáče jsem viděl na vlastní oči někdy v osmdesátých létech minulého století v zoologické zahradě ve Frankfurtu nad Mohanem. Existují domněnky, že městské hřivnáče nám přinesla jejich migrace ze západu. Ten proces proběhl docela rychle a jeho průběh zatím nebyl nikde popsán. Ne, že by si tohoto jevu nikdo nevšimnul, ale nikdo se nechopil příležitosti jeho průběh nějak zaznamenat.

V letošním jaru jsem zatím pozorování ptáků na obvyklém stanovišti moc nevěnoval. Zatím jen 5 a půl hodiny čistého času. I tak jsem poněkud zklamán. Za celou dobu, co se pozorování ptáků na tomto místě věnuji, býval nejčastějším návštěvníkem vždy stehlík obecný. V průběhu času jejich pozorované počty průběžně klesaly, v letošním roce na minimum. Druhým nejčastěji pozorovaným ptákem bývala konopka obecná. V letošním roce došlo jaksi k obratu. Stehlíky jsem tam viděl za tu dobu jen čtyři, konopek jsem napočítal 34. Vypadá to, že populace konopek se začíná zvyšovat, zatímco populaci stehlíků cosi škodí. Něco bude pro ně asi špatně. Ale můžeme se soustředit na něco jiného. 

Sýkora babka staví hnízdo.

Ptáci v poznávacích příručkách jsou obvykle zobrazováni ve svém svatebním opeření, kdy jsou nejpestřejšího zjevu. Například samci konopek mají na prsou a na čele jasnou červenou barvu. Jenže nejsou takto pestře vybarvení celoročně. Ta červená barva je sice na svém místě od přepeření, ale není příliš vidět. To až časem. Na konci jednotlivých pér přítomná není a stává se viditelnou teprve potom, až se peří poněkud odře. Teprve otěrem získávají samci konopek svou jasnou červenou barvu na prsou a hlavě. V letošním jaru jsem však zatím pozoroval jen ptáky, řekněme, jen samce se zimní, nenápadnou barvou. I když již začínají s hnízděním. To v předešlých létech se objevovali koncem dubna již i někteří, plně, jásavě vybarvení ptáci. Konopka je sice považována u nás za ptáka stálého, protože je k vidění celoročně, ale naše poznatky se také zlepšují, proto dnes víme, že ty naše jsou také tažné a tráví zimu obvykle někde v severní Itálii. Jaké to měly konopky na zimních prázdninách, to nevíme, a jaká byla cesta zpět také ne. Asi bylo všechno v takové pohodě, že se k nám vrátily v čerstvém, neodřeném peří. Se stehlíky je tomu podobně, ale vypadá to, že jim asi něco nepřeje. Podaří-li se mi překonat svou přirozenou lenost, plánuji počty pozorovaných stehlíků převést na nějakou tabulku, aby to bylo jaksi přehlednější. 
    
Zatím jsem v letošním roce utrpěl jedinou radost. Je tomu již drahně let, kdy jsem bratrovi zabavil špalek z poražené blumy. Byl na něm takový přirozeně vyhnilý otvor pro hnízdní budku a já si řekl, že to dodělám. To jsem si ještě nedovedl představit, jak to dřevo bude tvrdé. Pilový kotouč se pálil a uvnitř se to dalo ledva vytesat. Přesto se najdou housenky, které se tímto dřevem živí. Prý se ta můra jmenuje drvopleň a její housenky mají kusadla nejspíš z nástrojové oceli. Taková práce a odměna, až dosud žádná. Jen jednou jsem přistihnul brhlíka, který tam zalétal na nocování v podzimních měsících. Letos jsem v naději. Tu budku si vybral konečně k hnízdění pár sýkor babek.

Sýkora babka s viditelnými znaky.

Sýkora babka – Poecile /Parus / palustris (Linnaeus, 1758) je nenápadný, šedohnědý ptáček s černou čepičkou, kterého nejspíše uvidíte v zimě na krmítku. Byl by snadno k poznání, kdyby, jako na potvoru, neexistovala také sýkora lužní – Poecile /Parus / montanus – (von Baldenstein, 1827). Ta vypadá sice úplně stejně, avšak ozývá se prý zcela jinak. To nedovedu posoudit, protože v současnosti neslyším ani jednu, ani druhou. Obě bývaly řazeny do rodu Parus, avšak od roku 2012 zůstaly v tomto rodu pouze sýkory typu koňadra. Proto se také musí psát jména autorů původního popisu do závorky. Bez závorky se píší pouze tehdy, když se současné řazení do rodu shoduje s řazením autora původního popisu. Sýkory babky jsou u nás, co do jejich počtů, méně rozšíření ptáci, sýkory lužní jsou ještě o polovinu vzácnější. V roce 2003 odhadoval Dr.Mlíkovský počty hnízdících u nás sýkor babek na 60 až 120 tisíc hnízdících párů a sýkor lužních na 40 až 80 tisíc hnízdících párů. Přičemž oba druhy sídlí v poněkud jiných biotopech. Jestliže tedy oba druhy od sebe na dálku nelze rozeznat, pokud tedy nemáte rozvinutý hudební sluch, během času byl objeven jeden malý rozdíl, podle kterého lze ptáky rozeznat na fotografiích. Jde o vybarvení zobáku, který je sice černý, ale u sýkory babky u kořene se světlou skvrnou. Ta je sice někdy docela nepatrná, ale sýkora lužní má zobák vždy sytě, matně černý, bez odlesku. Poznámka: na fotce je sice sýkora lužní, tomu odpovídá barva zobáku, ale ta hnědá barva na krku je neobvyklá, ne typická. 
   
Zatím jsem ulovil jen několik málo fotografií, jsem však v naději. Pozoroval jsem několik zajímavých situací, které jsem ovšem nedokázal vyfotit. Ty potvůrky si na moji přítomnost zvykly tak rychle, že nestačím reagovat. Musím se obrnit trpělivostí. Konec konců jaro sotva začalo a ještě nám nějakou dobu potrvá. Jen doufám, že konečný dojem bude příznivější,  než jaký byl začátek.