hehe, a taky se mi jednou stalo, že mi s jedním docházejícím dítětem dorazilo i druhé neznámé dítě, tuším pětileté. A já jsem koukala jak puk, co je to za dítě a co s ním mám dělat, nikdo mi nic neřekl. Tak se ptám holčičky, jestli je to její sestřička, a moje holčička povídá, že ne, že se dohodli rodiče té malé a rodiče té “mojí”, že by si to ta malá holčička taky chtěla u těch koní zkusit, a tak že ji ta “moje” (osmiletá) vezme s sebou. Jako jo, nevlezly do výběhu samy, vyzvedly je moje starší holky, které to mají výslovně ode mě povolené, přebírat děti od rodičů a dovést je ke koním, než já se dokodrcám z práce… Ale starší holky netušily, že o tomhle dítěti nic nevím, dotyční předávající dospělí jim nic neřekli, vyšoupli děti z auta, a běžte na koníčky. Teď bylo pod nulou, to malé dítě nemělo ani čepici, co já tam sakra s ním?! Navíc u dětí předškolních vyžaduji přítomnost rodiče s dítětem po dobu lekcí, protože nehodlám dítě vysazovat na záchod nebo řešit, když dostane hysterák… Tak jsem obvolávala, nakonec jsem se přes matku "svého” dítěte dopátrala nějakého telefonního čísla, které možná patří jejím rodičům. Tak po mém ujištění, že je ďábelské předat malé dítě neznámým lidem do neznámých podmínek si pro tu holčičku nebohou přijeli tryskem, no od té doby jsem je již více neviděla. Meh.
Na podzim mi přivezli slečnu, spolužačku holčičky, která ke mně chodí ke koním, a chtěli, abych slečnu vzala do oddílu. Tak jsem s nimi prošla standardní procedůru, podepsali přihlášku, slečnu pojistili úrazovkou a tak dokola, a pak se slečna dostavila dvakrát a pak nic. Jako ano, byli jsme dohodnutí, že když jim vyjdou směny a bla bla, tak se ozvou sami, který den přijdou (mohou jeden týden přijít víckrát a druhý vůbec), ale nějak se tři týdny nic nedělo. Holčička, co mi mezitím poctivě chodila, se ptávala, co ta druhá slečna, zda bude chodit, že neví, proč nechodí, chtěla tam mít tu svoji kamarádku. No tak jsem zavolala rodičům, a maminka do telefonu, že se slečnou je to těžké, jednou se jí chce, podruhé zase ne, a nebo třeba ráno ještě mluví o tom, že by na koně šla, odpoledne už má něco domluveného s kamarády… Tak jsem milou maminku ujistila, že pokud takhle jejich slečna cvičí rodinou, že ať si zaplatí jezdecké lekce někde jinde jen, když se slečně bude chtít, že já potřebuji pravidelnou docházku, aby se ty děti něco zvládly naučit a získat rutinu a pohybové vzorce a ne že se tam to dítě objeví jednou za měsíc a druhá slečna už bude jezdit sama po jízdárně a tuhle za sebou budu vláčet jako kačera na provázku a zdržovat se. No samozřejmě slečnu maminka tedy odhlásila.
Já právě nemám ráda malé děti vůbec, a nebudu se nejprve slušně doptávat, zda TO je slečinka nebo chlapeček, je to TO dítě. A ona místo aby řekla “ježiš promiňte, Patričku, co to děláš!”, tak se se mnou začne dohadovat, zatímco náš nejzvědavější a nejkousavější hucul jde vstříct novému zážitku. Na to já nemám nerv… Tuším jsem pak ještě poznamenala cos o tom, že když ho neuhlídá, má si ho dát na vodítko. No ale to už bylo skutečně hrubé a uznávám, že normální člověk něco takového matce neříká (přestože se v nové době vodítka mezi matkami dynamicky rozšiřují, ale neříká se tomu vodítko, ale jistící postroj nebo bezpečnostní popruh).
Já slavná po vsi hláškou “čí je TO, prosímvás odchytněte si TO někdo, to si TO nemůžete pohlídat!” když mi na jakémsi dětském dni začalo nějaké sotva chodící škvrně plazením vpřed podlézat ohradu pod elektrickým ohradníkem… Dotyčná hrdá matka vědoma si síly zástupu dalších rodičů se jala rozhořčeně vykřikovat, co si dovoluju takto označovat její ratolest, načež jsem ji přerušila zahřmením, jestli chce, aby jí TO koně zabili. Následoval skok postižené matky pod ohradník ve zlomku vteřiny a v zástupu pouze otevřené tlamičky a voči z důlků.
Já stahuji sídlištní odstrojené vánoční stromky koním do výběhu. Poníci, jak přes den nemají do čeho píchnout, teď na sněhu, oholili stromky dohola a i kůru ohlodali. Musím sehnat další stromky…
Jo a z těch močáků nastydlých jsem se vykohátala v pátek. Jakože ten poslední pátek. Takže do práce jako rybička (abych tu od těch sopláků mohla pěkně zase zčerstva něco chytit) 🙂
Já budu jednou zakládat farmu, tak se mi video o zakládání farem bude hodit 🙂 Teda možná ji budu zakládat jen virtuálně ve své mysli (to už ji mám skoro hotovou, že…), pokud se nedostanu k tomu, že bych na to měla k dispozici prostory. Tak se uvidí.
K stresorům na vánoce: já mám takovou výhodičku, že se na vánoce seberu a jedu z domu. Takže nic neuklízím (on by to Kocour samodoma stejně přerovnal), nezdobím, nevařím, nešílím. Hezky si dojedu na návštěvu, kde je to jak u snědenýho krámu, takže si můžu dát tři dny starou polívku na rampě nebo toustovej chleba s máslem a mandarinkou. No jo, abych nežehrala, nějaké cukroví a vánočka taky byly, já to péct nemusela 🙂 No a protože místní to taky moc neřeší, tak se uklízelo (odsouvaly hromady věcí ze stolu na skříň, vysálo) a zdobilo (na stůl se dal ubrus…) až na Štědrý den. S mou účastí. No, už tam moc návštěvou nejsem, spíš už taky makačenko. Ale místní mají starost o svých 20 koček, tak co bych nepomohla, že 🙂 Štědrovečerní večeři jsem si způlky taky udělala sama, obalila jsem si kuřízky a zbylo i na další dva dny 🙂 K tomu pařížský salát. Krůtka s brknedlem a zelím se dělala až 28., takže bylo dost času sníst se salátem ještě pár kapřích obalovaných filé. Uzeného kapra jsem tentokrát nedostala, projevili o něj zájem nějací příbuzní, tak jsem jim ho nechala.
Letos jsem teda porušila svoje předsevzetí nikomu nic nedávat, a dala jsem známým na jihu po losu na Zlatou rybku, jeden z nich vyhrál tuším dvě stovky, tak už jsou za vodou a nic jim pořizovat nemusím 😀
Irma: malou plochou sportovní ledvinku vlastním a hojně užívám jako pamlskovník. A že ji užívám už pár let, tak má pár šrámu, tj. vykuchané vnitřnosti do jedné velké kapsy, kde dlí v igelitovém sáčku zamotaný multifunkční nůž (s kopytním háčkem) a pak hromada pamlsků a drobků a drti z pamlsků. Pamlskujeme i kostkovým cukrem 😀 Takže do toho telefon nedám.
Normoš mám telefon na karabině cvaknutý ke kroužku na pásku téhle ledvinky, a protože mám pádlo opatřené nesundatelným obalem a drátěným okem, mohu to s ním udělat také. No ale to pořád neřeší problém, jak zařídit, aby mi pádlo nevyklouzlo z ruky a jak ho ovládat během focení… Zavěsit na krk není úplně marná myšlenka, když vyklouzne, tak zůstane zavěšené na krku (nefotím selfíčka, takže mě to neomezuje) a to ovládání by mohlo být lepší, když to zapnu visící na krku, to by se mohlo dát i jednou rukou… Musím to někdy odzkoušet.
ti dobri ludia sa, po tom, co som ich pozvala zoznamit sa s konikmi (lebo na vrazdu som nemala sil) rozlucili s tym, ze nabuduce vezmu konikom nieco papat.
Nášlapné krmítko od Hradského sunku jsem pořídila v říjnu nebo listopadu, je to k nezaplacení. Holky, které se mi starají o slepice, když tam nejsem, neháží již granule slepicím zbůhdarma na zem po kilech, aby je slepice nesežraly, případně do misek, aby do nich napršelo nebo je vyžraly v noci myši, protože to slepice večer nevyžerou. Nemusím vymýšlet, jak zabezpečit misku s pšenkou proti myším a ptákům, případně koňovi, který si po dožrání z kýble rád přilepšil slepičím zrnem. Nášlapné krmítko schová vše před deštěm i nezvanými strávníky, úspora krmiva nevídaná, krmítko můžu naložit vrchovaté a pak se o to třeba pět dní nestarat, než to slépky vyzobou do mrtě. Doporučuji.
Moje děvčata to nemají lehké. Nesou prokazatelně 4 z 9 dam. Během svátků jedna dáma padla z hřadu mrtvá, inu jsou to již zasloužilé důchodkyně. Nemajíc zatepleného kurníku ani přisvěcování, jediná výhoda jim budiž, že se před nepřízní mohou schovat pod střechu pod kočáry, případně do sena do závětří, kde si i nahrabou a nazobou nějakou tu vlákninu z odrolků sena a vojtěšky. Jinak mají krutý život. I tak, stačí vejci zásobovat všechny rodinné spotřebitele a někdy zbude i na kamarádku invalidní důchodku, která slepice již vzdala (ty byly sice ve zděném kurníku v relativním teple a svítilo se jim těch 17 hodin denně, ale čmelíků bylo na váhu v tom kurníku víc než slepic a krmení máčeným pečivem a suchou pšenicí z nich přebornice v kladbě také neudělalo).
Udata hnědka Norrisová klade ovšem stabilně jedno vejce za druhým a když doneseme šváby na přilepšenou, tak ona je u nich první a naporcuje i ty největší syčící 10centimetrové mrchy s tvrdým krunýřkem. Včera si zavdala 4 kousky…
Až bude drůbežárna Čerčany na jaře vyskladňovat, poruším svou věrnost Kosičkám, a dojedu si pro další soudružky tam, protože tam bude brát i známá, která mě chce s sebou. Tak to bude při jednom. Momentálně dotyčné sloužím jako odborný dozor pro její chovatelský start, tak se mi již podařilo jí rozmluvit ubytování slepic v prefabrikovaném kurníčku deklarovaném pro 5 kousků, v kterém se pohodlně otočí dvě nosnice… A oba tyto kurníčky, pořízené “z leknutí”, budou zřejmě prohnány komínem, a pořízena nějaká větší zástavba.
U nás je většina vesnice v červeném, velká volná zóna je za vsí podél kolejí. Před půlnocí jsem zaregistrovala, že hodně lidí šlo na tu zónu ke kolejím, to bylo super, to ani Kocour nezdrhal pod záchod. Ale byli i tací, kteří to šli spustit doprostřed kruhového panelákového sídliště, a to byla fakt pakárna. Dokonce tam na ně někdo vlítnul, tak si to odtáhli ven z toho sídliště, tak už to aspoň nerezonovalo několikrát dokola mezi těmi budovami. Fakt idioti. Neměla jsem vůli jít je rovnat, protože jsem se chystala na půlnoc ke koním do výběhu. Máme dvě hříbata, která žila dosud mimo zástavbu a ohňostroje neznají. Tak jsme se vypravili na půlnoc do výběhu, kýbl nakrájených jablek. Tak celkem dobrý, naštěstí ve vsi pálili na druhé straně potoka a opravdu hlavně v té jediné části, kde bylo povoleno. Ale pak, jak jsem neblaze tušila, ohňostroj odpálili jacísi cizinci ubytovaní vedle výběhu, takže i poníci (bohorovní kliďasové) se vyděsili a začali lítat po své ohrádce. Nechala jsem parťáka s koňma (ten pak popisoval, že hříbě se pokoušelo proskočit ohradou…) a letěla jsem dolů pod výběh si to s nimi vyřídit jak duch pomsty, vhrnula jsem jim do zahrady, puštěné nahrávání na telefonu a jala jsem se deseti urostlým lidem s východním přízvukem velice nahlas a jadrně vysvětlovat, že takto tedy ne. Pak bylo pár vteřin ticho a nesměle mi kterási paní odpověděla, že už končí a dál odpalovat nebudou. Což mě uklidnilo a mohla jsem se vrátit ke koním (posbírat plíce, vymazat namačkané tel. číslo na policii…). Příští rok za těmihle milými sousedy dojdu už před Vánocemi, aby si ten ohňostroj ani nekupovali, a nebo ať si koupí takový ten, co jen syčí, viděla jsem jich na sídlišti několik, a byly super. Výběh mají tihle dobří lidé nad barákem, takže když vypustí dělbuch, tak ta koule vyletí přesně na úroveň koní (deset metrů od ohrady), kde udělá ránu a rozprskne se na ty vějíře. Normálně se mi třásla zem pod nohama.
Jinak to teda v průběhu prosince opravdu bylo trochu klidnější než jindy, hlavně mě velice překvapilo, že na Mikuláše nikdo nestřílel, protože to jsme šli zrovna večer s koňmi Mikulášský průvod, a docela jsem měla strach, jak by hříbata právě reagovala. Ale to byl klid. Kolem půlnoci na Silvestra to ovšem bylo jako v Mariupolu během nočního vstupu Dorazína, takže tam žádnou zásadní změnu nevidím.
Tož tak já vám teda taky přeju povedený svátky a nejlepčejší novej rok a odteď do začátku druhého týdne ´26 se nejspíš neobjevím, možná načouhnu anonymně nebo jen počtu 🙂 Užívejte jak umíte.
