V kupé vlaku nás sedělo pět a na další zastávce k nám přistoupila mladistvě vypadající dáma s chlapcem, který jak se později ukázalo – nebyl syn, ale vnouček. Spořádaně jsme oba dva pustili na místa, která i navzdory špinavým oknům umožňovala hezký výhled na ubíhající, takřka jarní krajinu.
Chlapec chvíli pozoroval okolní svět. Ten ho ale omrzel, a tak začal očima těkat po kupé, až ho na stěně zaujala sprejem vyvedená kresba, které jsme si my dospělí ani nevšimli. Na umakartovém podkladu se skvěl červený kosočtverec s čárkou uprostřed. K dokonalému provedení měl daleko, ale malba svůj účel splnila, protože každý bezpečně poznal, o co se jedná. Až na malého chlapce.
,, Babí, co je to tam namalovaný?” Pro něj neznámý druh ,,smailika” ho zřejmě zaujal. “Kde myslíš Kubíku?” “No přece naproti nám, na stěně.” Ukazal chlapec na nestydatou malůvku. Na čele jí vyskočila ustaraná vráska. I my ostatní zpozorněli a se špatně skrývanou škodolibostí vyčkávali, jak se ta dobrá žena se zapeklitou situací popere. Prala se statečně. “To je… to je…” přemýšlela usilovně, čím ukojit vnoučkovu zvědavost, až ji osvítil duch svatý. “To je přece dráček!” zašvitořila s líbezným úsměvem a nás, škodolibce, obdařila vítězoslavným pohledem. Zdálo se, že trapas je zažehnán, atmosféra v kupe se opět uvolnila a všichni přitomní se vrátili ke svým myšlenkam.
Ne však chlapec. “Jakej dráček, babi? Myslíš jako ten na pouštění?” Babička, čelíc další zvídavé otázce,nešťastně vzdychla a očima k nám vyslala signál SOS. Nikdo jí však záchranné lano nehodil. ,,No ano, Kubíku, takovej co ti udělal táta na podzim, pamatuješ?” Improvizovala statečně. Chlapec se zamyslel. Tak dráček, hmmm. “Hele babi a nepotřebuje ten dráček vocas?” Dvěma spolucestujícím už cukaly koutky úst a paní začala rudnout. “Tenhle dráček asi ne”, hlesla babička. “To je divný, každej správnej dráček by si vocas zasloužil,” mudroval vnouček. “Tak tenhle ho nemá!” odsekla mu babička. Očividně jí docházela trpělivost i fantazie.
Mladý se ale nedal a bezděčně utahoval šrouby. “Babi a ty máš dráčka?” Babi polil pot a polovina kupé se odebrala na chodbu, odkud se ozývaly salvy dosud zadržovaného smíchu. “Já už dráčky nepouštím,” odpověděla ta dobrá žena žalostně. “Protože už dráčka nepotřebuješ!” triumfoval chlapeček a zbylé osazenstvo propuklo v řehot. Babička se blížila infarktu a vnouček dál bezelstně rozvíjel svou ďábelskou teorii:
“Ale když jsi ještě dráčka mívala, tak jsi vocas chtěla, ne?” To uz smíchy slzelo celé kupé i chodba před ním. Na nebohou ženu to ale bylo příliš a bouchly saze. “Chováte se jako primitivové!” rozječela se na nás. “Čemu se smějete? Jak asi vypadám před tím klukem?!” Nenápadná studentka v brýlích, která seděla naproti, poprvé zvedla hlavu od své učebnice, a do nastalého ticha ke všeobecnému zděšení pravila: “Jako dráček?”
Žena sklapla čelist a chvíli na dívku konsternovaně hleděla. Pak ale pochopila význam sdělení i trapnost svého výstupu a začala se smát. Postupně se k ní přidali i ostatní cestující i s kloučkem, který sice nevěděl, čemu se směje, ale smál se o to upřimněji.
“Máte pravdu, chovala jsem se jako dráček,” soukala ze sebe ta žena, co jí bránice dovolila. Vlak zabrzdil v konečné stanici a lidé začali vystupovat. Loučili se slovy, tak se mějte paní a ty taky draku….
