Příspěvky uživatele

Že bych zde diskutoval s ostřílenými čtyřiadvacetiletými děvčaty která přes svůj krásný leč útlý věk oplývají mnoha vědomostmi získanými v průběhu života? Řekl bych že hendikep minulého století a ať to vyzní, minulého tisíciletí nenesu jen já sám. Ač je to nezdvořilé předpokládám že většina z oponentů na tom bude podobně. Ale jak říkám, pochopil jsem že zdejší názor je jiný a zájem porovnávat alternativní způsoby výchovy mizivý, takže to pro mne ztrácí význam.

“Říkám,že výchova dětí je stejná jako výchova psů.” Nu pokud to opravdu myslíte vážně acher a nenapsala to v jakémsi podivném hnutí mysli a potřebě zdůraznit svůj postoj tak vlastně nemám k tomu co slušného říct. Já byl vychováván jako člověk, rozhodně ne jako pes či jakékoliv jiné zvíře. Ještě bych snad pochopil kdyby jste napsala že štěňata se mají vychovávat podobně jako malé děti, v opačném gardu je to pro mne zcela nepřijatelné. Představa že by se mně děti i vnoučata všímala pouze po zašustění pytlíku s odměnou v naději že třeba něco dostanou je nehorázná a pro mne i mé potomky značně ponižující. Zřejmě jsem zde špatně vzhledem k tomu že takový názor možná nemáte sama viz. palce nahoru. Původně jsem myslel že je zajímavé porovnávat způsoby výchovy dětí, nyní vidím jak jednoduché to vlastně je, až tak že nemá význam o tom dále diskutovat a porovnávat různé možnosti.

Je to zvláštní jak se zvyky liší. U nás byla konverzace během hlavního chodu považována ne přímo za zakázanou jen krajně nevhodnou. Máti říkala že nikdo nemá zájem se druhému koukat do úst když jí a u toho povídá. V případě že jsem nedbal pokynů nic tak strašného nehrozilo, jen jsem byl štandopede odeslán i s talířem k malému stolečku s velkým zrcadlem, abych viděl jak to vypadá, dokud se prý nenaučím jíst. Fakt je že po několika podobných exkurzích stačilo aby se máti při obědě jen letmo podívala ke stolečku a hned mne pindání přešlo.🙂 Zato zbytků a dojídání si nikdo nevšímal. Takže u nás volná zábava před jídlem a ihned po, při kávě a dezertu povídání už nevadilo.

Než se do toho všichni zamotáme tak zkusím alespoň stručně základ. Vitamín D, lépe snad provitamín D získává organismus plazů s pomocí UVB složky záření. Je celkem jedno z jakého zdroje emise pocházejí zda z přirozeného nebo umělého(slunce-výbojky, zářivky). Pokud z umělého je třeba přizpůsobit jejich intenzitu tomu kterému druhu plazů. Zvířata pocházející z otevřených nebo vysoce položených (pouště, stepi, horské oblasti) lokalit mají nároky na intenzitu UVB nepoměrně vyšší než zvířata pocházející například z pralesů atd. Teď, protože bych psal to samé, zkopíruji pasáž z již uvedeného vlákna."Základní předpoklad využití Ca je vit. D3 který se v lepším případě tvoří přirozeně a v potřebném množství (ledviny, játra) z provitaminu D, v horším případě (možnost předávkování) podáváním D3 hotové, formou léčiva. Celá anabáze slouží k vyrovnané, nutné a životně důležité hladiny elektrolytů v krvi. Po dosažení optimálního stavu Ca v krvi nastupují vitaminy řady K, konkrétně K2 který je přímo odpovědný k ukládání Ca do kostí. Protože hladina Ca v krvi je primární a je potřeba udržet ji na optimální hladině za každou cenu, může paradoxně D3 v extrémním případě použít i Ca již zabudovaný ve skeletu, pokud neexistuje jiná možnost. Pokud nejsou splněny tyto podmínky profrčí Ca v jakékoliv formě a množství trávicím traktem celkem netknutý ať už pokapaný či nikoliv." Z toho vylívá že vitamín D3 lze předávkovat i přes to že organismus umí uložit určitou část nepotřebného vitamínu do tukové tkáně. Problém je v tom že je tato možnost silně omezená a situaci nijak nepřispívá že není takzvaně cesta zpět. Organismus nedokáže v případě momentálního nedostatku D3 uvolnit potřebné množství zpět z tukové tkáně. Ono to ani není v přirozených podmínkách nijak nutné protože potřebné množství si organismus dokáže vytvořit kdykoliv právě z provitaminu D. 

A zase využiji již napsané “S déčkem zřejmě není u zdravého organismu problém, zejména v letních měsících a za předpokladu že UVB má volný, nebo alespoň částečný, přístup k nezakryté pokožce. Organizmus je schopen vytvořit si přesně takové množství provitaminu D a z něj pak vitamin D3 které potřebuje k získání Ca z potravy. Vzhledem k tomu že vitamín D3 je v případě předávkování silně toxický a tělo má jen velmi omezenou možnost neškodně ukládat jeho případný přebytek v tukové tkáni jeví se jeho příjem v umělé formě, mnohdy bez doporučení a vědomí lékaře, jako diskutabilní. Vhodný poměr Ca, P a ostatních prvků v potravě je podmiňující, to jistě ano.”

Teď se mně zdá že už je odpovězeno na dotaz. Pokud máte jiný pocit, napište. Já jdu zatím prostudovat ten váš odkaz.

S individuálním přístupem souhlasím. Ovšem nechat děti samostatně získávat zkušenosti pro mne znamená rezignovat na jakoukoliv výchovu. Vím že je to dnes propagovaný způsob jak z dětí udělat nevycválané jedince se kterýma se dá jen těžko vyjít, bez úcty ke všemu co se zrovna nevylíhlo v jejich hlavě. Ovšem to je jen můj pohled na celý problém který nemusí být správný. Mrzí mne však dnes tak běžný úkaz na maminku s batoletem na vycházce a pohledem upřeným do telefonu, nechávající své dítě samostatně sbírat zkušenosti. Ono totiž hrozí že se zkušeností sebere i méně žádoucí věci. Prostě moje máti chodila na procházku se mnou nikoliv s telefonem a pusa se ani jednomu nezastavila, vždy měla co říct a já na co se zeptat. Myslím to samozřejmě obrazně páč v době mých procházek s maminkou byly telefony vzdálená budoucnost.

🤣Na mák si také vzpomínám. Mívali jsme hned vedle makové pole. Dnes s odstupem času ale nevím zda rodiče netoužili po tom mít doma zhulené dítě a nebo naopak toužili aby na tom políčku něco zbylo.

U nás to bylo tak, že když matka považovala nějaké jídlo za nevhodné nepřicházelo v úvahu aby si dítě prosazovalo výjimku. Je to prostě rodina od rodiny, co je lepší nechci posuzovat. Na mně a mou sestru však zanechala výchova rodičů docela významné stopy. Příhoda se psem je sice intenzivní ale jednorázová záležitost jejíž následky trvaly omezenou dobu. Navíc ve třech letech si synek možná ani pořádně neuvědomil co se přihodilo. To se nedá srovnávat s cca dvacetiletým důsledným opakováním co lze a co nelze. Myslíte že se pletu?

Tak hrušky bych dokázal i pochopit, ovšem jablka v žádném případě.  A když třeba děláte štrůdl nebo jablka v županu tak jádřince také neřešíte? U nás se tedy jablka zbavují jádřinců i když se servírují třeba jako dezert po obědě nebo jako mňamka během dne a to úplně běžně, bez násilí z mé strany. Je fakt že jádřince se také nevyhodí páč přijdou želvám nebo je stačí sebrat pes který si to dožvýká. Tedy mimo Gera, to byl zlatý retrívr a ten je polykal rovnou, on měl totiž zuby jen na ozdobu a šetřil si je na důležitější akce než bylo jakékoliv jídlo.

Pokud bych to chtěl dopřesnit já tak bych byl nucen vám bohužel sdělit že v každé větě v obou příspěvcích máte zcela nepřesné údaje. Doporučuji vyhledat a přečíst zdejší starší vlákno “Vápník pro lidi” pro alespoň základní informace, potom bude možná případná diskuse. Takto by postrádala veškerý smysl.

Přesně tak jak popisuje lesnizinka byla u mne (pravděpodobně) vypěstována fobie na cokoliv mrňavého nepatřičně se poflakujícího v jakékoliv potravě. Máti i babička svorně podléhaly panice i když jsem jako malý kluk baštil obyčejného melouna. To se však neomezovalo jen na melouna ale pro představu i třeba na papriková, jablečná, jadérka, podezřívavě hleděli i na rybíz, maliny, angrešt a už vůbec nemluvím o peckách z třešní, oliv, mandarinek, pomerančů atd. V případě že v polévce náhodou zbyl zapomenutý pepř nebo ještě hůře nové koření byl to pomalu důvod k rodinné poradě a neprodlenému nákupu takových těch malilinkatých klícek na koření nezbytné při vaření. Prostě můj apendix byl zřejmě považován za jeden z nejdůležitějších orgánů v těle zasluhující mimořádnou péči a ohledy. Co na tom že jde o ubohý rudimentální zbytek daleko onačejšího zařízení. Zdůrazňuji že obě to byly ženy moudré, vzdělané a obvykle racionálně uvažující, možná však měly neblahou zkušenost o které jsem se nikdy nedozvěděl. Bezpečí mého slepáku však v každém případě vítězilo. V tom žijete dvacet let a najednou převezme péči o vás devatenáctiletá treperenda milující kromě vás i oříšky v jakékoliv podobě a je schopna, s trochou nadsázky, je nacpat i do již výše zmíněné polévky protože co kdyby ta polévka byla náhodou lepší. Nějaký slepák jí rozhodně starosti nedělá. Co hůř, snaha o pokusy přetrvává dodnes, páč nedávno mně bylo vnucováno jako jídlo cosi co se zcela bezostyšně ale trefně zove humus. Ještě že mám argument, můj slepák je totiž stále na svém místě na rozdíl od jejího 🙂 

Ano, přesně proto jsem Stello psal  “Já tam rozinky tedy vidím”. A navíc jsem si uvědomil proč je ta vánočka taková celá sympatická. Není zbytečně pocukrovaná a co hlavní nevidím mandle které já tedy nemilosrdně loupu. Tuším negativní ohlas ale každý máme holt něco no. Ještě by mohla být taková lehčí, ne moc máslová a bylo by to úplně dokonalé. Ježíšmarjá já jsem se tím popisem tak rozdováděl že asi neprodleně půjdu vyzkoušet tu naší i když je před obědem.🙂

Já tam rozinky tedy vidím. Možná je to však způsobeno tím, že dostat takovouhle nádheru bez rozinek tak to asi obrečím, nebo bych se alespoň urazil.

Já tedy v tom vašem jezírku žádný chaos nevidím, jen krásné jezírko. Přesně takové jak by mělo v této roční době vypadat.👍 Chaos vidím spíš v těch modrých, třítempových koupadélkách.

Na druhé fotce je opravdu zlatý lín. Ať nemusíme chodit pro porovnání daleko tak zde https://www.chovzvirat.cz/inzerat/168122-prodam-zlate-liny/ Já bych na místě vašeho manžela spíš pokusy chválil, viz. cena😀. Jarmila to ale zřejmě asi pokazila, nestyda.

Už mám klid, objevil jsem jí šikulku.🙂

Jak já vám dámy závidím tyhle rozbalovací starosti to by jste nevěřily. Já to mám dnes horší🤔. Prostřední, školou povinný vnouček přijde dnes představit slečnu a rovnou na rodinnou sešlost. Je mu pacholkovi sedmnáct tak tajně doufám že nepodědil můj rychlý tah na branku. No doufat můžu ale to je tak asi všechno. To je co?😕

Nutně potřebuji návod prosím! Nejdřív jsem myslel že půjde o volavku, tu jsem neodhalil. Že by tedy vydra? Ty tři tmavší objekty na hladině? Ta si zase ale dá půlmetrové ryby k svačině. Mám prostě nerva, pomóct.

Já Vás Zbynku budu muset zklamat. Rád bych Vám své poznatky sdělil ale mé veškeré zkušenosti s želvami ostruhatými “Centrochelys sulcata” jsou minimální. Před mnoha lety jsem sice měl v chovu dospělé, krásné jedince ve složení 1,2. Bohužel jsem nezvládal jejich chov jak fyzicky tak z důvodu nedostatku volného místa. Tenkrát jsem se dostal k možnosti vybrat si a zakoupit čerstvě importované kusy. Dopadlo to tak že jsem si vezl domů dvě samice které se jen taktak vešly do banánové bedny (každá do své) a samce který byl ještě výrazně mohutnější, minimálně o deset cm větší a měl svůj přepravní boxík z překližky. Ono tedy ne že by na tom nějak záleželo v čem se želvy přepravovaly protože po příjezdu domů stejně všechny trucovaly volně v kufru auta s žalostnými zbytky přepravek okolo sebe. Jen tím chci předeslat v jakém duchu se následný chov ubíral. Tři roky trvala aklimatizace, po této době došlo k první snůšce a odchovu. Pro odchov si tenkrát přijeli až z Itálie, dopadlo to tak že si odváželi mladé včetně dospělých zvířat. Někdy prostě přijde nabídka která se neodmítá, navíc už jsem v té době věděl že je chov nad mé možnosti, jak výše uvedené tak i to že jsem měl potřebu věnovat se spíš skladnějším druhům. Měl jsem je tedy cca čtyři a půl roku. To opravdu není dostatečně dlouhá doba k nějakému velkému mudrování. Jediné co bych snad mohl říci k jejich povaze je to že připomínali svým chováním přerostlé želvy čtyřprsté. Tvrdé, nekompromisní jak k sobě samým tak navzájem. Samec byl také jediná želva která mně kdy dokázala spolehlivě vyhnat z výběhu a to nemyslím s nadsázkou. Možná že agresivita byla pro tohoto jedince typická, možná měla svou příčinu v jeho původu, nevím. Je to ale bezmála třicet let tak možná dnes nic z toho co píšu již neplatí. Jsou to však v každém případě nádherná, impozantní zvířata a pro chovatele kteří je zvládnou bude jejich chov důvodem k obdivu a uspokojení. Já bohužel něco takového nedokázal. Vámi uvedeného chovatele jsem znával z doby kdy bydlel blízko u Prahy, odstěhoval se však před lety kamsi na Moravu a od té doby jak to tak bývá “sešel z očí, sešel z mysli”. Využiji příležitosti také k popřání hezkého prožití svátků a nového roku. Jiří

Dobře, zkusím si tedy své přesvědčení postupně obhájit.

“může být být jen 1 samec a u něj třeba 5 samic nebo je to poměr špatný”? Co se týká schopnosti jednoho samce takový počet samic oplodnit, nejspíš to zvládne kdyby opravdu chtěl. Problém je že on chtít pravděpodobně nebude. Docela přesně jste to vyjádřil zde “jestli 1 samec bude dostatečně stimulován k páření, když nebude mít soka na souboje.” V této souvislosti je dobré uvědomit si, že období páření a snůšek u skupiny želv chovaných ve stejných podmínkách se během pár let synchronizuje a u všech jedinců bude + - stejné, nebo alespoň velice podobné. Jedinci chovné skupiny se také vzájemně velice dobře znají a poznávají. V takové situaci a zcela bez konkurence se stane ze samce obyčejný lajdák a jakákoliv snaha o úspěšné páření, navíc oproštěná od pocitu vítězství bude diskutabilní a nevýrazná. Chovatel tudíž riskuje že se dostane do situace ve které sice dosáhne dílčího úspěchu v podobě odchovaných mláďat, ovšem početně hluboko pod očekávaným průměrem. Nejlépe to lze vyjádřit asi takto “letos se zadařilo”. Při počtu šesti dospělých kusů si však takovýto přístup může dovolit jen málokterý chovatel vzhledem k nezanedbatelným nákladům který takový chov přináší. Případné holedbání se tím “přece to nedělám pro peníze” nechci komentovat, páč pro prachy to nedělá, minimálně v začátcích prakticky nikdo rozumný a ti naivní pravděpodobně změní názor při prvním porovnání má dáti/dal. To samozřejmě neplatí pro majitele jedné nebo dvou želviček, to však má s vážně míněným chovem pramálo společného. Dostáváme se k “samec by měl být jen jeden jinak že budou tvrdý boje? ” takže po O se tomuto problému pověnuji.

Dobrý den, nevím přesně jaké jsou vaše možnosti popíšu tedy to co považuji za dlouhodobě udržitelnou chovnou skupinu v podmínkách které jsem mohl poskytnou já. Mně se osvědčila skupina 3,5 až 3,6 s tím že máte k dispozici mladé jedince různého stáří jako rezervu pro případný úhyn chovného kusu. Samic by mohlo být na tři samce i víc ale nároky na prostor jsou většinou limitující. Jistě víte že nezáleží pouze na složení chovné skupiny ale srovnatelně důležité jsou i podmínky které můžete želvám dlouhodobě poskytnout. Poměr pohlaví a počet kusů mohu zdůvodnit, rozhodně to není jen tak že by se mně takový počet zdál nejkrásnější. Ještě bych chtěl zdůraznit že k úspěchu nikdy nevede jen jedna cesta nebo jediný návod jak na to, vždy je třeba trpělivosti a ochoty želvy v průběhu let pozorovat a pochopit co vám svým chováním naznačují. U želv toto platí dvojnásob.