“…ale na druhou stranu jedny z mála negativních zážitků jsou promluvy do duše, vysvětlování….. do dneška, když si vzpomenu na to druhé rozbolí mě žaludek.”
Promluvy do duše ve smyslu vyhrožování a citového vydírání jsou také agrese. Psychická.
Výchova v rámci respektujícího přístupu je něco úplně jiného…
Já vaše uvažování chápu, ale snažím se říct, že než dojde na tělesný trest, měl by člověk nejdřív vyčerpat mírnější varianty řešení.
U imaginárního Pepíčka tedy zvážit náročnost úkolu X věk, vrozený temperament, inteligenci, předchozí zkušenosti, aktuální zdravotní stav, prostředí, kde se rozhovor odehrává…. Podle toho racionálně vyhodnotit situaci, co je pro Pepíčka zvládnutelné. A rozhodně je fajn věnovat kousek pozitvní pozornosti i Pepíčkovi, nejen od maminky, ale i od diskutujícího protějšku . I malé dítě je člověk🙂
Takže když se dospělý dá s někým do řeči, co by podle vás mělo dělat dítě? Stát tam a koukat do blba?
Imaginární Pepíček se jen chtěl zapojit do hovoru, možná nevhodně, když tématu nerozumí. Tak co s tím? Pohlavek v té chvíli přece vůbec nic neřeší…🙂
Teď vás úplně nechápu, co tím příspěvkem máte na mysli…
Nicméně za to, že se dítě vyjádří nevhodně k věci, které nerozumí , by ode mě nedostalo pohlavek, ale vysvětlení (úměrné věku). V tomto se v přístupu k výchově rozcházíme.
No, psal jste, zda se cítím kompetentní pro hodnocení výchovy “normálních” dětí…
Oproti dítku s ADHD je výchova “normálního” dítěte naprostá pohoda. Srovnání mám s dětmi od kamarádek i z několikaletého vedení skautů, včetně letních táborů.
Slovo “normální” dávám do uvozovek, protože děti s ADHD nepovažuji za nenormální. Jsou jen trochu jiné, jinak vybavené. Stejně tak děti s Aspergerovým syndromem, při dobrém vedení často velmi platní lidé pro společnost (významní vědci, skladatelé apod.).
Ok, hlásím se.
Klidně si tam zahrňte i mě, tělesné tresty zcela nezavrhuju, ale považuju je za výjimečné.
Těžko říct, možná ano. Zkuste si o tom něco víc přečíst…
Z vašeho popisu některých situací by to na ADHD i sedělo. Minimálně reaktivita, impulzivnost…
A vy si fakt myslíte, že vedení a výchova dítěte bez handicapu je těžší? 🫣
Co bych za to dala, kdyby moje děti měli běžné nastavení!!!
Tak jsem teď taky udělala pokus. “Dej pac” na ležícího psa. Reakce zcela nechápavá 😂, vleže totiž tenhle povel nezná, v sedě a stoji reakce 100%
Takže podle mě náš menší pes česky neumí, jen ve známé situaci na známý povel udělá to, co se naučil 😉
Nejstarší dítě se věnuje vědě, nyní dokončuje doktorát, ve škole nikdy žádné úlevy nemělo, natož asistenta. Velmi rychle se naučilo problém kompenzovat vysokým intelektem, na druhou stranu ale bylo trochu pomalejší v sociálním rozvoji.
Prostřední dítě je ajťák, ještě studuje a při studiu již i pracuje na ½ úvazek v IT firmě. Ve škole mělo trochu problémy, vynikalo v předmětech své oblasti zájmu (komplet přírodní vědy+ cizí jazyk), vypouštělo humanitní okecávačky. Bez úlev ve výuce i bez asistenta. Opět pomalejší sociální rozvoj.
Nejmladší je teď čerstvě na střední škole, na základce cca od druhé třídy nejnižší stupeň podpory (= vesměs o trochu více času na písemky, případně třeba o pár příkladů méně v matematice), v sociální oblasti naopak v souladu s vrstevníky. Makali jsme doma cca do 7. třídy, teď už přiměřeně zvládá samostatně. Při přijímačkách i teď na SŠ již bez úlev.
U všech nám velmi pomáhal pravidelný sport, u holek pak i umělecké kroužky (= zdroj zažívání úspěchu).
ALE věc se má zhruba takhle: Systém je nastaven tak, že kdybych o to stála a tlačila na pilu, minimálně pro to třetí dítě bych vyběhala i toho asistenta. Místo toho jsem asistovala já doma, dokud nervová soustava nedozrála natolik, aby mohl být problém s pozorností kompenzován. Bylo to velmi náročné, ale myslím, že to stálo za to.
Zatím to vypadá, že se ani jedno z dětí v životě neztratí. 🙏🍀
Měla jsem vždycky za to, že 2. signální soustava je o schopnosti abstrakce, ne o schopnosti učení…
Ale už jsem dlouho ze školy, změnilo se ve výkladu něco?
Takhle to s těmi diagnózami nechodí. Toho, kdo je skutečně má, čeká naopak spousta práce navíc.
To vám píšu jako matka 3 ADHD dětí 😉
Na pohlaví v tom mém sdělení vůbec nesejde, klidně si tam místo holky dosaďte neutrální pojem “malé dítě"
Jde o to, že se ten človíček zatvrdí a ty blbé věci si v sobě zahrabe až do nevědomí, bohužel i s částí sebe sama. Je to sebezáchovný mechanismus.
Strašný, strašný, strašný!!!
Copak to nevidíte ani teď? A jak se to propsalo do vašich vztahů? K dětem i ke zvířatům?
Tu malou holku i s jejími pocity, sebeúctou, schopností empatie…jste v sobě zamkla na tisíc západů. Ale NENÍ TO VAŠE VINA, je to záchovný mechanismus nevyzrálé psychiky.😭
…A omlouvám se, vím, že se vám to bude špatně číst, ale už jsem musela…🌷
A čemu to tady vadí? Je to kecací vlákno a je užitečnější probírat výchovu, než rozebírat trolla…
J5:Nabídnete Irmo19 adekvátní řešení v situaci která nelze neřešit? Hlavně prosím bez emocí.
Vezmu dítě na chirurgii a budu mu při ošetření oporou. Co na tom chcete vymýšlet??
Lékař umrtví, vyčistí, případně zadrénuje a sešije ránu, zkontroluje očkování proti tetanu. Já předem dítěti vysvětlím, co se bude dít, ujistím ho, že ošetření nebude bolet a že budu s ním… případně navrhnu, že si pak spolu doma pustíme oblíbenou pohádku a dáme křupky/zmrzlinu/pohár… ať má i nějaké příjemné vyhlídky 😘
“…vůbec jsem to nebrala jako příkoří a už vůbec ne v dospělosti, kdy jak jsem psala, bych já sama takové dítě nejspíš zahrdlila. Nejsem žádná mírná a chápající, jsem po taťkovi cholerik a dlouho se neudržím. …”
Přesně tohle je ten důsledek. Malé dítě NIKDY neviní rodiče, je na nich plně závislé, přetransformuje si prožité příkoří do pocitů vlastní viny. A potom přenese do dalších podobných vztahů…
lesnizinka:A ještě dodám, i když jsem od Sardullah přečetla zatím jen první odstavec. Ne, neplatí to., co v něm je, ne pro každého. Vím to, se mnou to nešlo. Naši děti milovali a milují, stejný je i můj brácha. Oni se snažili, vysvětlovali, mluvili se mnou hezky atd. jen aby mě dostali třeba k tomu, že to sklo z chodidla mi musí prostě nějak vytáhnout. A já řvala jak satan, mlela sebou, aby na mě ani nešahali, vyškubnula se jim, kopala atd, až to skončilo tím, že mě taťka drapnul a seřezal mi prdel řemenem. Nevím proč, co to změnilo, co se mi odehrávalo v hlavě si už nepamatuju, jestli to byl jen prostý strach, že dostanu znova, ale nechala jsem si už nohu ošetřit. A nebyla jsem capart, měla jsem minimálně 8, když si to já pamatuju.
Jedním slovem… strašné 😱
Je mi moc líto, že jste musela prožívat takové chvíle 🥺
Poraněné malé dítě, bolest, strach z ošetření (že to bude víc bolet)…naprosto legitimní pocit i reakce malého dítěte, žádný “spratek”…jako řešení výprask řemenem🤬
Víte, jak na tohle reaguje dětská psychika? Byla jste v šoku a zážitek z větší části vytlačila do podvědomí. Jenže ono to nikam nezmizí, ale ovlivňuje to budoucí prožívání…
“I prát se s vámi chtěli. No jenom jednou.😄”
…pravil alfa samec 🤭
Viděl jste nejspíš výsledek nedůslednosti. Stačí jednou povolit a dítě získá pocit, že tentokrát by to vyjít mohlo. Co, povolit, ono stačí i viditelně zaváhat…🙃