Jak se taky "venčí" - článek Aničky Kolátorové.
Stopou Strejdy Šeráka, po patnáctý v Jeseníkách – takže si to zaslouží fakt dlouhej článek Každej rok, když se při příjezdu poprvé otevře impozantní pohled na kopce Jeseníků, tak mě obejme stejnej pocit. Ne, není to obdiv, respekt nebo dokonce láska. Je to naprostá nevíra, že hodlam do těch obřích zkurvenejch kopců dobrovolně šplhat. Zase. Prej bych ve svejch letech neměla už bejt takovej sprosťák, takže pro následující řádky budu používat „jujdanánky“. Příklad: zase se budem drápat do těch jujdanánky krpálů. Několik předešlejch let se nám nedařilo a každej rok nás z boje o vlastní smrt něco vyřadilo. Jednou to bylo moje koleno na 30. km, pak uvařenej Podkolenek na 50. km. Další rok jsme s ohledem na novinku v podobě Víťova kolena (a při vzpomínce na moje) celou trať ani nezkoušeli pokořit a udělali si jen vlastní kratší alternativu. Pak přichází rok Urvanýho kolene, kdy si Víťa načatej problém dodělal a pěšky nechodíme vůbec. Jezdíme na kole a ze mě je jujdanánky cyklista. Nenávidim kolo. Ale je to jedinej způsob, jak se pohybujeme. Nedá nám to, a v termínu Šeráku tam zajedeme aspoň s kolama. Výbornej nápad, jít pěšky a ještě k tomu tlačit kolo. Nicméně musim uznat že se to jujdanánky dupání do pedálů vyplatilo a letos máme oba kolena v mnohem lepší formě. Máme předsevzetí, že to letos dojdem, pokud to bude jenom trochu možný a neuvaří se nám psi. Nakupujem tejpy, sledujem instruktážní videa na jůtůbu a pak je veleodborně zafačujem. Poprvé v životě hodláme skutečně vystartovat v čase hromadnýho startu, tj. v 7 ráno (obvykle se tou dobou vykutálíme z peřin a začnem se rozhlížet po snídani). Doma se nám daří držet výletové neděle, takže máme i něco nachozeno. Odlehčujem batohy, zase potáhnem strašný litry vody pro psy, tak se snažíme omezit každej gram navíc. Dokonce si nebereme ani nafukovací polštářky na bivak! Naše odhodlání zajde tak daleko, že si plánujeme NEVZÍT ani obligátní půllitřík rumu! Protože váha neasi. No, nakonec ho do batohu při odchodu Víťa stejně šoupne 😊, zase vocaďpocaď. Vyrážíme obalený v oranžovejch tejpech, po prvním kopci přidáme slušivý kompresky, až by si nás jeden spletl se sportovcema! Hůlky cvakaj do rytmu dupajících psů a my držíme ďábelský tempo. Víťa jde s nesmrtelným Bubou, kterej se ho opakovaně pokouší sedákem přeštípnout v pase a kvůli kterýmu nikdy nesmíme odpočívat na kopci – abysme nezačínali klesat s odpočinutým panem Bů. Protože to nechceš. Já si pohodlně jdu s Diblinkem, nejlepším trekovým psem pod sluncem. Diblinek není úplně Einstein, ve spřežení běhá zásadně vzadu a ve svých sedmi letech stále ještě nerozluštil záhadu odbočovacích povelů. Ale jemu je to jedno, on je šťastný. Celkem náhodou jsme objevili jeho trekové kvality – do kopce táhne tak, jak to jenom kvalitní zadák umí a z kopce jde na obojku vzorně u nohy. V hospodě se chová způsobně a na bivaku spí a neleze mi na hlavu. Víc od trekopsa člověk nežádá a Dibla mi tak neskutečně pomáhá do těch jujdanánky kopců a neničí mě, když z nich zase padáme dolů. Bubánek taky všechny kritéria splňuje, jen má chudák strašně krátkou paměť a potřebuje každejch 10 metrů připomenout, že z kopce dolu nemá rvát. Díky těm dvěma nezmarům fičíme tratí jako blázni. Nekonečnej dvanácti kilometrovej výstup z Bělý pod Pradědem až na Videlský sedlo absolvujeme v předbouřkovým dusnu. Je vedro, ve vzduchu chybí kyslík a my dupeme vražednou rychlostí, ať aspoň trochu vyhovíme tempu našich pohonů a neničíme je ještě víc, než je nutný. Konečně jsme v sedle, konečně můžeme začít pořádně stoupat!! Po dvanácti kilometrech totiž teprve začne ta pravá sranda. Tři kilometry úplně jujdanánky, jujdanánky a úplně nejvíc jujdanánky stoupání, nejvíc jujdanánky z celejch Jeseníků. Nic horšího tady prostě není, fakt. Kombinace vražednýho náklonu, cesty kamenným korytem a dýlky tří kilometrů z tohodle úseku dělá mojí nejoblíbenější část vůbec. Na úpatí si vymáhám pauzu. Víťa zastavovat nechce, předbouřkový dusno se zhoršuje a je velká šance, že nás to spláchne uprostřed stoupání. Ale já i Diblin si prostě potřebujeme na chvíli odpočinou, ať se na ten krpál trošku zvetíme. Napájíme psy, válíme se na jejich karimatkách (ano, každej má svojí půlku pěnovky), doplňujem energii toustem a chladíme nohy v borůvčí. Ještě vyčůrat a jdem na to. Přicvakáváme odpočatý psy a vyrážíme. Cestou zastavujeme asi jen 3x, kdy už infarkt klepe na dveře a plíce svádí svůj poslední boj. Hůlky používám jako cepíny, díky hlubokýmu předklonu mi proudy potu kapou z nosu přímo na zem. Bubeník ve spánkách jede svoje velký sólo. Neni tady vzduch. Prostě někdo vykrad všechen kyslík. Potřebuju kyslíkovou masku, nevim, proč jí při výstupu na osmitisícovku nemáme v povinný výbavě. O několik litrů potu později se přece jenom vyškrabem až na Švýcárnu. Stihli jsme to před bouřkou, paráda. Nejhorší krpál celýho vejletu je za náma. Někteří ze spolubojovníků neměli takové štěstí, resp. je zdržela živá kontrola v Bělý, a bouřka je skutečně spláchne v tomhle výstupu. Zážitek je to intenzivní, například Honza Šeda se prej cejtil jako losos, kterej pluje proti proudu. My, občerstvení obědem na Švýcárně, vyrážíme na přesun na Ovčárnu. Spláchne nás to lehce za půlkou, k dosažení hospody nám chybělo asi 15 minut. Je to chvilka, ale za čtvrthoďku plavby v rybníce se celkem stihnete namočit. Krz. Naskrz. Zapadnem pod střechu a jdem hodovat, podle radaru nemá další dvě hodiny smysl cokoliv jinýho. Víťa si suší tričko na záchodě pod sušákem, je spokojenej, jak pěkně to vymyslel a po chvíli je v suchu. Jenže už ho nenapadlo si vyměnit mokrý trenýrky, takže po čtyřech hodinách sezení v mokrejch trenclích na dřevěný lavici si vyrobí krásnou zadkovou opruzeninu. V hospodě! Já se nacpu lívancema, pak si dáme nějakej ten grog a je nám fajn. Okolo zuří megabuřina, blesky lítaj, kopce se rozsvěcujou, leje úplně neskutečně. Konečně se shodne nebe s radarem a v devět večer můžeme vyrazit na další pouť. Oblečení uschlo, boty samozřejmě ne, ale to je dost jedno, protože stejně jdeme potokama, ve který se proměnily cestičky. Večerem putujem nejkrásnějším úsekem přes Vysoký hole. Zcela holá hřebenovka, v trávě a kleti je člověk nejvyšším bodem v okolí. Už neprší, nebouří, ale blesky lítaj po okolních kopcích a údolích. Fascinující podívaná. Je to impozantní a dramatický a zážitkový a vůbec, ale přece jenom, ať si to laskavě zůstane na těch kopcích vedle jo? Víťovi to v jeden moment podjede v blátě a jeho chodidlo se pokusí o zcela inovativní postoj čelem k nebi. Prošlápne si nohu úplně opačnym směrem, nártem k zemi. To se moc líbí všem úponům v noze, včetně kolene. Obalí si svůj krásný oranžový tejp blátem, chvíli jujdanánkuje, ale prej dobrý. Vesele pokračujem, slejzáme dolu, abysme mohli zase pěkně vylézt nahoru, tentokrát na Dlouhý stráně. Asi v půlce stoupání průser, ostrej náklon nahoru se akrobatickýmu chodidlu vůbec nelíbí a Víťovi projíždí nohou ostrá bolest. Samozřejmě že se okamžitě ozve koleno, protože sebemenší odchylka v došlapu je problém. Víťa upadá do bolesti a do deprese. Strašně ho jujdánkuje, že to asi budem muset vzdát, ale oddělat si na x dalších měsíců zahojený koleno je blbost. Nahoře na Dlouhejch stráních je na tom tak, že špekuluje, v kolik ráno tam bude autobus co vozí koloběžkáře, aby ho svezl dolu. Protože to nesejde. Nakonec se plazí dál, chcem spát kousek pod vrcholem u Medvědí hory, tak snad tam nějak dopajdá a ráno se uvidí. Směrem dolu je to kupodivu lepší. Dojdem k horní stanici lanovky, zabivakujem přímo pod točnou, je tu sucho. Super místo, na lavice lanovky se krásně daj rozvěsit mokrý pláštěnky, odhodit batohy, můžem k nim přivázat psy. Eeee, v kolik ráno se to tady rozjíždí? Nacházíme jízdní řád, jede to v devět. To už budem dávno na cestě, pohoda. Ale nemaj ráno nějakou zkušební jízdu? V kolik jede nahoru obsluha? Jede lanovkou? No, radši to všechno zase sundáme, abysme ráno smutně nečučeli jak nám odjíždí batohy a psi do údolí 😃 Upelešíme se, s vědomím, že přímo koukáme do kamery. No, snad to není on-line. Víťa si na dobrou noc slupne dva nalgesiny, budeme doufat v zázrak, že se do rána něco stane. Ráno tam hned po probuzení pošle další dva a vykračuje si jak jura. Neskutečný, trek zachráněn. Skutálíme se po sjezdovce na živou kontrolu do Koutů nad Desnou, odtud se vydrápem přes Vřesovou studánku na Vozku a pak zase pěkně dolů, sedmi kilometrovej sešup do Branný. V Ostružný dáme pozdní oběd, nejdřív v italský restauraci, pak se přesunem do oblíbenýho Skilandu na kávu. Bohužel je tu zrovna pouť, takže nám jezdí dětskej vláček přímo kolem hlavy. Víťa má lehkou krizi, zase je předbouřkový dusno a celkově se mu nechce šplhat na Smrk, když máme cíl ve stejný nadmořský vejšce. Vřískající děti u hlavy a ohlášení mažoretek a hasičů s pěnou ho kupodivu nerozradostní. Poněkud jujdanánkuje a odmítá si vychutnat i boží jahodovej cheescake. Není mu to nic platný, noha funguje, kolena drží, psi jsou v pohodě, dupeme dál! Na Smrk to přece se psama umíme, to nám jde. Úvodní šílený stoupání vyfrknem s Diblinkem ďábelskou rychlostí, jsme oba úplně naspídovaný. Já vim, že je to poslední krpál, jedu na euforickym obláčku z vědomí, že teď už to dáme a přenášim ho na psa. Právě jsem zlomila rychlostí rekord v soutěži pro šerpy! Na zádech totiž máme batohy doplněný o čerstvý litry vody jak pro nás, tak pro psy. V předešlejch kopcích nebylo po večerní potopě ani památky, všechna voda okamžitě stekla nebo se vsákla a nikde nebyla ani loužička. Cestou na Smrk, na Smrku, cestou ze Smrku.. jsou všude louže. Nažbrunďaný vykachněný psi už je nevšímavě míjej. O mnoho, mnoho kilometrů dál, až kousek před cílem, nás teprve napadá, že bysme možná už mohli aspoň ňákou vodu vylejt ne?? Všichni moc dobře víme, že kopec Smrk je předpeklí. Brána do pekla. Do pekla zvanýho cyklostezka k vápence v Lipový. Bílá cesta. Bílá smrt. Mordor. Jujdanánek na entou. Mám totálně rozmáčený nohy, včera durch promočený boty se vůbec neráčily uschnout a já jdu celej den v úplným mokru. Navíc se ty nový, debilní boty vlivem včerejší povodně krásně rozčvachtaly, povolily a nohy mi v nich jezdí jak v krabici. Otlaky, puchejře, krvavý puchejře, hlubinný puchejře, všechno je na skladě! Celou bílou cestu přežiju jen usilovným snažením se o ignoraci faktu, že to od kotníků dolů je taky moje. A díky Víťovi, kterej se snaží odvést mojí pozornost od tý krvavý huspeniny dole, i když už se sám taky začíná kývat, ve snaze nejít po chodidlech. Konečně se, vysíc na hůlkách, dopajdáme k vápence. Je to za náma. Teď už jen lesní cestou projdeme až do centra Lipový a odtud už je to jenom kousíček do cíle. Vcházíme do lesa. Je tma, ale před náma je bílo. Jujdanánky, jujdanánky, jujdanánky, kurvadrát!! Lesní cesta je v celý dýlce i šířce zavežená zbrusu novejma, zatím nezaježděnejma, bílejma vápencovejma kamínkama. Tohle už moje zničený chodítka fakt nechtěj. Víťu jeho trávicí systém donutí po druhý za sebou kvapem navštívit keříky. Sundavání batohu, sedáku a následnej dřep v posledních vteřinách je na 95. kilometru tím pravým zážitkem. Na lavičce, kousek před koncem bílýho očistce, dopíjíme rum. Nakonec ho Víťa netáhnul nadarmo. Proplížíme se Lipovou, pesani nás nesmrtelně, ze všech sil, vytáhnou loukou nad kemp a my si teď teprve můžeme říct, že jsme to fakt zase dokázali. Rovnejch 100 kiláků. Spolu. O půl dvanáctý zvoníme na zvonec v cíli a jsme na sebe i psy doooost hrdý!
Stopou strejdy Šeráka jsme šli asi 2007, 124km. 54hod (z toho cca po 2x 4h spánku, 15 h v hospůdkách ). Každý, kdo došel, byl odvezen do bublinkové koupele v lázních Lipová - paráda. Letos jsme ušli 124 km za celej červenec 😉.
