Už jsem asi schopná napsat, jak to bylo se Šťopinkou….
Začátkem června jí během jednoho dne brutálně otekla pravá tvář, ale do takových rozměrů, že měla 2x takovou hlavu, z huby jí kapal hnis. Jasnej zánět od zubu, ty její zuby byly naší noční múrou, jenže ani nám, ani vetům se do operace nechtělo vzhledem k věku a k tomu, že to byl mops. No takže hned vet, nasazena nejvyšší možná dávka ATB a protizánětlivých léků. Jenže otok pomalu padal na krk a v noci se nám začla dusit, resp. díky tomu špatně dýchala, takže pohotovost. Změna na jiná ATB, léky proti otoku, zánětu… Nebylo jistý, že se dožije druhýho dne. Doma strašný stres, že se mi udusí, podpírala jsem jí hlavu v sedě, aby mohla aspoň trochu spát, protože kdykoliv si lehla, tak se dusila. Zvládla to, po asi jednom a půl dni byla schopná pár minut ležet, nedusit se a spát. Otok pomalinku opadával. Hnisavý ložisko bylo tak velký, že nakonec úplně vyvalilo zub, což bylo dobře, protože to pak celý vyteklo a hodně se ulevilo. Na vet jsme byli denně na injekcích. Po pár dnech se udělaly krve a zjištěno selhávání jater a trošku horší ledviny. Nebylo divu, měla tenhle rok už po třetí ATB a to dost silná. Takže nové kolečko s infuzema, každý den, nejdřív na vet, potom jsme je dostali domů. Strašlivý butyly, který kapaly tři hodiny v kuse… Všechno jsme zvládli. Bylo potřeba dát jí do kupy, aby byla schopná podstoupit revizi tý tlamky. Zánět se evidentně vyléčil, ale pořád tam “něco” bylo. Zbytnělá tkáň po zánětu, nádor, nikdo nevěděl, nedalo se bez narkozy určit. Na infuzích se dávala krásně do kupy, baštila (sice z ruky, ale dobře), ale nastal nový problém a to, že úplně přestala kálet. Zkoušeli jsme dávat laktulozu, nutili jsme jí chodit po zahradě a rozhýbat střeva, ale vše bez účinku. Po téměř týdnu jsme museli přistoupit ke klystýru, u kterýho se tak vystresovala, že nastal kolaps se zástavou srdce. Hned jí sice nahodili, ale zážitek to byl strašlivej teda… I tohle jsme zvládli. Následné kontrolní krve ukázaly sice ještě další zhoršení jater, ale narkozu už byla schopná podstoupit. Bylo jasné, že je to 50:50, nemusí narkozu vůbec přežít (odhadovaný věk 14 let) a hlavně bůh ví, co tam najdou… Šťopinka byla před operací ve výborným stavu, neprojevovala žádné bolesti, baštila, byla veselá, chovala se naprosto normálně, jakoby jí vůbec nic nebylo. Ale já bohužel tušila, že tam bude velkej průser, protože to cosi, co tam zbylo po zánětu, neustále pomaličku rostlo. A taky jo… Volali mi už půl hodiny po začátku operace, že tam je opravdu nádor, který způsobil úplný rozpad kosti - čelisti. Byla jsem rozhodnutá už předem a nenechala Šťopinku z narkozy probudit. Vetka mi potom ukázala RTG, které udělala při operaci, prý abych měla čisté svědomí - v podstatě ta čelist tam vůbec nebyla… 😢 Byla by asi otázka dnů, kdy by začla trpět a to jsem pro ní nechtěla…
Byla náš první adopťák, ona to všechno začala, byla nejhodnější tvoreček, kterýho jsem kdy poznala. Strašně jsem si pro ní přála odchod, kdy usne a už se neprobudí. Bohužel jí nebylo přáno. Bojovali jsme tři týdny. Bojovali jsme do poslední chvíle, protože ona chtěla. Bojovali jsme do poslední chvíle, protože do poslední chvíle to byla ona, veselá a milující a radující se z každý maličkosti. Promiň Šťopi 😔
