Tučňák nejmenší

Tučňák nejmenší (Eudyptula minor) je nejmenším žijícím tučňákem. Dospělý pták bývá vysoký asi 30 až 40 cm a jeho hmotnost se obvykle pohybuje okolo jednoho kilogramu. Na rozdíl od velkých antarktických tučňáků obývá pobřeží mírného pásu jižní Austrálie a Nového Zélandu. Záda a hlavu má břidlicově modrou, břicho bílé a zobák tmavý. V oceánu je rychlým a obratným lovcem drobných ryb, na souši však našlapuje krátkými kroky. Většinu dne tráví na moři a na hnízdiště se zpravidla vrací až za soumraku.

Modré zbarvení

Modravé peří dobře odlišuje tučňáka nejmenšího od většiny dalších druhů. Horní strana těla při pohledu shora splývá s tmavou vodou, zatímco bílá spodina při pohledu z hloubky méně kontrastuje se světlem dopadajícím na hladinu. Křídla jsou přeměněna na pevné ploutve a při plavání vytvářejí tah podobný podvodnímu letu. Krátký ocas a dozadu posunuté nohy pomáhají při manévrování. Husté voděodolné peří chrání před chladem. Každý rok však tučňák projde obdobím úplné výměny peří, kdy nemůže účinně plavat, zůstává na pevnině a dočasně nepřijímá potravu. Proto si před pelicháním vytváří tukové zásoby.

Kolonie a moře

Hnízdí na pobřežních ostrovech a chráněných úsecích pevniny, v norách, skalních štěrbinách, pod kořeny i v husté pobřežní vegetaci. Novozélandské populace jsou v novějších taxonomických pracích odlišovány od australské linie, která může být vedena jako samostatný druh Eudyptula novaehollandiae. Starší a některé současné přehledy obě linie stále spojují pod jménem Eudyptula minor. Proto je při porovnávání rozšíření a chovatelských údajů důležité vědět, které populaci se konkrétní informace týkají. Na Novém Zélandu se původní linie vyskytuje na více pobřežních lokalitách a ostrovech, zatímco australská linie má své hlavní areály v jižní Austrálii a Tasmánii.

Lov ryb

Tučňák nejmenší se živí hlavně drobnými hejnovými rybami, například sardelkami a dalšími pobřežními druhy. Doplňuje je menšími hlavonožci a korýši. Za potravou se potápí opakovaně, často do hloubek v řádu desítek metrů, přičemž jednotlivé ponory jsou relativně krátké. Při hnízdění se obvykle drží blíže kolonii, aby mohl pravidelně krmit mláďata. Po přistání na hladině večer někdy čeká s dalšími tučňáky v menší skupině a na břeh se vydávají společně. Tento způsob návratu může snižovat riziko napadení při přechodu otevřeného pobřeží. Na souši jsou zvláště zranitelní vůči psům, kočkám a zavlečeným predátorům.

Hnízdění

Na začátku hnízdního období se samci ozývají a obsazují vhodné nory či štěrbiny. Páry mohou opakovaně využívat stejná hnízdní místa. Samice nejčastěji snáší dvě vejce, která se oběma rodičům střídavě daří zahřívat přibližně 35 až 40 dní. Po vylíhnutí jsou mláďata odkázána na zahřívání a krmení rodiči. V prvních týdnech zpravidla jeden dospělec zůstává u hnízda, zatímco druhý loví na moři. Později mohou oba rodiče vyplouvat za potravou a mláďata zůstávají v bezpečném úkrytu. Přibližně po sedmi až devíti týdnech mladí tučňáci hnízdo opouštějí a začínají samostatně lovit.

Ochrana

Na některých lokalitách se koloniím daří, jiné ohrožují zavlečení savčí predátoři, pobřežní doprava, plastový odpad, rybářské vybavení a změny dostupnosti potravy. Tučňák nejmenší vyžaduje neporušené pobřežní úkryty a klid při návratu na souš. V České republice připadá případný chov pouze v úvahu ve specializovaném zoologickém zařízení. Je nutný velký bazén s kvalitně filtrovanou mořskou vodou, kontrolou teploty, dostatečným prostorem pro plavání a skupinovým životem. Krmivo musí tvořit vhodné mořské ryby a další přirozená živočišná potrava s odpovídajícím doplněním živin. Pro domácí chov tento druh vhodný není.