O všem a o ničem :)

Cirilo, já se obávám, že máme ale úplně stejný problém a stejný typ koně. I když jiné plemeno, ale základní problém souhlasí. Mě vetka nejednou řekla, že management mých kobyl je vytuněný na 1000%, že u mě už prostě není, co vymýšlet a kde ubrat, protože když já reálně “uberu” na krmení, tak vlastně ty koně nebudu krmit vůbec. Což je hovadina, to všichni víme. Výběh je, a vždycky bude prostorově omezený. Tže jedinou možností je přidat pohyb, jiná možnost u nás už prostě není. Máme nastavené dávkované krmivo, protože různé typy slowfeederů, vč. náhubků přes moje koně neprošly, tím myslím nejen koně současné, ale i ty předchozí. Proto dávkujeme, přestože tyhle vymoženosti v podobě všech možných i nemožných zařízení s různě velkými oky doma mám, a ty leží pěkně ve skříni. S malou mini vlastně krom běhu ani nic jiného dělat nemůžu, tady kolem nás jsou jenom pole (tam se zápřahem nesmím) a silnice (tam se zápřahem nechci). Tže jinou možnost než běh, nemám. Faktem je, že s ní mě to děsně baví, má nevyčerpatelnou energii, a já na podzim mívám díky ní kondici jako Usain Bolt😄. S velkou je to horší, jako běhám s ní taky, ona je tak lenivá, že jí v pohodě stačím😄, když mi dojde dech, tak se běh změní v lonžování, ale měla bych víc jezdit a to je ten kámen úrazu. Mě to prostě v sezoně 1-2x týdně stačí, já tu potřebu prostě větší nemám, a vlastně ani moc prostor, protože když jdu 3x týdně s malou běhat, 1x týdně s velkou, 1x lonž, tak pak reálně jdete jezdit fakt jen jednou, protože bez pardonu, jeden den v týdnu i Pán Bůh odpočíval a já už nejsem zrovna dorostenka. Tže jezdit víckrát a ještě zaběhat si s malou je nad moje lidské síly.

Přichvácíno mám už bohužel taky u obou kobyl a moje předchozí huculobeganka byla taky na Metforminu, tři roky před smrtí Cushing jako vyšitej😕, tže Vás naprosto chápu.

Koně mám jako koníček a jako kámošky, tže dostát v jednom člověku všem těmhle potřebám mi někdy přijde až nemožný. Holt tlustý kůň je prostě taky diagnoza a já tyhle obezitky kolem sebe tak nějak hromadím celý život😄.

Buggyro, měla jsem upřesnit, dělám indiánský běh, mám těžké astma a běžet třeba 5km v kuse to nedám. A tedy běží se mým tempem, Cuk je naučený nepředbíhat a striktně se drží mého tempa. Respektuje můj hendikep. Když to tady, tak píšu tak si říkám, že máme hezký vztah a doufám, že i on to tak vidí aspoň z části. Vlastně já se ani nemůžu moc zastavit a třeba týden nic nedělat, kvůli astma moje tělo při nula pohybu rychle chátrá a tak mě vlastně Cukovi špeky udržují v kondici a při životě 🤣

Tak to  je dobrý, Vám koně pomáhají s astmatem, mě zase se skoliozou😊!Velká je taky velice ohleduplná a drží si za mnou odstup, nepředbíhá. Malá? Ta je jak raketa, běhá výhradně přede mnou a do kopce zabírá a popotahuje mě😄. Máto to spolu pěkně sehraný, to se mi líbí👍!

“akoze kobyla sa uprostred prechadzky zvali na zem a zaspi?”

Jo, to že se svalí, je celkem běžná věc, dělají to obě, kdekoliv, ta malá míň, většinou se jen vyválí a zvedne se. Velká zůstane ležet a stoicky kouká😄 a když to vyhodnotí, jako že by to šlo, tak se natáhne, jak široká, tak dlouhá, položí hlavu, přivře oko a někdy jen tak leží, když začně mít trhavé pohyby končetin, tak vím, že je mimo😀. Co ona by se namáhala že jo, život přece není o nějakým stresování😄.

Add sport v TV - nikdy jsem nechápala, že tímhle někdo ztrácí čas? Sport TV kanály vůbec nechápu, ale asi je to tím, že celkově mě TV moc nebere, dívat se na někoho přes obrazovku, jak hází mičudou? Pff, to by mě tak hnulo🙄…

Saga, no je to s těmi tlouštíky kříž. Já bohužel ten management nemám ani zdaleka tak vytuněný jako vy, bohužel nelze, jsme v komerčním ustájení, ale aspoň mám výběh ne moc bohatý na trávu. No a tak to musím kompenzovat tou prací a náhubkem. Ten tedy dávám extrémně nerada, ale bohužel jinak nelze. Ale zase ho nemá celý rok dávám jen na kritické období. Úplně vás chápu mít koně doma je dost náročné, taky jsem to tak roky měla a samozřejmě opracovat 2 koně, když člověk chodí do práce není vůbec jednoduché a člověku se kolikrát už nechce. Ano nějak v létě jsem četla, že u vás proběhlo schvácení obou holek. Ala naštěstí se z toho obě vykřesali a věřím, že už se vám to vyhne. Vždyť to vaše zázemí, jak to popisujete je super. Malý výběh, no my máme velký a že by se na něm koně nějak aktivně pohybovali, tak to ani náhodou. I já na sobě poslední dobou pozoruju, že už se mi kolikrát ani nic nechce dělat, ale nakonec se tedy většinou hecnu. Otázka je jak dlouho mi to ještě vydrží jelikož ani já už nejsem žádná dorostenka. 

Jinak já myslím, že nám koně pomáhají se spoustou věcí, já si u koní taky vždycky vyčistím hlavu, je tam pohoda klid, někdy vzrůšo 🤪 a hodně mě prostě nabíjí příroda, les. I když tedy ani zdaleka tu nemáme takovou divočinu jako má Horsana. 

Oni jsou to prostě takový naši terapeuti ❤️

Sago, já bych vypohybování obou kobyl vyřešila velmi rázně, prostě bych tu malou vzala na vodítko ze sedla té velké. S poníky jsem to taky tak dělala, na lesní cestě jsem si pak mohla dovolit poníka vypustit a on se musel držet pak už mě a mého koně, na louce pochopitelně nemožno, protože to se poník zapíchl do trávy a hodil po nás bobek. A teď jsem ještě objevila kouzlo náhubků na vycházky a vyjížďky, již žádné vytahané ruce jako orangutan, oni vědí, že si prostě za chůze nezvládnou ukousnout, že musejí počkat až na konec louky na pasení, kde mají čas si tu trávu do náhubku nasoukat, a to je teprve blaho. Takže já pokud bych ještě brala poníka na vodítko ze sedla, tak pěkně už s náhubkem, aby mi s rukou neškubal. Cha 😀 Já teda tisíckrát raději zadnici v sedle a holt v jedné ruce poníka, než pěšourem. Kdybych měla jen dva koně a takového volného času, uvažovala bych o tom, naučit je na tandem, už jsem to tady radila, lidi se mi vysmáli, že nevím, jak je to těžké, inu tak jsem si vzala plnokrevníka a poníka, obřišník z postroje, opratě, dlouhej bič, a šlo se po jízdárně, a když poník pochopil, že se fakt nebude žrát a bude se poslouchat (no, poník je zatahanej, to je fakt), tak vyšlapoval před plnokrevníkem jako panenka. Jediný zádrhel v tomhle je, že plnokrevník prostě chodí nadsvětelnou rychlostí, a když se musel přizpůsobit poníkovi, byl nepříčetnej 😀 Ale jinak ze sedla se dá, to si poník popoběhne za plnokrevníkem, což má i ten báječný efekt, že poník se krásně vyvenčí, i když jen jdeme na hodinovou krokovku - on si toho půlku odkluše. Mno jo, mně se to radí, mně už na poníkách rajtují děti, a taky se dají zapřáhnout (a nám silnice nevadí), takže to je pohoda.

Já vím, že s tím společným pohybováním těch dvou máte problém, malá moc rychlá a na velkou protivná, a tak. Ale kdybyste si s tím dala tu práci a jeden rok ji pečlivě vychovávala, já jsem přesvědčená, že byste nelitovala. A ten náhubek by zabránil i tomu, že by oštipovala velkou.

To naši poně by taky běželi mým tempem, toho se nebojím, vychovaní jsou. Stejně se běhat nedonutím…

Teď v zimě jak zatahávám hříbata, tak jsem nucena s nimi chodit na procházky na ruce, tak mi nezbývá, než špeky taky protáhnout, ale pěkně krokem a za skřípění zubů a mezi sliby, že až budou zatahaní, tak vedle nich neudělám už ani krok, buď se povezu na nich nebo na vozíčku 😊

Ještě že nemám astma. Fujky. To bych měla hodně potíží. Dost často musíme třeba ze sena odpreparovat nějaké plesnivé části, ve výběhu se často práší, když je sucho, musím fungovat i v mrazech nebo vedrech… blééé, tak to teda zase nezávidím.

Ráda bych poznamenala, že JÁ po opichu dorostenka JSEM 😀

Ale varovala mě kolegyně, že ty kortikoidy budou fungovat max. týden, tak ať se klidním s rozcvičováním a zatěžováním, že se taky za ten týden nemusím hnout. Mno…

Jo, někdy je fakt, že splněný sen se během času prostě může změnit v noční můru😄, což říkám trochu nadsazeně, ale reálně se to prostě může stát. Myslím si, že u mě je to dané tím, že koně mám doma od školy a co si budem, volnočasový fond studenta a člověka zaměstnaného na plný úvazek, to je jak nebe a dudy. Někdy se sama sebe ptám, kam se ten čas pořád ztrácí, že není, že dřív jsem toho zvládala daleko víc a ještě se u toho usmívala. Tže, když se mi ještě snaží někdo vysvětlit, že by se ty koně měly víc hýbat, vím, že má pravdu, ale asi bych to potřebovala v reálu názorně předvést🙄.

Pokud to není tajné a není Vám to nepříjemné, co bylo pro Vás tím spouštěčem, že jste koně z domova přestěhovala do ustájení? Ptám se proto, že jsem to poslední tři zimy zvažovala také, byť i třeba jen na tu zimu, ne nutně nafurt, a do rozhodování se pochopitelně zapojila celá rodina, u které jsem se právě domnívala, že jsou jim koně v zimě nejvíc na obtíž, protože prostě potřebuju víc pomáhat, abych se fyzicky nesložila úplně. Překvapením pro mě bylo, když mě jednohlasně přehlasovali v tom, že buď koně doma nebo nikde, že dokud to budeme zvládat, že mi pomůžou, což se taky děje, a že jsme doma vždycky hospodářství měli, což je pravda, tže nebudeme dávat peníze za to, aby kůň stál někde na cizím, a tam žral seno. Že nejsme z paneláku (tam jiná možnost není, do kočárkárny to asi nenacpu, že jo) a fakt je, že já nesnáším dojíždění. Úplně mě dusí i dojíždění do práce, tže při představě, že bych se ještě měla dopravovat XY km po práci za koněm, by mě jeblo. A nemělo by to dlouhýho trvání, nehledě na ty věci co píšete - mám tlouštíka a těm se pořád málo vychází vstříct (tedy v mé lokalitě).

Jak jste ten přechod zvládla, řekněmě, ve své hlavě?

A i když ta práce kolem nich mě rok od roku zmáhá víc, to že je každý den vidím a můžu se jim zamuchlat do hřívy, mě vlastně pořád drží na nohou👍!

Vůbec nepochybuju o tom, že byste to dala👍! Já jsem v tomhle sralbotka. Po začátku, když jsem je měla, tak jsem je zkoušla venčit společně na vodítku, právě v rámci úspory času a taky toho, že velká byla sice tělesně velká, ale jinak mimino, od malé se učila a malá jí dělala vodícího koně, to fungovalo chvíli. Nejlepší samozřejmě bylo, když jsem měla pro malou vodiče, velká to pochopila a džela se těch před námi. Jenže pak překvapivě dospěla a role se obrátily. Letos už je vlastně dospělá a malou děsně masí, když je vedu z výběhu obě sama, malá musí jít přede mnou a velká za mnou, jinak se reálně perou mezi sebou, velká po ní neustále kouše, kamkoliv, do zadku, po hlavě, malá po ní kope zadky. Nejdou po mě, mě nikdy nic neudělají, to mají prostě mezi sebou, zařvat nestačí, to pomůže na chvíli, tže si reálně nedovedu představit situaci ze sedla, kdy se malá před velkou bude snažit utéct a já budu sedět nahoře. Uznávám, že tohle je prostě problém chovu dvou koní různých plemen, které byly v podstatě násilně člověkem dány k sobě. Obávám se, že jedna druhou by si jinak nevybrala. V prostoru fungují, malá je podřízená a velkou všude následuje, ale drží si odstup a zónu úniku, kdyby náhodou. 

Buggyra:

Ráda bych poznamenala, že JÁ po opichu dorostenka JSEM 😀

Ale varovala mě kolegyně, že ty kortikoidy budou fungovat max. týden, tak ať se klidním s rozcvičováním a zatěžováním, že se taky za ten týden nemusím hnout. Mno…

Po tom opichu hlavně má být klidový režim 🙈🙏

Sago u mě to byla jediná volba dát koně do ustájení:  my jsme měli koně doma hodně dlouho od mích asi 18, takže 20 let. Velký statek, bývalé JZD s kravíny, takže ustájení boxové, ale měli jsme velké výběhy. Terény nic moc, ale nějaké louky byly. Můj táta starý koňák, takže zázemí super. Měli jsme velké zahradnictví a já pracovala s rodiči, takže na koně bylo času dost. Byla doba kdy se táta staral o koně sám, já žila v Americe, na novém Zélandu. Pak jsem byla pár let doma. Dopadlo to tak, že jsem se odstěhovala za manželem do města a za koňmi / rodiči jsem dojížděla několikrát týdně 25km jedna cesta, takže v podstatě forma ustájení, ale ustajovatel byla rodina. No a pak najednou táta umřel, rakovina slinivky, zjistili mu to v listopadu a na silvestra umřel. Já na mateřské, peněz pomálu a ve stáji 25km od domu jsem měla 2 koně. Mamka se starat nemohla, chodí o berlích a koně šli vždycky mimo ni, to byla moje a tátova láska. Měla jsem jen 2 možnosti koně prodat nebo sehnat ustájení. No tátova kobylka to vyřešila sama, bylo jí 30 a když pochopila, že táta už nepřijde, tak taky odešla. A já musela poprvé v životě s koněm do ustájení. Byla jsem úplně nepolíbená světem koňáků a neměla jsem moc peněz. Sehnala jsem pastevní ustájení kousek od našeho města, za jedinou cenu kterou jsem si v té době mohla dovolit. Jako ustájení nebylo špatné, ale prostě ty lidi a ty vztahy mezi koňáky to pro mě byla někdy naprosto nepochopitelná věc a byla jsem tak trochu ztracená. U nás ve vesnici široko daleko nikdo koně neměl, my jsme si s tátou byli prostě jen samy pro sebe. 

No a jak jsem to nesla, těžce, hodně těžce, ale neměla jsem jinou možnost. Už to bude 10 let a nakonec jsem si zvykla, statek sice pořád máme, ale manžel je městské dítě a na vesnici nepůjde. A tak mám stáje, pozemky, ale platím koni ustájení……… No a jak roky přibývají, tak mi to vlastně i vyhovuje, tohle ustájení kde teď jsem je dobré, nemusím se bát jet na 3 týdny pryč, když jsem nemocná a nemůžu dojet, tak to neva o koně je postaráno a i kovář si ho kdyžtak vytáhne z výběhu sám, ostrouhá a já pak jen zaplatím až se uvidíme. Jediné co mi tam chybí jsou sítě na balík, ale třeba se tam taky dostaneme. Je to prostě pohodlné, no. Ještě 5 let zpátky jsem neměla problém nakulit sama velký balík a natahat vodu ze studny pro 6 koní, ale prostě síly ubývají a dneska už bych to nedala. 

Ale, já mám velkou výhodu, že u nás je stájí a soukromníků spousta, tady má snad každý druhý koně. Takže si z ustájení můžu vybírat. Máme tu i něco jako Padock Paradise, ale zatím jsem nenašla odvahu vykrást banku. Současnou stáj mám 9km od domu, takže to cestování není žádná trága. Předchozí stáj byla 11km a ta před ní 13km, jedna cesta. Fandím a obdivuji vás všechny co máte koně doma. A někdy vám to i závidím, ale momentálně mi vyhovuje takhle 😊

haha, ha ha, ha hahaha 😀 nebyl ani před opichem… Opich v zásadě udělal jen tu změnu, že to nebolí a teda z výběhu nelezu večer po čtyřech. Jinak funguju jako předtím… Doktor žádné omezení nejmenoval, naopak když jsem říkala, že teda mám rozcvičovat, jak to přestane bolet, tak říkal ano ano, takže asi pohoda. Hlavní je, že to není nějaké zásadní zranění, ale opět jen svaly.

Pak vidím částečné řešení v tom, dát náhubek velké. 

Ale myslím, že už jsme na to narazily, a já zapomněla (mně se z hlavy vykouří snadno kde co), že pokud nedokážete zařídit ani během vycházky, aby dělaly co mají a velká dala malé pokoj a malá tím pádem nemusela zdrhat, tak potom to opravdu nemá řešení. To by se muselo podchytit výchovou…

Cirilo, děkuji Vám moc! Máme hodně podobnou cestu! My jsme tedy nikdy nevlastnili takto velký areál jako Vy, byli jsme spíš malí hospodáři, co měli doma jednu kravku, kozu, prase, pak býka, koně. Droboť typu slepice, králíci vůbec nepočítám, to byla samozřejmost, to se počítalo na hejna, ne na kusy😊. Starala se celá rodina, všichni po své práci. Pak umřel děda, táta, babi, zase přišel muž, ale ten jakožto měšťák to bral tak, že pomůžu když můžu, ale dál mě s tím neotravuj. Nicméně přibyl i tchán, tchýně, pomáhali, když mohli, tak se to nějak táhlo dál. Po smrti tchána šlo, slušně řečeno, všechno do hajzlu. Máma taky hůř chodí a už toho moc nezmůže, tchýně se zhroutila, tže jsem všechno dala pryč a nechala si jen ty koně. Je mi naprosto jasný, že pokud se něco stane s někým z nás, co zbýváme, je to konečná. Navždycky. Já už sama balík nenakulím, nejsem s ním schopná kvůli zádům manipulovat ani v seníku, rozuměj, otočit ho kam potřebuju a postavit ho na místo, kde ho potřebuju. Tže kdyby se něco reálně stalo s chlapem, končim ze dne na den. Ani soused nepomůže, je taky chabrus na záda a jinak tu kolem máme samý lufťáky, co tu v zimě vůbec nejsou, nebo důchodce 75+. Tže hotovo. U nás v obci, nebo blízkém okolí, koně nikdo nemá ani nikdy neměl, tady byly ve vzdálenějším okolí vždy jen sportovní stáje, což je něco, čemu se vyhýbám hodně velkým obloukem, tahle sociální bublina mi absolutně nesedí. Taky jsme si vždy žili tak sami pro sebe a pro ta zvířata samozřejmě. Já jsem do JK chodila na škole. Dva roky, měla jsem z tama svého prvního koně. Jako jasně, něco mi to taky dalo, poznala jsem ruch stáje, vyjela na závody, jako čumil, oška i béčko, ale v reálu bych se tam nikdy nevrátila, tohle prostě není můj styl, tže při představě, že s flekatou putuju na nějaké takovéhle místo, se mi navaluje. Nehodím se pro to. Byť je to pohodlné a zjednodušuje to život. Pokud Vy jste to nesla těžce, já bych to asi nedala vůbec, mám takovej pocit😟. U nás je to s ustájením celkově dost mizerný, reálně nic moc neodpovídá tomu, jak chovám koně já a naopak právě já jsem byla žádána o ustájení, což o něčem taky svědčí, ale já touhle cestou jít nemohu. Mrzí mě, že takovýhle areál, jak popisujete, není využitý a přichází o svůj potenciál, ale s tím my dvě těžko něco uděláme…

Může být třeba problém i v tom, že já se nedokážu soustředit na obě naráz. Jako celkově neumím dělat dvě věci zároveň a ony jsou ještě k tomu velmi povahově i tělesně rozdílné. Soustředím se na to, co dělá jedna, ale tu druhou nevnímám a pak už to jede. S oběma naráz dokážu pracovat ve volnosti, ale v ohraničeném prostoru, vyslat je obě na kruh, za sebou i proti sobě, to jde, protože na sobě nemají ani ohlávky, že jo, ale když jsme někde venku, mají ohlávky + vodítko/lano/cokoliv. Malá je energická všetečka, co ráda zkoumá terén, takový tahoun, dopředná, velká jde v mých stopách jako nohsled, submisivní, tlačivá. Tohle zkoordinovat nevím jak. Nemám na to asi mozkovou kapacitu😄.

Můžete jedné z nich věřit? . Beru to podle psů a svojí práce s nimi. Že mám vždy jednoho spolehlivého, kde tu pozornost nemusím tolik napínat a soustředím se víc na toho “potížistu"  a opracovávám problém u něj.

Sago, věřte mi, že kdyby někdo z Vás odpadnul, tak nekončíte, jen najdete alternativní řešení. Ono je lepší fakt v životě připustit i alternativu v případě průšvihu (tzn. ustájení, byť o kus dál od baráku - za mně třeba do půl hodiny dojezd dobrý, víc už je to pak kolikrát víc času ne cestě než s koněm) než řešit třeba prodej.
Kamarádka teď prodávala takového podobného tučnějšího “ízigoing” koně, jako je asi Vaše madam….jako to, co se jí sjíždělo za lidi, to nechceš 😀 v minulosti už dva koně prodávala, takže to pro ní nebylo nic nového a emočně s tím byla OK, ale tohle byl fakt výběr z hroznů. Naštěstí na prodej nespěchá a našla šikovnou B holčinu, tak je kůň zatím doma, ale prostě z těch lidí by ho nedala nikomu. Buď to byly namachrovaní tupci z jezdeckých škol, lidi přes metrák nebo začátečníci, co ani nevědí, co znamená schvácený kůň. 

No a já do jisté míry ještě nedávnou řešila něco podobnýho, kobyla chovná v genovým zdroji u VZ s vysokým hodnocením, škoda ji nepřipustit, ale dělat nebudu. Ta kvalita kupujících jde do kytek, druhýho koně nechci a i kdyby, tak druhej chlaďas do ustájení fakt ne.

Jinak Vás ale chápu, já když vezmu z mýho místa možnosti ustájení, tak moje současná stáj, ač často špačkuju, je třeba v okruhu 20 km ta nejsolidnější. A to jsou tady i 24/7. A to jsme prostě zapadákov, kde jsou hektary neobhospodařovaných luk a kvalitní 24/7 by se tady vždycky uživilo.