Já Fatiu chápu. Taky jsem to mívala tak, že s Panem Psem si nikdo nic poměřovat nešel, páč hned na první dobrou bylo vidět, který pindík je větší 😀
jojo, také tak 😄
a teď se těším, až princezna vyroste, a ač nebude mít pindíka žádného, tak nějaký respekt snad budit bude, a člověk se nebude muset bát, že mu nějaký halama pocuchá to malinké neohrabané medvídě….
“Ono vždy záleží. Já viděla zase hodně to, že když člověk to učil přes přivolávání k sobě, tak už to pes měl jako povel, že zatáhl a nadšeně si už běžel sám pro pamlsek, takže efekt prověšeného vodítka se nekonal”
no, a proto prioritně učím - přiřazuji povel a odměňuji, to prověšené vodítko
“Jestli už do toho šla, tak příště půjde zase, to by ji asi ten zvuk paralyzéru nezastavil?”
pokud už nezná výboj+zvuk tak ta pravděpodobnost, že ji to zastaví, je tak nějak 95%
“v panice a strachu”…..no to si musí panička nacvičit - vytáhnout, zamířit, pal. Trénink jako každý jiný. + samozřejmě je nutno na to naučit i svého psa.
Mi se tedy nejvíce osvědčila ta kapsa plná pamlsků, a hozená šiška, ta taky zaujala….
jak? - nedovolit škaredé, učit, tzn, sama ukázat, vést ručičku, za dobře provedené odměnit (nic nového, platí pro zvěř i děti 😉), důsledně a vytrvale. Jo, a dát tomu “povel”, důležitá věc!
kdy?- to bude individuální dle povahy a schopností dítěte. Svému staršímu synovi jsem zásady chování ke kočkám úspěšně vysvětlila v cca roce, ale on byl fakt zlaté dítě, co se týká učení a chování. Mladší ani nevím, ten se tak nějak svezl
““Lumbíku, už jsou 2 hodiny odpolko a ty ses ještě nebyl ani vyčůrat…vím, že prší, ale prostě musíš”…Takže vylezl vééélmi neochotně z domu, počůral první křovíčko asi metr od vchodových dveří a tradá zpátky na gaučík.”
už ve 14:00? Aribo si to při stejné příležitosti natáhl až do páté odpolední, kdy se mi ho podařilo dostat z bezvědomí ( a to byl v mladém dospělém věku), kdy už asi půl hoďky nepršelo 😄