Může mě myslivec vyhodit z lesa?

nechci aby hulváti vyhrávali.

Moje řeč.

Kdo zlu ustupuje…

Počkat, někdo tady dělá odborbou zdravotní diagnistiku, a já u toho nejsem? To se musí napravit. 

Máte kaz na zubu, jste krátkozraká a máte křečáky, což usuzuje, že Vaše vnitřní čakry je třeba srovnat. Toho docílíte, když budete pít dost vody, také pomůže jíst vlákninu a procházka v přírodě. Najděte si nějakou oddechovou knihu s duchovním tématem (ta nejvhodnější má modrý přebal, jméno jejího autora začíná na M, což je velice duchovní písmeno, a leží v horní poličce - kniha, ne autor) a čtěte ji při světle jantarové lampy, to totiž neobsahuje modré světlo, lepek ani chemtrails. Na zuby s kazem není nic nepšího. Velice prospěšná je též koupel v epsomské soli a u toho sledovat mouchy na okně. Jestli žádné nemáte, urychleně nějaké sežeňte, mouchy jsou dost klíčové. Bez nich se Vám ty oči ani křečové žíly nespraví. Také Vám velice pomůže protažení endokrynních žláz, máte je nějaké pokrčené.  V zimě vyražte na hory, tam k tomu protažení zaručeně dojde. Trn z paty Vám vytáhne informační detox, tedy vypněte televizi a mobil a vyoďte noviny. Nic v nich nečtěte, maximálně si můžete vyluštit sudoku (křížovky ne, to už je moc informativní). Poslouchejte výlučně mě, budu Vám posílat mimosmyslově návod, jak dále pokračovat, aby se Vaše pata po tom trnu včas uzdravila. Nejlépe mě uslyšíte, když budete užívat tradiční nápoj Keltů - tři deci medoviny do dvou deci černého piva, protřepat, nemíchat, požít. Počkáte půl hodiny a první věc, co Vás napadne, udělejte - vnukla jsem Vám ji já a pomůže Vám, abyste byla jako rybička. Leklá a volezlá slizem.  

Ne, vážně - Orionko, jestli něco pro mě bude vážně šok, tak to, že se dozvíme, že Vy nejste Vy. Nebo že jste v Bohnicích. 

Vedle ve vlákně nabízíte šutříkové podporu a finanční pomoc. Nevím, no, jasně, že si v lecčems nerozumíme, že jsme jiné a máme jiné životní zkušenosti, ale nikdy jsem Vás nepovažovala za zlou, nehodnou mého respektu ani ehm, pitomou. Jestli máte nějaké psychické problémy, to nemohu tušit, ale… jste to Vy. Pokud mám aspoň trochu odhad na lidi, tak to jste Vy. 🌹

Ano, nemá na ni nikdo řvát, jen jsem chtěla upozornit na to, že nikdo neví, jak to doopravdy bylo. Napsal to neregistrovaný cizí nick, který už na nic nereaguje a vznikly zbytečné třenice a útoky mezi stálicemi. 

Ta uječená čarodějnice byla na Zrzavcovou, aspoň tak jsem to pochopila já. 

Co nechápu je, že se tady cca 30 příspěvků týká toho, že by si měl člověk od nějaké domnělé autority 💩 na hlavu. To jsem zažila za minulýho režimu, že jsem musela držet hubu a krok a teď už fakt nebudu.

Jo, vidím to podobně…

Je úplně jedno, jestli se situace stala tak, jak popisuje zadavatelka, jestli se vůbec stala. Dotaz zněl jasně “Může mě myslivec vyhodit z lesa?”

Procházím někde, kde není vstup omezen ani zakázán, chovám se slušně…v tomhle případě jdu po cestě a psy mám na vodítku. A přijde po mě řvát někdo, kdo nemá absolutně kompetence na to, mě v tomto jakoliv omezovat.

Je jedno jak já to budu řešit, jestli po něm začnu štěkat taky ve stylu na hrubý pytel hrubá záplata a nebo se otočím a odejdu…ale to teda ve stylu “ty mi taky můžeš” a s hlavou vztyčenou a jako dáma, protože kvůlivá psům nemůžu na verbální útok reagovat nějakým hlasitějším dohadováním, nedej bože křikem, ale nikdy nesklopím uši a nebudu se omlouvat za něco, co jsem neměla šanci ovlivnit. 

Dětství a pubertu jsem absolvovala za komančů…nestěžuju si, bylo to fajn, ale přeci jen nemohla jsem všude a každému říkat, co si myslím a naopak si člověk musel nechat občas něco líbit, protože já nejsem rozhodně typ pro boj s větrnými mlýny, nejsem rebel a doma jsem neustále poslouchala, co mohu říct z našeho soukromí na veřejnosti a co tutláme, jak se mám chovat, aby nebyly problémy…jak píše Sarah, pokud mělo člověk tak nějak v klidu fungovat, tak musel držet hubu a krok, i když byl v právu…dnešní doba mi nevyhovuje, svět se řítí do zadele, ale už si na tu hlavu nemusím nechat od nikoho kakat, jsem dospělá ženská a tak chci, aby se ke mně chovali lidi s respektem, který mi přísluší a pokud tak nečiní, tak mám právo se proti tomu ohradit, bránit se. Nejsem bohatá, nemám významné společenské postavení, ale rozhodně si z nikoho nesednu na zadel.

Hele, asi takhle, je normální teritoriální agrese.

Když na nás tahle vyjede pes, zachováme klid a rozvahu, zaujmeme postoj dominatního psa, který o šarvátky nestojí a později požádáme páníka, ať si ho příště lépe zabezpečí.🤣

Z tohoto úhlu pohledu to konečně dává smysl. To se mohlo napsat hned na začátku a nemuseli jsme tady tak dlouho diskutit.😂👍

Kdysi se mi stala podobná věc, šla jsem s kníračem po polní cestě. On sice nebyl na vodítku, ale pod mou naprostou kontrolou ( pohyboval se nejdál 2 m od mé osoby). Je to taková trasa do U, jednou cestou nahoru, pak kousek kolem lesa a druhou cestou dolů. No a právě na té druhé cestě na mě čekal starý skrček, který se do mě pustil. V první řadě jsem se ho zeptala, jestli mu nevadí ti houbaři, kteří přijeli autem až do lesa a pohybují se tam taktéž se psem na volno. Na to mi neodpověděl, jen po mě ječel, že mi zastřelí psa. I když jsem byla hodně vyklepaná, tak jsem mu odvětila, že na to nemá žádné právo. Odešla jsem v klidu se psem naprosto naježeným v obranném postoji. Ještě ten den jsem si stěžovala tatínkovi (byl členem téhož mysliveckého sdružení) a ten to vyřešil. Chlapa chytl v hospodě, serval ho na dvě doby a následně toto ještě otevřel na další myslivecké schůzi, protože na jeho holčičku přece nebude nikdo ječet a vyhrožovat jí. Dnes bych zvedla telefon, zavolala předsedovi a hotovo. Ale u nás jsou po odchodu “staré gardy” myslivci skvělí a nemůžu na ně říct křivého slova.

Ja jsem jednou byla v situaci, kdy se na mě nepřiměřeně řvalo venku. Nebyl tam pes, ale moje dítě, a ani to nebyl myslivec, ale princip víceméně stejný. 

Ja jsem fakt zavolala na policii. Dala jsem to na hlasito a řekla jsem jim, že na mě řve cizí člověk, že je to mimo civilizaci a není tu nikdo, kdo by mi mohl pomoct a že si nepřipadám přímo ohrožená na životě, ale situace se může vyhrotit a jestli s nimi můžu zůstat na drátě, než odejdu. Ten chlap řval, ještě když jsem vytahovala mobil, ale v okamžiku, kdy se z telefonu ozvalo Policie ČR, zasekl se, zamumlal nějakou výmluvu, něco jako že to tak nemyslel a že se vlastně nic nestalo, protože mu došlo, že ho ta operátorka slyší a že už nemůže na mě nic moc řvát, protože policie si tyto hovory nahrává. Když jsem ho ignorovala, odešel sám. Hovor trval asi pět minut, operátorka/policistka se mě ptala na podrobnosti, celou dobu na mě mluvila a položila jsem to až na její pokyn, když se ujistila, že chlapa nevidím a že nejsem ohrožená. Ani nevím, jestli tam pak někoho poslali nebo ne, ale já žádného policistu nepotkala ani mě pak nekontaktovali. 

A je možné, že jsem se do zadavatelčiny situace vcítila až moc a promítala jsem tam svou zkušenost, ale já si fakt připadala hodně nejistě. Stalo se to pár měsíců po vraždě toho otce s dítětem, jak vrah pak šel střílet na univerzitu, a já se fakt bála. Nebylo to logické, ten chlap nebyl ozbrojen, aspoň co vím, tak ne, ale já si připadala v ohrožení. Ne snad přímém, ale vyhrotit se to mohlo.

Možná, že zadavatelka tu situaci nevnímala tak dramaticky. Možná, že ani moje situace tak dramatická nebyla. Ale… 

A za mě, když si někdo fakt nepřipadá jistý v kramflecích, má s sebou dítě nebo psa nebo starou babičku nebo sám je nějak znevýhodněn, to považuju za dobré řešení. Už proto, že když se něco stane, tak tu policii už třeba zavolat nemůžete. Tak preventivní hovor, jo, proč ne. 

U nás jsou myslivci v módu “paní Colombová”, alespoň pro mě. Žiju a procházkuju ve stejné lokalitě už 37 let. Jen na tom kousku, co běžně chodíme, jsou 3 posedy...udržované. Myslivce jsem tam za celých 37 let nepotkala ani jednoho. A to chodíme v různé denní doby…ráno, během dne, večer, kdy už pomalu padá soumrak.

Pán je drsňák a má moje sympatie. Ale ta situace je přece jen jiná - ta, eh, prostoduchá paní na něj řvala z okna, nestála metr před ním. A bylo to na veřejném místě, kde se prostě mohl cítit mnohem sebejistěji. Krom toho ona asi neměla střelnou zbraň. Což jsou podle mého názoru okolnosti, které dost mění pocity a vnímání oběti, resp. mění to, jestli ten seřvaný se vůbec jako oběť cítí, jestli jí vůbec je, jestli došlo k verbálnímu napadení s reálnou hrozbou útok vystupňovat. 

A já neříkám, že pán z Vašeho příběhu oběť není, to netuším. Neříkám, že zadavatelka obětí je. Jen říkám, že se tak cítit mohla a bylo by to oprávněné. Mohlo jí hlavou problesknout, že je v ohrožení života, zdraví nebo cti, jak jste to elegantně nazvala, a je úplně jedno, jestli ten myslivec něco takového měl v úmyslu nebo jaká je statistická pravděpodobnost rizika. 

Tak právo samozřejmě má. Máme ho všichni, právo volného průchodu krajinou je dáno zákonem.

Pokud se cítíte ohrožená, nejlepší řešení je nedat najevo strach. Existují studie, které nasvědčují, že nejistá chůze zvyšuje riziko útoku, a výpovědi pachatelů, které naznačují, že právě projev strachu bylo to, co přimělo agresora k napadení. 

Otočit se zády a odejít funguje v těch případech, kdy Vás nikdo napadnout nechce. Stejně jako říct: Křičíte na mě a bojím se Vás. Pak ten člověk vycouvá, možná se Vám i omluví. Protože si chtěl ulevit a ruply mu nervy, ne Vás vyděsit. 

Ale jestli je ten člověk agresor,  pak dát najevo strach, bolest nebo slabost není z preventivního důvodu moudré řešení. A Vy to nepoznáte. On to nemá napsané na čele. 

Je spousta dalších studií, které potvrzují, že oční kontakt snižuje riziko vyhrocení situace, útoku i nepřiměřených reakcí. To neuděláte, když ho budete obcházet nebo se k němu otočíte zády. 

Zadavatelka se zachovala správně. Neřvala na něho, nevyhrocovala dál situaci, ale dala najevo odvahu a ochotu se bránit. 

Já neříkám, že jí hrozila nějaká existenciální újma. Asi ne. Ale i tak mu dala najevo, že ona je v právu, ona má pravdu a on by to už neměl nikdy opakovat. Je to i prevence do budoucna, aby neřval na někoho dalšího, protože si lidi nenechají vsechno líbit.