O všem a o ničem :)

Taky jsme jednou prodávali kobylu, a co se ozývalo za lidi, to jsem se musela smát. A to je tak 10+ let zpátky. Dali jsme ji kamarádce, a když ona musela dát pryč, vzal si ji kamarád jako chovnou kobylu. Nakonec všichni koně od nás odcházeli darem nebo za symbol, protože šli známým, u kterých jsme věděli, že se budou mít dobře.

Ráda bych dala na vědomost, že nesnáším hříbata. Malej zrzek si včera otevřel branku do krmírny, netuším jak, a sežral, co zvládl. Mimo jiné třeba 15 kg jablek. Holky ráno nehlásily, že je chcíplej, takže to zjevně přežil a jak známo, co tě nezabije, to tě posílí a nabudí, takže sice branka bude odteď zajištěná ještě víc, ale náš malý poklad jistě už vymýšlí, co kde vyšmoulí dalšího zábavného. Odteď už jezdím na předkupní prohlídky koní jen k jedincům 5+ ! 

Jako, obě máte pravdu v tom, že prodej si nějak technicky nedovedu vůbec představit, neb jsem koně vždy jen kupovala, a ode mně odcházeli nohama napřed. Tže tohle by byla úplně nová situace, a vůbec nepochybuju o tom, že by kvalita, nejen koňolidstva, šla někam kupředu. Spíš mám opačný pocit, prostě když na to není apka a nemá to tlačítko sdílet, tak … 🙄Malou výhodu mám, že se alespoň občas pohybuji mezi cobaři. Samozřejmě dál moji koňoveti, co mají kontakty, kováři a spol. Neříkám, že je to nějaká záruka něčeho, ale ty kontakty mám, a tohle by byly první lidi, které bych oslovila. Jako Bazoš a spol. by bylo úplně poslední místo, kam bych zamířila, až když už by to nešlo jinak. Reálně pořád doufám, že to s těmahla soudružkama nějak dotáhnu do konce, jako vždycky všechno, ale jak psala Cirila výše, pak se situace změní ze dne na den a veškerý plánování, vize a cíle, můžete spláchnout do hajzlu. Doslova. Nelze se prostě nikdy připravit na všecko. Tže coby kdyby je hodně velká filozofická.

Na druhou stranu, člověk by měl znát (v mým věku určitě) svoje možnosti a limity a z toho vycházet. Tím myslím, jakože třeba vím, že bych NIKDY nemohla být profesí např. učitelka, prodavačka nebo kadeřnice, protože absolutně nesnáším práci s lidma (proti profesím jako takovým nic nemám), tak jsem stejně přesvědčená o tom, že pokud by se ze mě stala “ustájená”, nemělo by to dlouhýho trvání. Ale to jsou jenom všechno teorkecy, co by kdyby. Reál pak může vypadat ouplně jinak. A taky to tak často bývá. 

Byla jsem taky 27 let velmi úspěšnou chovatelkou králíků. A víte kde to je? No, spláchnutý v tom pověstným hajzlu. Po králících mi doma zbyly jenom misky. Ani králíkárnu už nemám a to jsem tvrdila, že ji NIKDY neprodám!

Tak rozhodně víc pozornosti vyžaduje ta velká. Na tu se opravdu musím pekelně soustředit, co dělám, kdy to dělám a proč to dělám. Pokud se tedy bavíme o nějaká práci a ne povalování se v polích, které mmch vzniklo takhle, že jsem telefonovala, plně se jí nevěnovala a najednou se naplo vodítko a vona nohama vzhůru, že jo. Prostě jsem v tu chvíli neuhlídala situaci. Tže když jdu ven s velkou, vracím se myšlenkově celkem vycuclá. Kdežto s malou spíš mentálně relaxuji a vyfluslá jsem fyzicky😄. Což je i jeden z důvodů, proč je beru zvlášť, s malou chodím vždy, když jsem totálně nas*aná z práce a mám nutkavou touhu někoho oddělat. Malá mě z toho vyléčí za pět minut, kdežto tu velkou bych asi vážně přizabila. S tou v takovýhle emočním stavu (svým) nemůžu pracovat vůbec.

No, já prostě jen chtěla říct, že každý koňodomář by měl mít vyřešenou i verzi B. Buď záskok v rámci rodiny anebo mít dobrý přehled o stájích v okolí a prostě variantu B, co s nimi, když se něco po****, že jo. Ono stačí, když jste půl roku chabrus na záda a už může být problém, i když dočasný. A žít s podprahovou myšlenkou, že i v tom ustájení by mi kůň nezdechnul a dokázal by být spokojený, je prostě celkem zdravá a člověk se zbaví hromady stresu, když to přijme 🙂 

Mít plán B je samozřejmě ta nejlepší věc, o tom žádná. Pro případ, že by se něco stalo se mnou, tenhle plán mám, doma jsou schopni se dočasně postarat, plus mají instrukce a kontakty, kam volat o pomoc, kdybych byla indispozičně mimo delší dobu. Ale na situaci, kdy bych já zůstala úplně sama na ty koně, žádný plán nemám. Jen ty kontakty, které můžou být k něčemu a taky nakonec vůbec nemusí, protože oni toho lidi rádi hodně naslibují, když se nic neděje a pak když přijde na lámání chleba…víme…

Sama byste to určitě zvládla, o to se nebojím 🙂 

Což je i jeden z důvodů, proč je beru zvlášť, s malou chodím vždy, když jsem totálně nas*aná z práce a mám nutkavou touhu někoho oddělat. Malá mě z toho vyléčí za pět minut

Toto si velmi dobře pamatuju ze začátků soužití s Taliprtkou. Říkali jsme doma, že ten, kdo byl ten den hodný, jde s Rumíčkem a ten co zlobil jde za trest s Taliprdnicí 😀 a nebo přesně, když člověk měl v práci masakéro, pohladil si duši s Rumouškem, který všechno špatný zahladil, kdežto, kdyby šel člověk s Tali vrátí se nahromadě, abych byla slušná.

Ne ale myslela jsem to tak, když byste šla s oběma naráz , abyste to společný venčení mohla trénovat, tak na kterou se můžete spolehnout, tak tu v té době trénování společný chůze prostě trošku upozadit a napřít svou pozornost k té druhé. Tu první nechat, aby si dělala trošku co potřebuje - pochopitelně v rámci možností a tu potížistku dozorovat, usměrňovat.  jen krátce. a pak to té druhé - tu pozornost vynahradit třeba v momentě, kdy potížistka bude chvíli uvázaná třeba a s tou druhou můžete “pocvičit” něco, nebo s ní jen tak být, drbat ji.

Já se taky nebojím, já jsem přímo vyděšená😄😄!

Jako jasněže nějaké dočasné udržovací období než bych technicky vyřešila situaci, prostě překlenovací období, to bych zvládnout musela. Nezhmotním koně někam jinam jen tak. Ale dlohodobě (rozuměj do konce koňova života) je to zcela nereálné.

Upozadit jedině tu malou, to je víc samostatná jednotka. Velká je na mě hrozně závislá, když já půjdu skočit z útesu, půjde bez přemýšlení za mnou, malá se zastaví na kraji a bude koukat, kam ty dvě debilky padají.

Já z nich mám prostě takový pocit, že je to spolu nebaví, pokud se to u zvířat dá takhle říct. Protože ta malá chce běhat, chce se podívat tam a tam, je plná energie, kdežto ta velká jde, co noha nohu mine, ani o krok víc, energii šetří (nevím na co) a ta malá jí prostě prudí a řešení pro ní je, pořádně se jí zahryznout do zadku, páč ona pak kopne, zdrhne a velká má svůj stoický klid. 

Já jsem to myslela na tohle:

a malou děsně masí, když je vedu z výběhu obě sama, malá musí jít přede mnou a velká za mnou, jinak se reálně perou mezi sebou, velká po ní neustále kouše, kamkoliv, do zadku, po hlavě, malá po ní kope zadky. Nejdou po mě, mě nikdy nic neudělají, to mají prostě mezi sebou, zařvat nestačí, to pomůže na chvíli, tže si reálně nedovedu představit situaci ze sedla,

Že když je vedete obě, zaměříte se na tu, která rozdmychá tu rozmíšku a stopnete ji dřív, než začne. Že když víte, že ta jedna ze dvou vždycky začne dělat nějakej ten bordel při společným procházení, tak tu druhou “vypustíte” ale jasně musíte vědět, že nebude dělat potíž v jiným ohledu (člověk v dálce, bubáci atd.), že prostě na její straně hřiště víte, že se na ni můžete spolehnout a zacílíte pozornost na “potížistku” a jak hne uchem, že bé dělat čóro, tak jí vystavíte červenou kartu 😀 , když to převedu na nás, tak když jsem šla s oběma, věděla jsem, že mi na Rumíčka stačí mít ne jedno oko, ale jen půlku, že neudělá žádnou potíž a z první, když zavolám a už se na něj ani nemusím dívat, mě poslechne. A tím pádem jsem měla volný ruce na Taliprdnici, která měla velmi specifický chování a hrozilo, že mě svým neovladatelným projevem zabije. Měli jsme třeba specifický místo, kde vždycky dostala hysterák, protože už užuuž chtěla na ty pole a já v ten moment věděla, že musím být o krok napřed a připravená jí stopnout , než to rozbalí do plnejch. A v ten moment Rumíček byl “mimo mou zónu pozoronosti”. protože buď pak časem držel basu se mnou a pohyboval se sám od sebe v tom místě u mě a nebo byl i někde kousíček , ale věděla jsem, že nevznikne v žádným ohledu problém.