Včera jsme se synem a s Ájou jezevčicí vypravili do mé rodné vísky, a prošli jsme se s kamarádkou a její dcerou po lesích, kolem říček a řeky. A nakonec jsme navštívili rašelinná přírodní jezírka lásky. Ale puberťáci nám to trochu kazili, nesměli jsme fotit. Ale trochu nám to pokazili jedni s obrovským, nějakým bull psem. Bylo velké štěstí, že nás nepotkali někde za zatáčkou. No byli slušní…. Ale pes byl asi totálně nezvládnutý magor, který by Áju zabil… Měl masivní silný kožený obojek, takový měl i postroj. Jištěný byl jedním silným vodítkem a ještě stopovačkou. Pán se mě slušně zeptal na jakou stranu půjdeme na rozcestí. Zalezl se psem do lesa, stoupl si k nám se psem zády a psa si dal mezi nohy a vypadalo to, že ho neudrží. Svižně jsme prošli na asfaltce a měli jsme docela divný pocit. A povídali jsme si, že tohle fakt nechápeme jak s takovým psem můžou fungovat. Ája šla vzorně u nohy, na psa nemrkla ani okem. A za pár minut jsme v zatáčce potkali dva pomeriany, jeden šel po zadních a druhého musela paní vzít do náruče. A ten jejich řev… Ája se jen naježila, vždy se jí udělá na hřbetě pruh jako ridgebakovi… Ale ti dva by se poprali. Tak jsme potkali samý……
Včera v lese s holkama, na Vasila bylo vedro. Najednou vidím, jak se proti nám řítí dvě tibetské dogy, nikde nikdo. Naštěstí jsem měla holky na couračkách, protože po dobu mojí nepřítomnosti dost zvlčely. Zařvala jsem, moji psi okamžitě poslechli, hodila jsem je za sebe a vykročila s hrozivým řevem proti těm dvěma monstrům. V duchu už jsem viděla svoje psy na cucky. Sebe možná taky. Kupodivu je můj řev zastavil a mezitím se kdesi v dáli ze zatáčky vynořila rodinka - majitelé. Psy si zavolali, ti odběhli a my rychle mizeli opačným směrem. Nadávala jsem jak špaček. Tohle nikdy nepochopím… 😡
Tohle nepochopím myšlení některých lidí, kteří mají velké psy, se o ně přece nemusejí bát…..
Mamky čuvač nemá stoprocentně přivolání a některé psy nemusí. Tak má stopovačku, nebo delší vodítko. Ale nikdy i kdyby měl stoprocentní přivolání jsem ho nenechala lítat, tam kde na něj nevidím….. Nikdy jsem nenechala psa obtěžovat ostatní. Nikdy nikdo nemůže vědět co se může stát. Jo, jen jednou jsem svého NO cvičla v lese na louce, odložení, sedni, lehni, k noze. Kolem louky je silnice. V té době ho od cvičení, nerozrušil ani pes jdoucí po silnici, ani srnky. Zvěř ignoroval, prostě nesměl. Tak jedna starší paní jela na kole po té silničce, a z řevem že tam mám psa, sama od sebe spadla. Psa jsem odložila u stromu, raději i přivázala. Aby se nemusela bát. A šla jsem jí pomoci a ona mi neskutečně vynadala, že za to můžu, že se psa bojí……
