Čekám od toho psa hlavně vděčnost.
To nečekejte. Toho se vůbec nemusíte dočkat. Když špatně vyberete a se psem si nesednete, tak “vděčnost” bude to poslední, co můžete čekat.
Ty uvožofky jsou tam záměrně. Lidé si představují vděčnost dle svých lidských měřítek. ale jak tu bylo zmíněno, je to spíše navázanost na svého nového člověka. A to prostě nemusí některý pes mít, může být velmi samostatný. Nemusí po předchozích zkušenostech o člověka stát. My jsme se naší současné fěně - té od myslivců - museli doslova “vnutit”, jak jí lidi byli putýnka. A když nemáte vztah a vazbu, máte prázdné ruce. Takhle na to nenahlížejte. Nenahlížejte na to jako na dobrý skutek, po kterém přijde vděčnost.
Já jsem si obě feny brala s tím, že jsou to bábrdlíny, kterým chci dopřát spokojený dožití. Snažila jsem se k tomu přistupovat pragmaticky /že se to pak vymklo, je už věc jiná a tím zdržovat nebudu/. Prostě jsem měla prostor, místo, čas, volné ruce a vždy jsem chtěla mít víc, jak jednoho psa a chtěla jsem dát domov někomu, o koho nikdo nestojí. A počítala jsem právě s tím, že třeba ten pes nebude stát o nás. Jediné co bych nezvládla by bylo, kdyby byl pes kousavý, na to kapacity nemám, to jsem věděla a to byla moje jediná vnitřní podmínka. Jinak mi bylo jedno, jak to ten pes bude mít. Ale opravdu jsem počítala s tím, že třeba ten pes jen bude žít vedle nás, ne s námi, ale vedle nás. A pro mě bylo prioritou, aby mu prostě třeba i jen bylo dobře a nás nepotřeboval. Nestalo se tak, obě žily plně s námi a milovaly nás. Ale - ta možnost tu byla a já si ji záměrně vystrčila dopředu, že to tak může být a že to tak je i v pořádku.