Jááá to taky řikáám 😀 😀 ! Hevlet je strašný :D
Mně je takové komolení proti srsti. Vůbec mi nepřipadá vtipné.
Vím, že je to můj problém, a tak na vaše příspěvky až na malé výjimky nereaguji.
Mám švagrovou, je taková zvláštní. Většinu nejlepších kamarádů má gaye. Ona je hetero, má přítele a dítě. Ale já ji prostě nemůžu slyšet promluvit. Prostě všechno je takové, jako když mluví gay, do toho má hlas ječák, trochu si tlape na jazyk. A slova jů, dáte si kafů, svému dítěti místo jménem říká Bobiši….(jo to se urážela, když jsme jí rozuměli Babiši) A všechno nazve svým názoslovím. Naší jezevčici říká Ajkulík a hrozně u toho řve. Svému otci říká taťuldo.
Naštěstí už se s ní nestýkám. Hlavně proto, že jsem nepochopila její postoj k výchově dítěte. Ona se ráda chlubí, když ho může odložit. Vyloženě z ní cítím i tu falešnou lásku k dítěti. Dítě už je věkově starší, chudinka nemluví, má pleny a myslím že jídlo taky nemá takové které by mělo mít.
A protože jí znám už pár let. A vím že se nikdy nedokázala postarat ani o andulky, ani o křečka, psa k nám odložila. A když přišla na návštěvu tak dělala že ho nezná. Naštěstí pes nebyl hloupý a měl raději nás, tak se snad netrápil. Nechápu takové lidi proč si pořizují děti. Tak mu dá od narození mobil, nebo pustí televizi a má splněno.
Zkoušela jsem to po dobrém, a pomalu aby se neurazila. Že musí s ním mluvit, hrát si, říkat básničky, číst pohádky. Prý to nemá rád. A hlavně chodit ven, ona nerada chodila ven. Procházka je pro ni sprosté slovo.
Zhruba před rokem jsem to vzdala. Z každé její návštěvy mě bolelo srdce. Nechápu kam ten svět spěje. Určitě nejsem vzorná matka, ani majitelka zvířat. Ale vždy jsem se snažila aby se u mě měli dobře.
Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná.
Vracím se ještě k tomu vetlímci - tady foto. Mně to prostě přijde hrozně velký. Poslala jsem to s dotazem na výrobce, tak uvidím. Čuba si ho při prvních pokusech o pohyb několikrát přišlápla a dala si tím pádem na hubu a od tý doby se s ním odmítá pohybovat. Nedávám jí ho. Anebo se s tím třeba jen potřebuje naučit existovat.
Jasný, já to beru. Mám bývalou šéfku, fajn osoba, chytrá, vážím si ji, vím, že ona mě má taky moc ráda a vždy mi pomůže, ale taky tohle nemusí, chápu to.
Já jen, že aby to bylo to… spravedlivý no, že jako ten stejnej metr. Když takhle píšu já - a asi nejen já - aby to nevyznělo sebestředně, prostě každý - nebo ne, špatně, každý ne, to je jasný, zkrátka občas někdo něco takhle napíše, jen tak, pro veselost, tak že se to neřeší, tak že by nemělo ani u Verun. Však je to v podstatě pozitivní, nikdo to nepíše s nějakou negativitou, spíš aby pobavil ostatní. Snad jsem se do toho moc nezamotala? 🙂
a nepomohl by v tomto případku takový ten tlustý měkky límec? Já jsem pořídila - vůbec, vůbec nevím kde - vypadá to - nebo to možná i je?? jako takový ten cestovní límec na spaní do autobusu, do auta, ale má to patentek, kterým se to zapne - teď jsem to půjčovala Fatii, kdyby to vyfotila, může to ukázat, je to tlustý, měkkoučký, a myslím, že tenhle typ pesana se přes to neohne? Záleží na tom, co se tím má chránit.
Smekám. Před každým z rodičů, který to má takhle jako Vy. Musí to být někdy vyčerpávající. Máte můj velký obdiv.
Na tý první fotce, když stojí - tak mi to přijde , že dobrý???? Ale já jsem prt odbornice. Vono to musí prostě nějak chránit tou velikostí.
Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let
Tohle mě neskutečně štve - a to jsem slušná. Jako dítě jsem si představovala, když jsem vnímala, jak jde pokrok dopředu, že až budu jednou velká 😀 (stejně nejsem, nevyrostla jsem), tak že už to zdravotnictví bude naprosto supr, bude se umět pomoci každýmu /jasně, ne se vším/ - myšleno, že bude naprosto široce dostupné pro všechny a ne, že někdo na to bude mít a na někoho se bude dělat sbírka atd. atd. a že bude hodně doktorů. Že se vrátíme do středověku - jasně přeháním, ale všichni mi rozumíte - to mě nenapadlo ani náhodou. Hrozně mě to štve, protože ty možnosti jsou u spousty věcí jsou, ale……….. pro normálního člověka naprosto nedostupné. Jak to, že vysoké školy každoročně opouští značné množství lékařů a voni nejsou? Odborníci nejsou???
Tak právě volali, dnes nám pošlou nový límec, průměr bude mít o 6 cm menší (3 cm na okraji), tak snad to bude už ok. Ten původní vrátíme.
Ona zas tak ohebná není, aby potřebovala tak obří satelit, navíc nemá ani tak dlouhej čumák, tak jsme se se slečnou shodly, že to bude stačit. Dám pak zase foto.
Tak to vás obdivuji. Mám kamarádku s postiženým dítětem, teď už dospělým, a když ji vidím, říkám, že bych to nedala. Přeji jen posun k lepšímu.
Já bych postižené dítě nedala, proto taky žádné nemám. Nevím, jak by na mě lidi koukali, kdyby první po diagnoze bylo šoupnutí do “útulku”. No blbě by na mě čuměli, to je jasné. Já bych si ho prostě na krku a jako kouli na noze nenechala, je mi líto.
Hrdinka jste, šavlozubko, hrdinka. Doslova obětujete život. Jak ráda bych platila větší daně jen na to, aby vám byla péče zpřístupněna, stejně jako dostupná odlehčovací služba, docházející terapeuti domů, rehabilitace, psychoterapie pro pečující osobu… A zbylým dětem, kterým se pochopitelně nedostává takové pozornosti, také vhodné odlehčení, příspěvky na kroužky, tábory…
Držím palce a ano, děkuji, že to nejsem já. Hodně sil.
No asi jdou na jiné obory. A čekačka na dětského neurologa, klinického psychologa nebo foniatra, který má vybavení na vyšetření neverbálního dítěte jsou minimálně půl roku i rok. Ti neurologové jsou vůbec tragédie. Osm ordinací jsem obvolala. V sedmi měli stop stav. V osmé jsme měli víc štěstí než rozumu, že jim zrovna někdo vypadl. K foniatrovi jsme dojeli po x měsících od objednání a poslal nás domů, že neverbální dítě mi nevyšetří. A to jsem věk, stav i důvod vyšetření (vyloučení sluchové vady u neverbálního dítěte, abychom se dostali k diagnóze kvůli doporučení pro speciální školku) uváděla při prvním telefonickém kontaktu. Takže následovalo další kolečko obvolávání foniatru, abych měla v ruce zprávu před návštěvou psychologa. A to mluvím o Praze. Je to na budku. Martyrium s nejstarším, který mi bude nastupovat do první třídy radši ani nevypisuju. To bych se zase nfral.
Jinak furt jsme na tom dobře. Z kluci jsou chytrý a pravděpodobně z nich jednou vyrostou plnohodnotně funkční dospělí, jen teď potřebují vícpéče. Já obdivuji a soucítím s těmi, kde není vyhlídka na zlepšení nebo jen minimální.
šavlozubka:Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná.
Jenže problém je v tom že dítě není postižené, nemá speciální potřeby. To jak to s ním je je prostě ta lenost maminky. Když jako malé mělo cvičit vojtovu metodu, ona řekla. Doma s ním cvičit nebudu, stačí že s ním cvičí dvakrát týdně rehabilitační sestra. A spoustu věcí, které by měla jako matka dělat prostě nedělá, z lenosti a pohodlnosti. Chápu každé dítě je jiné, jinak se vyvýjí, ale tohle prostě nedávám. Velice obdivuji lidi, kteří mají doma děti nemocné, postižené. Máme jedny rodinné známé, kteří mají takového chlapečka a opravdu je obdivuji. Ta péče, ten každodenní život té rodiny je velice náročný. Ale oni se mu maximálně věnují, mají ještě holčičku. Jezdí k nám na zvířata. A ta radost, když klučina se směje, sice nemluví, ale naznačí co chce. Tak ta radost rodičů a péče to je opravdu to nejlepší co můžete vidět.
Ale to co vidím tam, to prostě nedokážu vstřebat.
vysoké školy každoročně opouští značné množství lékařů a voni nejsou? Odborníci nejsou???
Nejsou. Ti fakt dobří jdou do zahraničí, protože peníze. Navíc s postupující feminizací opouští VŠ stále více žen, které jdou dříve nebo později na mateřskou. A mezitím jim v medicíně ujede vlak.
A čekačka na dětského neurologa, klinického psychologa nebo foniatra, který má vybavení na vyšetření neverbálního dítěte jsou minimálně půl roku i rok.
TOHLE JE HROZNÝ, HROZNÝ, čas se vrátit nedá, krucinál. No ne, já vím, že prostě může člověk plakat, dupat a nezmění nic, ale je mi to moc líto, společnost místo aby se vylepšovala, tak je jí to fuck.
Stejně jako Buggyra - klidně bych platila vyšší daně, kdyby kuwa ty daně šly na takovéhle věci a ne do koryt korytníků. Moje sestra pracovala skorem celý život v sociální sféře - hlavně jako sociální pracovnice v nemocnici. A takovýhle lidé - ne proto, že je to moje sestra 😀 , ale díky ní vím, o čem ta práce je, stejně jako práce kterou dělá třeba Verun, to by se mělo platit zlatem. Ne kravaťák s uříznutejma botama do roviny, kterej vymyslí to, co už šestkrát bylo vymyšleno a ještě to při tom s prominutím… ne, budu slušná, pokazí. Já se omlouvám všem za tento emocionální výbuch, v podstatě bych s tím měla asi odtáhnout do politiky, ale tohle je věc, která mě přes všechny krávovinky, který píšu, nebo provozuju, neskutečně trápí.
Tak a končim, něco pozitivního?….dobře vokážu vám svou vosamocenou Pivoň. Křehkou to krásu. Nejni to asi nic moc ale všechno lepší, než pozitivní test na HIV
Ten tlustý asi bude polštář do autobusu, výrobce jsem na něm našla Pepco. U méně ohebného psa si ho dokážu představit, že se třeba na břicho nedostane. Boe by to asi svedla (a Zrzavci, asi i ohaři, to jsou taky žížaly ohebné). Ten Trixie naopak funguje parádně. Nepodařilo se mi ji vyfotit teď ve stoje, mi do záběru skáče dítě furt (jak naučit dítě sedni, zůstaň a k noze? Nevíte někdo?🤣). Taky to má skoro k zemi. Já s ním prostě Boe nechala trochu bojovat, neublíží si s tím. Schody by mohl být problém, nevidí si pod nohy. Ale my máme pár schodů z baráku a i to zvládala nakonec bez problémů. Jasně, otírala s tím rohy, židle… prostě není zvyklá chodit obloukem, ale proti plastovému límci nic nezničí, nelekne se těch nárazů do nábytku.
Jak to děláš, že máš Pivoň takovou ztopořenou? Mně se vždycky pod váhou květů rozvalí jak pes na gauči. Zvlášť, když během kvetení zaprší a že vždycky zaprší 🤣 pak je z krásky taková unavená paní, co má pod sebou nastlanou tu původní krásu okvětních plátků.