Příspěvky uživatele

Kupodivu si to představit umím… několik měsíců jsme u tchánovců bydleli, kdyzž jsme dodělávali barák a pak jsme bydleli naproti. Moji tchánovci byli hodní, zlatí měla jsem je ráda, ale byl to velký boj, abych si dělala věci po svém a často jsem zjistila, když jsem přijela dom, že za mé nepřítomnosti bylo něco uděláno a nebo předěláni. 

Jako myslím, že dneska bych to zvládla v klidu s prstem v nose, když to tak řeknu…. ale za mlada? To jsem sice byla pořád na venek diplomat, ale často jsem pak soukromí brečela zoufalstvím.

Jak psala Coudas… jde spíš o povahu konkrétního jedince, jak něco takového zvládá.

Jo a ještě bych dodala, že po dobrém a s milým úsměvem jsou lidi přeci jen se s nimi dá trochu lépe manipulovat a sem tam se to k povede nějaké to chování odbourat, ale je na to zapotřebí velké úsilí … u některých lidí určo.  A někdy si tím člověk prostě trochu pomůže.

 

Já bych ještě k té upřímnosti…"syrovou" upřímnost očekávám od svých kamarádek a ony ode mne a můžeme si říct cokoliv, protože to vnímáme jako takovou zpětnou vazbu k mému všemu. Ale to jsou velmi speciální až bych řekla intimní vztahy a nemyslím fyzično.

No a pak jsou ostatní lidi, od kteří si svojí upřímnost můžou strčit někam, protože já na ní nejsem zvědavá…jsou snad jen dvě vyjímky a to jsou kolegové v práci a pokud by se mě někdo snažil upozornit, že moje chování a jednání někoho obtěžuje nebo pohoršuje.

To, že společensky zakonverzuju a teď si vezmu jako příklad citaci:

Jednou jsem cosi sadila, a tchyně jako vzdy přišla s větou “co nám to tady poroste”, na což jsem já odpověděla “Vám nic”.

Hele nevim, jak kdo z toho má nějakej pocit, ale třeba tohle mi nepřijde jako upřímnost…jako sorry, k tomu mě napadá jediná odpověď “tak si to strč do zadele ty bú” (jako tu informaci)

Pokud budu chtít být já upřímná mimo moje nejbližší, tak bohužel pořád jsem především empatik a nechci nikomu ublížit, tak se snažím ty upřímné hroty otupit…prostě být upřímná, ale nějak kulantně to zaobalit….

No a pak jsou další lidi, kteří mi absolutně nestojí za to, abych k nim byla upřímná. 

Nevím, jsem introvert, ale moje vydřené sociální dovednosti mi říkají, že někdy je upřímnost zbytečná a nevyžádaná. 

Tak co si budem…s povinností čipovat psy, měla být povinnost i čip registrovat, protože pes s neregistrovaným čipem je furt anonymní a čip u něj vůbec neplní účel, kterým se prsil stát, že ten účel…dohledatelnost majitele..plnit bude. To, že nefunguje žádný centrální registr je na prdlačku a teda dost mě překvapuje, že za tu dobu, kdy je povinnost mít psa očipovaného, ještě nevznikl. Ale tak registry fungují…možná by stačilo vybrat jeden..udělat nějaký výběrko, že tenhle registr bude ten VYVOLENÝ, kam bude povinnost psa čipovat.

Je teda fakt, že když povinnost nastala, tak svoje berbeří důchodce už jsem nečipovala..ty už jsem ani neočkovala. Sára přežila bez čipu, po povinnosti mít čipovaného psa 5 měsíců A Jack asi rok.

Současné psy samozřejmě čipované mám a jsem ráda, že čipy existují, ne kvůlivá nějaké povinnosti, ale kvůlivá tomu, aby byl pes lépe dohledatelný. Moji psi mají sice na obojcích známu s adresou a telefonním čísle, protože kdyby se stalo, že je někdo najde, obyč člověk, co nemá čtečku, tak nemusí volat měšťáky a nebo psa vozit do útulku, ale zavolá mi nebo psa přivede a hotovson. Ale co kdyby se stalo, že někde obojek ztratí (jako je to nepravděpodobný, ale stát se může cokoliv) nebo nedejbože by se psi dostali nějak ze zahrady…doma obojky nenosí, tak pořád mají čip a policajti nebo útulek mě může neprodleně kontaktovat.

Jako moje finanční náklady na psy jsou velké…třeba oproti tomu, když má někdo malého voříška..než když někdo živí dva chlupatý mastodonty, plus cena papírového psa a o veterině u velkého psa ani nemluvím… nějaký poplatek za registraci čipu je v tom jako kapka v moři.

Co se týká koček, tak já kočku nemám, ale pokud bych měla, tak bych čipovala a registrovala čip taky…pokud bych chodila ven, tak to mi už v dnešní době přijde jako samozřejmost…u kočky domácí to sice vypadá jako zbytečnost, ale zase…co člověk ví…pojede s nějakou banalitou na veterinu a kočka mu nějakou špatnou konstalací hvězd na cestě z auta do ordinace zdrhne..

Když měl dcery ausík hotspot…teda u něj se to bohužel táhlo dlouho…rozlezlo se to…ale strupy jsme strhávali (zrovna jsem ho v tu dobu měla na víkend na hlídání)…resp. co šlo tak nějak samo, ne že bychom ho nějak drhli do krve, právě tou gázou v něčem namočenou (to už si nepamatuju v čem, ale předpokládám, že to byla desinfekce) a pak se to mazalo nějakou mastí…a on teda od veta i nějaký antibiotika mě…a to měl místa s hotspotem opravdu vyholený, poprvé mu to holili u veta v narkóze…pak už to mladí zvládli tak nějak sami bez uspání nebo nějaké sedace.

A teda musím zaťukat, že od tý doby už žádnej hotspot neměl…je to asi úřed dvěma lety…nemohli se toho zbavit 3 měsíce. Když už jedno místo vypadalo skoro cajk, tak se to objevilo jinde…on měl teda hlavně krk a pak uši. 

Tak mně se teda nějak rozplynul plán, že budeme denně dělat ráno a večer kratší prochajdu. Ukázalo se, že když jsem v práci, tak je večerní prochajda sci-fi. Domů přijedu večer povětšinou mezi půl osmou a osmou…než se vyprdelíme na procházku, než dojedeme na místo určení…půl hoďky chození a zpět domů…tak už se skorem blíží devátá večerní..no a pak nechat psy chvíli v klidu, abych nedávala večeři hned po procházce…což Gina teda striktně dodržuje minimálně hoďku…takže véča kolem skorem desátý večer…a to si teda Gina snědla jenom půlku a prej, že na noc se jíst nemá…no prostě celý na prdlačku…my normálně krmíme, když přijedu z práce.

No takže jsme se shodli na tom, že teda dvě denní prochajdy jenom když budu mít volno a když půjdu do práce, tak holt jenom jedna. 😕…no jak jsem měla tu dovolenou, tak tyhle provozní věci, když chodím do práce, mi vůbec nedocvakly…. 

Tak my ráno udělali 3 kiláčky, tak večer až přijedu z práce, tak ty 2 kiláky někde dobrouzdáme, abychom měli splněno…

Mě teda hodně limituje finanční stránka…do práce chodit musím, protože ten příjem potřebuju. Pokud by mamka potřebovala péči 24/7 tak bychom bohužel musely zvážit přesun do domova důchodců. 

No a další limit je moje zdraví…dokud budu moct, tak pojedu jak parní lokomotia, abych jí obstarala, ale kdyby přišly nějaké limitující zdravotní potíže….

Tak tohle bych mohla provozovat, pokud bych měla sebou jenom Ginu…Matěj je hrom do police, ještě by takovýho prcka nadšením podupal…

acher:

Ta třetí fotka,to je jak manžel s Alanem.Syn vždycky říká: kam jsi táhnul tu kozu.Se mnou chodí volně,tak to běží napřed. A když jsem s ním chodit nemohla a byla jsem na dvoře,tak to ho táhnul jak kozu už ze dvora.

Tak na týhle fotce se zrovna Gina zapomněla při čmuchání, tak mě jen dochází…ale přesně takhle to vypadá, když jí přestane procházka bavit, takhle se za mnou táhne jak smrad…to teda v případě, kdy už jdeme směrem dom, pokud ne, tak už i zastavuje.

A je úplně jedno, jestli sekundu předtím šla standardně přede mnou a čmuchala a byla to hezká procházka…pak zvedne hlavu, rozhlídne se a řekne “tak to by stačilo, už jsem si očuchala, co potřebuju a už mě to neba a chci dom”…a už se táhne za mnou…

Tak u nás ranních 2,5 kiláčku znamená, že do oběda nevím, že mám nějaké psy a po obědě je polední klid tak do 17ti nula nula…..pak se tak nějak rozkoukáme, pomazlíme…půjdeme zase na procházečku 2,5 kiláku…pak se z toho vzpamatujeme, navečeříme, budeme hlídat tak do 21:30…hlídání znamená, že ležíme na dvoře a hlídáme, takže se občas zvedneme a jdeme zaštěkat k brance…a pak se jde spát…

Jo zapomněla jsem…ještě půjdu pověsit pračku, tak to mi bude Máťa asistovat a pak musím vysávat, tak to se mi taky budou motat pod nohama…

Jako ono je to fajn mít pohybově nenáročný psy…na druhou stranu je s Ginou sci-fi udělat třeba nějakou hezkou tříhodinovku…my se prostě někam dál nedohrabeme, jedině, že bychom to měli jako puťák…

No já jsem se rozhodla, že Gině zatrhnu to válení…resp. nevadí mi, že se válí, ale myslím, že prostě potřebuje nasvalit, přeci jen těžkej pes a už jí bylo 5 let.

No a protože Gina delší prochajdy sabotuje, tak jsme začaly chodit ráno i večer…krátký procházky 30-45 minut max, ale tak abysme za den alespoň těch 5 kiláků ušly a ráda bych to postupně navyšovala. Zjistila jsem, že tohle jí vyhovuje podstatně víc, protože než dojde k tomu jejímu “mě už to neba, jdeme domů”, tak už opravdu domů nebo do auta jdeme.

Takže teda najíždíme na tenhle novej režim a od září bych to ráda zvedla ráda alespoň o kilák…si pořád říkám, že když budu zvedat postupně, třeba o pět minut na jednu procházku a budu to zvedat třeba 1x za 14 dní…nebo klidně 1x za měsíc…i kdyby to mělo být po minutách, tak bychom ten pohyb mohly trochu navýšit.

Tenhle týden jsme začaly…mám dovču, tak byla příhodná doba…jen mi přijde, že Gina už vyhlíží, kdy panička půjde do práce a přestane jí tahat ven 2x denně. Jako už to pomalu vypadá tak, že říkám “Ginuš, zvedej se, jdeme na procházku.” a Gina “cože…už zase..😴”

No doufám, že nám to vydrží.

Bohužel naší oblíbenou procházkovou lokalitu nevyužívám kvůlivá Máťovi, tam je velmi pravděpodobný, že někde narazí na smrdutý bahno, který já v louce neuvidím a to kvůlivá těm jeho nešťastným drápům nechci…navíc přístupové cesty taky nejsou v nej kondici a navíc jak teď není zakapanej proti klíšťatům, tak se snažím i vybírat lokality, kde je méně pravděpodobné, že to klíště nabere.

A tak teda chodíme pod přehradu, to je taková příjemná cesta (fotky 1-4)…a do parku, tam se Máťa většinou může proběhnout na přilehlém zrušeném fotbalovém hřišti…jinak už to pomalu vypadá na podzim, jak už opadávají kaštany a chodíme koukat na kačenky, co tam bydlí na lektnínovém rybníčku (fotky 5,6,7)…a nebo chodíme u nás kolem komínu na takovou loučku mezi barákama a je tam taková cesta za zahradama, kde je to posekaný a Máťu můžu vypustit na volno. Je to lepší než chodit mezi barákama. (fotky 8-9)

Jinak včera jsme v parku potkali frbulíka…to jsem teda obešla velkým obloukem, protože Gině přijdou tihle psi divní…a taky že jo, jak si psů už teď moc nevšímá, tak na tohodle reagovala..tak trochu “tancovala” na vodítku a na moje NE řekla “no počkej..NE znamená, že si nemám všímat cizího psa, ale jsi si jistá, že tohle je pes…slyšíš jak chrochtá?..Pojď budeme ho sledovat a uvidíme, kdo má pravdu."…No tak jsem jí vysvětlila, že nikoho sledovat nebudeme a říkám jí, že se jdeme podívat na kačenky…tak prej ať jdu doprčic s kachnama, že tohle stvoření je zajímavější….

Tak já si myslím, že to soužití je hodně o vzájemném respektu a teda obecně o tom, jaký máme s dotyčnými vztah.

Moje maminka je strašně hodná ženská, nejhodnější na světě…jednou určitě nastane taky čas, kdy mě bude potřebovat víc…resp. kdy už třeba bude potřebovat nejen, že se tam třeba 2x denně dostavím, jako když přišla z nemocnice a tu péči potřebovala víc, ale že bude potřeba, abych s ní třeba bydlela…bydlela u ní, protože můj barák je samý schody, zatímco ona má byt defakto bezbariérový, tak max předěláme vanu na sprcháč…už teď mám z toho hrůzu, protože moje mamka chvíli neposedí a hlavně už teď mě trošku sejří, že všechno musí bejt hned…tam se bohužel potkává její pracovitá a činorodá povaha s tou mojí, kdy na všechno je dost času a co neudělám dnes, tak udělám zítra a nebo odložím na pozítří…hlavně v klidu a bez sresu…no a prostě udělat to musím, protože vím, že kdyby to šlo, tak by si to udělala sama a nikoho by neotravovala.

Jinak jsem s maminkou měla vždycky moc hezký vztah a myslím, že moje mamka zase oceňuje, jakej jsem kliďas a pokud to jde, tak vše řeším v klidu, na pohodu a ideálně s humorem a dobrou náladou…nechci, aby moje maminka měla někdy pocit, že je mi na obtíž…

Jde spíš o to, že každá už jsme zvyklá na “svůj klid” a samozřejmě, když bych se k ní nastěhovala, tak bychom o ten svůj stereotyp přešly. Nicméně děkuju bohu za každý den, kdy je tady maminka ještě se mnou…tak bychom se nějak dohodly a nějak to společný bydlení přežily.

Alex66:

Absolutní souhlas s předchozím příspěvkem. Něco takového zažít tak ne že se otočím na podpadku ale vystřelím odtud jako raketa.

Myslím, že to je stejný, jako když si lidi berou štěňata s množírny….jako při koupi vidí, že všechno není ok, že štěně je třeba bojácné a že asi není ani zdravotně cajk, ale koupí ho, protože toho chudinku u toho chovatele nenechají a štěndo tím pádem zachrání. Jinak si to neumím vysvětlit.

No tak já jsem ráda, že máme k berňuchovi pyrenejku…resp. berňuchu bych si nepořídila, pokud bychom neměli “strážce brány” Ginu.

Já samozřejmě mám psy na mazly, ale primární funkce je, aby nás střežili jako oko v hlavě.

Máťa by toho moc neohlídal…on by určitě štěkal, ale myslím, že není odvážnej, že kdyby na něj někdo vyběhnul a zařval, tak si myslím, že zdrhne. Ale nevadí…máme Ginu, ta se nebojí ničeho. Ona byla úžasná už jako štěndo, když šel kolem naší branky chlap, co měl nasazenou nějakou chlupatou čepici s rohama…já zrovna byla na dvoře a málem se mi rafla pumpa, když procházel okolo…Gina…tak na ní bylo vidět, že si teda taky nebyla jistá v kramflecích, ale necouvla ani o krok, hrdinně se snažila čerta zahnat.

Prostě obecně si myslím, že každej berňucha by měl mít osobního strážce.

Já jsem vždycky měla problém s berňuchama…jakože tohle plemeno nechci, protože je sluníčkový…jo a pořídila jsem si ho, protože po Ginině pubertě jsem fakt chtěla něco jednoduchýho povahově…a jsem teda mile překvapená, že to je sice sluníčkovej pes, ale k cizím se chová zdrženlivě…sice když na něj někdo promluví, tak někdy zavrtí ocasem resp. tváří se přátelsky, ale pohladit se nechá zcela vyjímečně…já nechávám čistě na něm, jestli stojí o fyzický kontakt nebo ne.

Nikdy jsem neměla psa, který by někoho pustil na pozemek…i afgán byl hlídací a velmi nekompromisní, co se toho týče.

No tak to by se u nás stát nemohlo, že by se někdo cizí objevil u nás na zahradě…za prvé máme permanentně zamčeno kvůlivá tomu, aby náhodou někdo neotevřel a nezdrhli psi a i kdyby bylo odemčeno, tak taková návštěva by přes Ginu neprošla.

A pro jistotu máme ještě odpojenej zvonek. To ještě z dob berberů, když byli mladí a někdo zazvonil, tak byli schopní mi sestřelit i moje, v té době už náctileté, děti a co děti, ono když takový tele nabourá člověku do kolen, tak to už zavání nepříjemným úrazem…no takže zvonek jsme odpojili a návštěvy se hlásili telefonem…pokud jsme očekávali nějakou nenávštěvu, třeba odečet energií, tak jsem na branku pověsila buď cedulku s telefonním číslem nebo s infem, aby ťukali na okno, že zvonek nezvoní. 

Bez zvonku už fungujeme asi 15 let a kupodivu to jde. Naopak…já jak jsem totál asociální introvert, tak když někdo zazvonil, tak jsem byla tak akorát ve stresu. Sousedi taky vědí, že nezvonit, ale ťukat na okno nebo volat, takže i kdyby oni něco potřebovali, tak ví jak na to.

Pokud něco nese pošťák, tak to zase zaktivuje psi, takže se jde někdo z nás kouknout, co se to děje.

Jinak třeba když vám návštěva vleze do toho “dřeva”, no tak mě napadá “no to je dobře, že jdete, to jste se akorát trefili, tak si rovnou odložte a pojďte nám pomoct”…příště už nepřijdou 😜

Tohle mi dělala tchýně, když jsme se přestěhovali do našeho baráku…bydleli jsme naproti s tchánovci a tak, když k nim přišla nějaká návštěva, tak se chtěla pochlubit, jak “mladý” bydlej. Ale je teda fakt, že mi alespoň dopředu zavolala, že jdou. Ale tak na exkurze jsme si zvykli a naštěstí to trvalo jenom nějakou chvilku po té, co jsme se nastěhovali.

Návštěvy doma jsem zrušila…resp. zrušila je berberka Sára, když povyrostla a přestala být roztomiloučký štěňátko a začala být strážce a z povzdálí návštěvu bedlivě sledovala…tak nějak návštěvy ustaly. A scházíme se se svými přáteli mimo domov.

Musím říct, že i pro mě je to o dost komfortnější, přestože jsme dřív návštěv mívali hodně. Nestane se, že mi přijede “přepadovka” do nějakýho domácího bordelu, do momentu, kdy se mi to nejmíň hodí, kdy nemám náladu, není mi dobře atd atd…ale kamarádi volají den dopředu, abychom se domluvili na nějakém kafíčkovém posezení…takže nepočítám do deseti, ale domluvíme si nějaký oboustranně vyhovujcí termín a pak se teda těším, až si s nimi dám kafíčko, posedím, poklábosím…

Tak já psy nekoupu…jsou samočistící, takže srst oschne, špína opadá a jsou zase čistí. Max potom vykartáčovat…

Navíc my v dešti na procházky nechodíme a když teda zmoknou na zahradě, tak nikdy tak, aby byli promočení durch…jako na omak jsou hodně mokrý, ale když jim sáhnu do srsti u kůže, tak tam je sucho. A myslím, že tak to má být, že srst je asi přirozeně mastnější a tudíž při běžném deštíku nepromokne a pokud není nějaký problém, jakože by se mi pes vyválel v nějakém exkrementu, hnoji, chcíplé rybě a podobně, tak není důvod psa koupat.

Ovčanda teda byla zase neskutečnej čochtan, jak viděla vodu, tak byla k neudržení…ale nikdy žádnej problém. 

Jako psi mám kontinuálně od roku 1990 a o nějakém hotspotu jsem slyšela prvně, když jsme defakto přišla na Faunu.

Dublinbarzoj:

Krásně jste to shrnula s barzojíky.  Prvního jsem měla  jen jednoho, byl více méně pořád se mnou. Potkávali jsme se se spoustou psích kámošů, trávil s nimi spoustu času,  doma měl kocoura. Vypadal spokojeně. Byl šťastný pes.  Ale od té  doby, co mám bráchy,   a teď   k nim malýho, tak vidím,  že jsou šťastnější, když má barzoj barzoje. Třeba dnes, nejprve si oňufňávají a okusují hlavy, pak honička, potom Satan málem bráchovi ukousl nohu a teď  spí na megahromadě.😍

No já si myslím, že jsou i psi, kteří jsou spokojenější jako jedináčci…ale speciálně u těch chrtů mi přijde, že ti jsou opravdu spokojenější, když jsou minimálně dva.