když poprvé dorazím na veterinu se štěníkem (a pasem), tak první co nastane, je kontrola čipu. Pak čip kontroluje automaticky veterinářka u vztekliny - a u nás ještě před výjezdy do zahraničí, ale o to poprosím. Aby se nám na hranicích nestalo, že si úředník vzpomene a čip třeba bude lehce odstěhovaný jinam a nebude načtený na první pokus.
Jak jsem byla ráda, že jsme čip kontrolovali u Nighta před cestou do Skotska - neb čip odputoval na zcela nestandardní místo a hledali jsme ho na veterině dost dlouho. Na hranicích Británie jsem ho pak načetla ihned a bez problémů… Řešit to až na hranicích, tak mám infarkt
já taky ve sportovních sandálech naboso chodím hodně. A jindy do nich dám ponožky - mám pocit, že uprostřed luhů a hájů módní policii nepotkám 😀.
Kde chodí turisti ve vysokých pohorách, nosím “botasky”. Kde nosí botasky, chodím v sandálech (od jara do podzimu) nebo v rozšněrovaných prodyšných “bačkorách” . A kde nosí sandály, chodím bosa, nebo v bosobotkách…
Tak já bych nesnesla, neboť bych se musela držet oběma rukama 🙂.
Snad je člověk natolik soudný, že si trasu nejprve projde na mapě a zjistí si, jestli je vhodná pro psa (stejně tak když jde s dítětem, zda je vhodná pro dítě, atd ).
projdu si trasu a často nic nevím… pokud tam nejsou fotky, tak není rozdíl mezi širokými schody tvořenými kládou a zeminou… a nebo žebříkem kovovým kolmým… jen podle vrstevnic můžu hádat…
Nejlepší je, když vyšlapané schody ve skále (v pohodě se zvyklým psem schůdné) nečekaně nahradí dřevěným žebříkem, který tak psovi neumožní použít stupy ve skále a žebřík vzdálený od skály tak na zlomení nohy nedá. A pak se sunete vedlejší skalní průrvou, tlačíte před sebou psa, odpočíváte u pokroucené jediné borovice a doufáte, že se k tomu autu poblíž dosoukáte. Vyšlo to. Cestu jsme znali - vždy byla schůdná…
A nebo při cestě francouzským středohořím (úžasný kus světa) se vyhnete cestě (značené) kde jsou schody (a bojíte se tam žebříku) a zvolíte jinou (taky značenou), kde schody nejsou. A jak následně pravila moje polovička - nebyly tam proto, že je tam nikdo nechtěl lézt vybudovat… Ale párkrát jsou Nightovi pomohli zvednout pozadí na velkém schodu, párkrát jsme trnuli, že se vracet opravdu nechceme… a zvládli jsme to a ceta to byla báječná.
ještě je třeba upřesnit, co je dlouhá horská túra. Pokud je to kolem třiceti kiláčků standardním terénem (hatě, chodníčky, skalnaté chodníčky) - zvládne to každé psí plemeno s výjimkou extrémně krátkolebých. Koneckonců naše dogy jsou jasným příkladem kamzíků nejen jizerskohorských.
Pokud chcete hory s nějakými těmi řetězy a žebříky - pak to musí být lehkonohé obratné plemeno, které zvládnete vysadit “o parto výš”, pokud je to potřeba.
Pokud zatěžujete zdravé štěně od malička postupně, na roce už zvládne solidní zátěž. No a pak přeji hodně společně našlapaných kilometrů
už Betka na neurologické potíže měla doporučenou milgammu - a zobala až do smrti jednu tabletu za den. A to na ní ještě žádná reklama neběžela. Nervové buňky potřebují Béčko - a tady jsou ta různá béčka (včetně B12) asi solidně poskládaná. Když jsme vysadili - bylo to poznat - a proto jsme více neexperimentovali… a dávali stále.
U nás většinou roste rukavicovník, narazila jsem ale i na trenkovník😮. Tomu vašemu bych se vyhnula - takový malý Blair Witch😁.
My včera potkali výletní kočky - na kšírkách a vodítku. Nejdřív jsem myslela, že paní venčí vychovaný čivavy, ale kdepak. Šlapaly u nohy jak hodinky, zajímavá podívaná, jeden z nás to nemohl pochopit😁.
jednou jsme v lese, dost daleko od civilizace potkali vzácný podprsenkovník 😄
my dali dvacítku ve Středohoří - začali jsme ráno na orchidejových pláních (Bílá stráň) a pak šli a šli a šli… přes Lbín, Dlouhý vrch, Křížovou horu, Laffitovu vyhlídka… skoro pět hodin máme v tlapkách…
Liberec, bývalý nočník Evropy hlásí sucho…pořádně nepršelo ani nepamatuji, dneska taky nic - jen dvakrát lehce mžilo, ale srážkový úhrn na zahradě neměřitelný.
nezachytila se za něco ? Na zahradě u nás chodí dogy i bez obojku - Arona se dokázala stahovákem zavěsit za větev… ještě, že jsme u toho byli… a pokud by se Baruška někde zachytila, odkousla se v “sebeobraně”
trochu koně načtené mám (jezdili jsme jeden čas poměrně dost, s postupujícími roky se raději na koníky už jen díváme), ale nevím, kdy by se tato zvědavost a poměrně blízký kontakt mohl překlopit v agresivní reakci vůči Yodovi. Jak se chovat - Počkat? (to by mohl začít “bublat” pes, neb by se mohl cítil ohrožen těmi obry kolem). Jít rozhodně dál a koně ignorovat? (co když překročím jejich bezpečnou vzdálenost??). Obejít je, jít jim z cesty? (tady to šlo, ale co když by to nešlo??) Nebojím se koní, ale mám respekt. “Svobodných” koní jsme na svých cestách potkali už víc (nejhezčí asi při stoupání na Monte Calvo - nejvyšší horu poloostrova Gargáno), ale takto se k nám neseběhli nikdy (a to doga pochopitelně turistovala s námi - tenkrát Beta).
