Já musím přiznat, že se hodně bojím války.
Od malička, protože prarodiče o válce pořád mluvili a byla u nás vlastně pořád přítomná, ostatně ještě v sedmdesátých letech jsme dojídali konzervy od UNRY 🙂, jednu ještě dokonce mám na horší časy🙂).
Náš dům nejdřív obsadili ustupující Němci, trochu ho i roztříleli, zapálili stáje, hodně koní uhořelo, naši se schovávali na zahradě v krechtu na brambory. Na některých dveřích jsou dodnes otisky pažby pušky,kterou vyráželi dveře,nechala jsem to na památku. Místní chlapi začali povstání trochu driv než v Praze, pak se museli schovat do dolu, Němci je tam našli a chtěli postřílet, ale místní mladé německé holky přemluvily velitele, ať to nedělají K těm německým sousedkám se pak lidi chovali moc ošklivě.
Pak přišli Vlasovci, kteří to tady osvobodili, lidi je vítali, seděli u nás v kuchyni, ženský jim daly najíst.
Pak přišla Rudá armáda,lidi je vítali, ženský jim dali najíst .Ti na konci naší zahrady, u zdi stájí postříleli Vlasovce.
Máma vyprávěla, že v lese u kostela našli schovanýho německého vojáka, byl to prý ještě klučík, vyděšený dítě, tak čtrnáct let nejvíc. Soused ho táhl ulicí, bil ho, pak ho zabili. Máma si dosmrti vyčítala, že mu nepomohla, ale neměla žádný slovo, bylo jí devět let..
Hodně lidí tady za povstání padlo, za války zmizely celý židovský rodiny.
A to byl jen takový lehký dotyk války,který naše rodina zažila, ale zanechal hrůzu nesmírnou.
Byla bych nejradši, kdyby děti a vnoučata odjeli někam do latinský Ameriky🙂.