Bez vrozené agresivity ( ve smyslu jít si za svým, získat něco pro sebe ) bychom nepřežili. Bojuje se o jídlo , o prostor, o postavení, o sexuální partnery… Musí se ovšem kultivovat.
Když se to nepodaří a překlopí se to do takové vzteklosti, výbušnosti , nevypočitatelné útočnosti, je něco špatně, buď geneticky nebo výchovně, nebo obojí.
Vztek je vlastně takový signál, že člověk zažívá frustraci, něco mu chybí. A je potřeba uvědomit si, co to je . Za malého kojence to musí uhodnout maminka, tříletá holčička by se už měla učit dávat to do slov, resp by jí to taky měla učit ta maminka.
Nechat se od dítěte bít, to tomu dítěti k ničemu není, musí se naučit získat to co chce kultivovanějším způsobem, který neubližuje ostatním.
Můj vnouček ode mě jednou dostal čokoládku,byly mu tak tři a půl, byla to pro něj vzácnost, protože doma žijí zdravě. A moje máma ( jeho prababička): “Dej mi tu čokoládu, nebo aspoň půlku, já na ni mám chuť !” a natahovala po ní ruku.
Viděla jsem ten jeho vnitřní boj, čoko pevně svíral v ruce, pusinka se mu ohnula do takové té podkovičky a chystal se začít brečet. Pak se zhluboka nadechnul, popotáhnul a začal moralizovat( kultivovaná agrese).🤣
“ Já, já si myslím.., že lidé kteří chtějí po dětech jejich potlaviny ….ktelých mají málo, to není hezké, to vůbec není hezké! To nejsou hodní takoví lidé! ”
Tak si čokoládu slavně vybojoval bez ztráty hvězdičky a nějakého přetahování a vztekání. Myslím, že pak prababičce snad i takovej hodně malej kousek dal.
A jestli to půjde dobře, asi časem dokáže zareagovat ještě jinak, i bez toho moralizování, třeba s humorem a nadsázkou řekne : “ Babi rád s tebou svojí čokoládu vyměním za těch deset kilo sladkostí, co máš ve skříňce!”
