Naši kluci jsou jak správnej chrt spíš kočka než pes, takže odměny moc nefungují, prostě musí chtít, naštěstí se nám podařilo, že chtějí kvůli nám, prostě někdy je největší motivace samotný páneček, jídlo a hračky je slabota, ale správná pochvala je top. Ne vždy musí být odměna hmatatelná. Jak už psaly víš co psík to jiný případ.
Odpověď na příspěvek uživatele Zrzavci z 09.01.2025, 11:25:41
Ježíš, úplně v živých barvách to vidím 🙈. My máme takovou polokatastrofu většího bráchu. Zajímavé stejně geny, stejná výchova, stejný život a Satánek je takový mamánek a Kejný - urvaná lokomotiva (tak ho titulovali na poslední výstavě 🤣). My mu říkáme ty náš autisto. Ikdyž teď krásně spinká a sbírá síly🤣
Ježíš jak já vás chápu. Ono stačí, když si kluci hrají, a lítají vzduchem oni, drny,kamarádi …., občas omylem sejme jeden druhého nebo moji maličkost( potom koukají jak puci, proč ležím, když jsem chvíli předtím stála). Nedávno to jednomu uklouzlo a zastavil se až o auto , naštěstí naše, druhé Štěstí bylo to že pes vydržel plechy se opraví🤣 Ono 30 - 50 nebo víc rozvášněných kg je děsnej mazec.
Nemají, Tali je taky letitá, ale já tam zas v neděli jedu a zkusím s Brunem( to je ten malej ušatej), udělat výměnu. Neteř dostala k vánocům váš kalendář, tak bude mít pochopení 😉
Já dávám všem psím důchodcům geloren - ne psí, ale koňský, začneme, když pozoruju zhoršení pohybu a tak nějak pokračuji nepravidelně až do smrti. Vždy se výsledky dostavily celkem rychle a dlouhodobě. Za mne opravdu pomáhá.
Odpověď na příspěvek uživatele Irma19 z 06.01.2025, 20:18:10
Nikdo mi nevyhrožoval, ani citově nevydíral, byla to normální rozmluva, vysvětlování, argumenty…, přesto jsem to nesnášela. Prostě nejsme stejní, nelze nás nacpat do tabulek, co funguje u jednoho tak druhý z toho může mít trauma. Myslím si, že selský rozum, zájem o druhého a láska nám stačí.
Taky jsem si říkala. Byla jsem děsnej smrad, když jsem byla větší tak jsem říkala, že prudím proto, abych trénovala rodičů srdeční sval a je pak neskolila kardio příhoda 🤣
Ještě názor z jiného úhlu. Byla jsem hyperaktivní spratek s autodestrukčníma tendencema. (Logicky když lezeš vysoko tak někdy padáš….). Rodiče mne milovaly, věnovaly se mi, stejně tak zbytek rodiny. Do dneška máme pevné rodinné vztahy. Samozřejmě jsem byla občas bita a teď můj pohled: do dneška s láskou vzpomínám třeba na to, jak mě babička honila po chatě s praklem na koberce a ten o mou maličkost potom přerazila, ale na druhou stranu jedny z mála negativních zážitků jsou promluvy do duše, vysvětlování….. do dneška, když si vzpomenu na to druhé rozbolí mě žaludek.
Stejně tak když jeden barzojí kluk vyjel bez varování ošklivě na bráchu, tak dostal facku po té dlouhé tlamě, že vyvalil očí a byl klid, z pozitivní motivace by byla akorát rvačka. A to má barzoj víc kg než já a opravdu ho nepřeperu. Nejsem zastánce násilí, ale prostě někdy může být a jsem schopná sama se sebou takhle žít protože + přesahují mínusy.
A pro ty, kterým se nelíbí srovnání člověk/zvíře, tak mám i dítě s mrakem DiS,poruch soustředění…. a v skoro 18 z ní je empatická, chytrá a myslím si, že slušná mladá dáma a ano i ona byla jako cca 7letá pláclá a později aspoň jednou také, ne nemá z toho trauma.
My dnes venčili ve Zlatých Horách s kamarádem naháčem Tonym 😍, sněhu míň než u nás doma, tepleji a kluci- všichni 3 byli úplně za vzorňáky. Jen fotek málo, byli strašně rozlítaní.