Jak venčíte když je brzo tma?
1. venčení po tmě a nebo za velkého šera v terénu nebo na nezpevněných cestách už pro mě teda není…minule jsem si málem vyvrkla kotník za ještě dobré viditelnosti na zrušeném fotbalovém, posekaném hřišti…byl tam nějaký ďolík, no tak jsem si do něj pěkně šlápla…takže za snížené viditelnosti pro mě už přicházejí v úvahu jen vyasfaltované chodníky (o dlažbě nemluvím, pokud je na chodníku dlažba, tak zakopnutí je u mě věc běžná), no a je potřeba, aby okolo těch asfaltových cestiček byla nějaká ta příroda, prostě abych já šla pohodlně a pesani mohli po travičce.
2. myslela jsem si o sobě, že jsem udatná slovanská žena, nebojácná…procházkovat po tmě?? Žádný problém, klidně “o půlnoci na hřbitově”, koho, čeho bych se bála?? No jasně koho a čeho bych se bála, když mám po boku Sáru, která mě střeží jako oko v hlavě a každýmu Bubulákovi by na potkání ukousla palici. Ano já se kouknu večer pod postel, jestli tam není bubák, bubák se koukal večer pod postel, jestli tam není Sára. Sáru už nemám a ještě tak dva roky po jejím odchodu dobíhala ta moje nebojácnost. Pak stačil jeden optickej klam za šera, kdy můj mozek identifikoval dřevěné zábradlí mostku jako černě oděnou postavu, která tam tojí a zírá na nás. Jo mít Sáru, tak by moje reakce byla taková, že bych čubu vzala nakrátko k noze, abychom na postavu náhodou neudělaly bububu, až půjdem okolo, ale po boku s mladinkou Ginou a štěnětem Jessinkou mě najednou přepadl panický strach a vypěstovala jsem si velmi nepříjemnou úzkost a panické stavy strachové. Ne nebála jsem se, že na mě někde skočí masový vrah, ale že kouknu třeba do lesa mezi stromy a tam někdo bude stát a koukat na mě. Kolikrát, když jsme procházkovali na opuštěných cestách, tak jsem musela otočit i za bílého dne, když mě tenhle iracionální strach přepadl…nebyla jsem schopná hlavě poručit. Dnes je Gina dospělá, tak ve dne už to dávám beze strachu, ale přiznám se, že za většího šera, mě ta nejistota přepadá pořád. K tomu se dost bojím divočáků, takže za soumraku do přírody ani omylem….
Takže ve večerních hodinách jezdíme procházkovat do parku, neboť se nechci courat po ulicích kolem baráků. Já mám ty “bezpečné cesty”, je tam veřejné osvětlení, Matýska nechám proběhnout na bývalém fotbalovém hřišti, se kterým park sousedí.
A navíc v tom vidím i pár pozitiv.
Vzhledem k tomu, že “v sezóně” procházkujeme na málo frekventovaných a opuštěných místech, kde třeba zcela vyjímečně potkáme psa…díky tomu, že je to tak zřídka, tak si pak ani nejsem jistá případnou reakcí Giny, při míjení se. A Matýsek se jeví jako poslušný pes, ale když nejsou rušivé elementy, tak těžko říct, jak na tom jsme se spolehlivostí.
Takže..Gina je v parku spokojená, neboť je to pro ní zajímavá čuchací lokalita, navíc pejsci, dětičky, lidi obecně…na rozdíl třeba od lesa, tam se vysloveně nudí….no a Mates teď chodí na flexině (couračka je do parku z mého pohledu nepraktická) a tam tedy zkouším tu ovladatelnost, když někoho míjíme a nebo třeba i vidí blízko psa…jasně, flexi pořád vytváří mírný tah, takže pes ví, že je přivázanej, na druhou stranu mám radost, že Matěj reaguje suprově na povely, ať už ke mně a nebo čekej, k noze a chůzi u nohy, aniž bych musela používat na flexině brzdu a nebo že by ho zastavilo doběhnutí na konec flexi. Takže se přes zimu pěkně zcivilizujeme, no a až se zase začne den prodlužovat, tak přesídlíme do “divočiny”.
