Káně rudochvostá

Káně rudochvostá (Buteo jamaicensis) patří k nejvýraznějším a zároveň nejrozšířenějším dravcům Severní Ameriky. Je známá širokými křídly, mohutným hrudníkem, častým kroužením nad otevřenou krajinou a rezavě zbarveným ocasem dospělých ptáků. Právě ocas dal druhu české i anglické jméno. U mladých jedinců však bývá hnědavý s příčným pruhováním, a proto nemůže sloužit jako jediný určovací znak. Zbarvení těla se navíc značně liší mezi populacemi i jednotlivci: vedle světlých ptáků existují nápadně tmavé barevné formy.

Vzhled

Typická káně rudochvostá má široká, na konci zaoblená křídla a poměrně krátký vějířovitý ocas. Na světlé spodině je často patrný tmavší pruh přes břicho. Samice bývá větší než samec, u obou pohlaví však převládají stejné barevné znaky. Délka těla dosahuje přibližně 45–65 cm, rozpětí křídel přesahuje jeden metr. Při pozorování dravce v letu je vhodné sledovat současně tvar křídel, způsob plachtění, kresbu spodiny a ocas. Rezavý ocas je nejlépe rozpoznatelný v dobrém světle a u dospělých jedinců; u tmavých forem může být celkové určení obtížnější.

Rozšíření

Druh žije od Aljašky a Kanady přes většinu Spojených států až po Mexiko a některé oblasti Střední Ameriky a Karibiku. Severně hnízdící populace mohou na zimu odlétat jižněji, zatímco část ptáků v příznivějších oblastech zůstává na svých územích celoročně. Káně rudochvostá využívá travnaté pláně, zemědělskou krajinu, okraje lesů, řídké lesní porosty i suché polopouštní oblasti. Často ji lze spatřit na sloupech nebo vyvýšených stanovištích podél silnic. Vyhovuje jí prostředí s dobrým rozhledem, odkud může sledovat kořist. V české přírodě nepatří mezi původní hnízdící druhy.

Lov a potrava

Potravu tvoří převážně drobní savci, zejména hraboši, myši, zemní veverky a mladí králíci. Podle místní nabídky loví také ptáky, hady a jiné obratlovce. Kořist obvykle vyhlíží z posedu nebo při plachtění; po jejím spatření následuje rychlý sestup a uchopení silnými pařáty. Zakřivený zobák slouží hlavně k trhání potravy, nikoli k samotnému usmrcení. Otevřená krajina je pro tento způsob lovu zvlášť výhodná. Dravec nehoní kořist dlouhodobě jako rychlí sokoli, ale spoléhá na výšku, překvapení a přesný zásah. Občas využije i uhynulé zvíře, přesto je především aktivním lovcem.

Hnízdění

Páry mohou po několik let obsazovat stejné teritorium a opakovaně opravovat původní hnízdo. Při toku se oba ptáci vzájemně doprovázejí při krouživém letu a ozývají se pronikavým voláním. Hnízdo z větví bývá umístěno vysoko na stromě, na skalní římse nebo na vhodné umělé konstrukci. Samice většinou snáší jedno až pět vajec, častá jsou dvě či tři. Inkubace trvá přibližně 28–35 dní. Vylíhlá mláďata jsou bezmocná a závislá na zahřívání a krmení rodiči. Hnízdo opouštějí přibližně po šesti týdnech, ale ještě několik dalších týdnů je rodiče zásobují potravou a postupně se učí samostatně lovit. Pohlavní dospělost zpravidla nastává až po několika letech.

Chov a ochrana

Pro běžný soukromý chov nejde o vhodný druh. Jde o velkého a silného dravce vyžadujícího odborné zacházení, bezpečný prostor k letu, pestrou přirozenou potravu a možnost neomezeného péřového i svalového vývoje. V českých podmínkách by jeho držení přicházelo v úvahu pouze při splnění aktuálně platných veterinárních a dalších příslušných požadavků; konkrétní režim je nutné ověřit pro zamýšlený původ a způsob držení. Pták se nesmí omezovat na malou klec nebo dlouhodobé uvázání bez odpovídajícího pohybu. Ve volné přírodě může být ohrožován srážkami s vozidly, úrazy na vedeních a druhotnou otravou po pozření kontaminované kořisti. V zemědělské krajině přitom plní důležitou úlohu přirozeného predátora hlodavců.