Bohumil Bauše - kniha Drůbež - rok vydání 1899
Kur vlašský (Gallus d. italicus)
Lombardka neb zkrátka Vlaška
Plemeno vlašské vychováno jest sice v ponebí mírnějším, nežli naše domácí, souhlasí však celkem ve velikosti i váze s našimi venkovskými. Náleží severu Italie, zvlášť Lombardsku, kdež slepice tyto čilými a šetrnými venkovany s rozmyslem a u velkém množství se pěstují a s milliony vajec na trh přinášejí, k čemuž ovšem mírné ponebí za Alpami značně přispívá. Tyto lombradské slepice rozšiřovaly se též od starodávna obchodem na sever do Čech, Uher, Polska, Dánska, Německa, Nizozemska atd., takže jsou částečně základem nynějších slepic venkovských, tedy i slepice české. Avšak přívoz vlašské drůbeže a vajec do Němec a Švýcar přišel teprve do proudu od té doby, co styk přes Alpy drahami přes Brenner, Mont Cenis a Sv. Gotthard byl usnadněn. Německo jest téměř zaplaveno vlašskými kuřaty. Tato jsou stálým zbožím obchodním a vlašská kuřata 2-3měsíční jsou lacinější, nežli kuřata vlastního chovu. Při láci této 2-3měsíčních kuřat nevyplácí se pak vychování kuřátek z vajec, a půjde-li to tak dále, budou všechny slepice domácí vlašského původu. Nemělo by však zanedbávati se pěstování našich zdomácnělých slepic venkovských, neboť tyto jsou proti zimě otužilejší, snášejí jako slepice italské, jsou výbornými kvočnami a matkami. Jest klamem, že by vlašské slepice byly tělnatější. Mají peří poněkud kypřejší a vypadají proto větší, co do váhy neliší se tedy. Importovaná kuřata as šest neděl stará mají s našimi stejného stáří stejnou velikost, ale vývoj jejich pak jde rychleji, takže po 3 měsících kohoutkové i slepičky jeví silnější hřebínky a živější chování, v pátém měsíci vypadají jako vyrostlé a počnou klásti. Naše ale v šestém měsíci je dohoní a počnou též nositi, zůstanou též o několik let déle nosnější. Tím budiž naznačeno, že tedy naše slepice nezůstávají za vlašskými, a že chov jejich nemá býti zanedbáván. Slepice německá rovná se nejvíce lombradské, a tuto možné též již druhým rokem považovati za akklimatisovanou. U kohouta má býti: Hlava široká a dlouhá, zobák silný ale nikoli nemotorný, na špici neohnutý. Obličej bez peří, pěkně červený, hřeben velký jednoduchý, vzpřímený, hluboce pilovitý, nahoře elegantně zahnutý, laloky hrdelní dlouhé tenké, jemného pletiva, lalůčky ušní veliké bílé, těsně přilehlé, krk a šije dlouhé, zpříma nesené, silně peřím zdobené, trup poměrně silný, na zad snížený, hřbet dosti oblý, nazad se nížící, křídla těsně přiléhají, prsa plná, stehna plná, běháky silné, štíhlé, neopeřené, prsty dlouhé, ocas nese se vysoko a jest široký s pěkně ohnutými péry srpovitými, péra sedlová ozdobně převislá, zadek dobře opeřený, držení těla a postava celá hrdá, statná. U slepice: Hřeben převislý na jednu stranu, ostatek jako u kohouta, pokud se netýká pohlavních rozdílů. Odrůdy barev jsou u vlašských a německých slepic tytéž: žluté, červené, černé, bílé, krahujcové, šedé, kropenaté a pod. Vlašky jsou úzkostlivější a plašší nežli naše slepice, což možno přičísti tomu, že bývají dlouho na cestách. Od surových drůbežníků uchopovány, z klece do klece házeny, k ohledání uchopovány, naučí se ubohá zvířata člověka jako trýznitele znáti, a trvá dlouho, nežli následkem láskyplného zacházení odloží odpor tento před člověkem: pak teprv stanou se přítulnými a domáckými. Celkem lze Vlašky odporučiti pro hojné nosení vajec, neníť vzácností, že ročně dá 170 až 180 vajec - ale dobrou kvočnou není, což přičítati lze tvrdému pohazování v prvním mládí. Zdá se, že chybí jí cit domovský. K rozmnožení hojnějšímu třeba sáhnouti k umělému líhnutí. Za dlouhé zimy jest třeba opatřiti jim teplých kurníků. Hornoitalové pěstují těžíce z teplejšího ponebí, mnohem lehčeji, než se děje v Německu a u nás, nezáleží jim na barvě, zasílajíť kuřátka i vejce po millionech do Němec. Vlašskému obchodu drůbežnickému počíná v novější době Uhersko připravovati značnou soutěž.
