To je moc dobře, že se takhle zamýšlíte předem. Budu přemýšlet nahlas:
Je, myslím, dobrý brát v potaz, že každý pes je jiný v povaze. Stejně jako třeba děti. Můj současný vižlík je typ psa, kdy stačí změnit tón, zvednout obočí a už to vnímá. Na druhou stranu máme k němu německou ohařku a to je trochu jiná liga, je to pes původně velmi nezávislý a hodně samostatný a tam jsem původně s nějakým tónem mohla jít tak leda k šípku, bylo jí to jedno. Všichni a všechno jí bylo jedno - nebyla to její chyba, neměla vazbu na lidi, nebyli jsme její první, ale pátí majitelé. Takže úplně nejvíc nejpodstatnější z mého pohledu je : BUDOVAT SI SE ŠTĚNĚTEM VZTAH. Formou hry a laskavé důslednosti, která povede k nastavení hranic /jak dítě, tak štěně ty hranice potřebují a věřte, že pak se skvěle funguje - pro obě strany, štěně víc co může, co ne, nemá v tom zmatek, jeho svět je o to jednodušší - i ve smečce, která je jeho rodinou, by musel respektovat hranice/ . Abych se vrátila k té německé ohařce - tam to bylo tak, že když jsem jela svůj obvyklý přístup, měla za to, že mě vůbec nemusí respektovat, vnímat. Musela jsem tedy být za přísnou a bohužel i důraznou. Věřím, že mít ji od štěněte mohly bychom fungovat o mnoho lépe, ale vždy by tam musela být velká a striktní důslednost, protože ona dlouho, velmi dlouho měla za to, že když se někde něco nedotáhlo, nemuselo se dotahovat povely obecně. Specialita mého muže - přivolám, pes přijde tak nějak, jsem s tím spokojen a ani nedám povel volno, nebo běž, nebo cokoliv, co zruší to přivolání, tak to vedlo k tomu, že měla za to, že obecně tak nějak se poslouchat nemusí, přenesla si to do úplně všeho. A obráceně, povel doma - nevím, třeba ..jdi na místo, ona šla, nedošla, páníček si to dál neohlídal, spokojen, že tam zamířila a nebo i došla a hned zase odešla a ona si tenhle přístup přenesla do toho samotného přivolání. Peklo, peklo, peklo, byl to pes, kde opravdu, opravdu musíte důsledně, důsledně úplně všechno i tu nejposlednější pitominu, která by vám u jiného psa v pohodě prošla, protože spolu fungujete. Ten minulý čas je tam správně, protože po stopadesáti letech úmorný práce se podařilo toho psa dovést k tomu, že je z něj taky ten pohodovej parťák, kterýho nemusíte povelovat, ale mluvíte s ním a on rád a s nadšením spolupracuje. Rozepsala jsem se takhle schválně, abych na vlastním příkladu ukázala to, jak HROZNĚ MOC JE U NĚKTERÝCH PSŮ DŮLEŽITÁ DOKONALÁ DŮSLEDNOST. A na druhou stranu, že jsou povahy psa, kde se čistě domluvíte. Píšete, že fena je pracák, to úplně nebývají ořezávátka, ale to zase neznamená, že člověk musí být vždy nutně razantní . Uvidíte sama, jaké štěndo bude, jaký bude mít zájem o spolupráci, vztah, jak moc samostatné bude. Když třeba vezmu svého úplně prvního vižlíka - bylo to štěně, které si celý sídliště dávalo za vzor -chytrý, spolupracující, dokonale poslušný a……… .😀 v roce přišla pubertička a já měla doma hovado a vracela se domů s brekem 😀 . To aby pýcha předcházela pád. Musela jsem začít od začátku, povely mi odpadávaly, jak zralý švestky a zůstal mi nakonec jeden jediný - a to, že ze dveří se i bez povelu nevystřeluje, ale sedí a čeká se na povolení jít ven (nesnáším čokle, co vyletujou s jekotem ze vchodu do prostoru a děsí lidi, takže tohle bylo a je u všech mých psů vycizelovaný do dokonalosti) . Naopak ten můj současný vižlíček, ta měkká povaha, tak ten jest pubertou nepolíben. Tak snad si z toho něco vezmete?
