Klidně sem napíšu, jaký zkušenosti mám já, nebudu dávat žádný odkaz na FB nebo Youtube. 🙂
Moji rodiče stavěli v sedmdesátkách domek, stěhovali jsme se do něj v roce 1975. Pamatuju si moc dobře, jak sháněli stavební materiál, elektromateriál a nábytek různě přes známosti, protože nic nebylo. A nebo se muselo jet těsně po tom, co přišlo do prodejny zboží, ale to tam taky museli mít známýho, který jim dal echo. Stavěli cca 4 roky. Na druhou stranu dostali různé výhodné půjčky, které poměrně rychle splatili a mohli jsme jezdit každoročně na dovolenou…tuším 2x po tuzemsku a kempech se stanem, 2x Maďarsko taky se stanem, 2x Bulharsko ubytování v soukromí a pak 2x Jugoslávie, ale tam už bez nás dětí. Na tehdejší dobu měli rodiče pěkné platy, oba něco kolem 4 tisíc a otec si navíc přivydělával opravami aut, měl doma dílnu. Někdy cca 2 nebo 3 roky po nastěhování do nového domku nám přestala téct voda, domek byl na kopci a vodovod tam bohužel vodu nevytáhnul. Voda nám netekla asi 10 let, nejdřív teda občas tekla, ale potom přestala téct úplně. Obec nechala pro všechny obyvatele na tom horním konci vozit pitnou vodu v cisterně. Až se do obecního vodovodu začala brát voda odjinud, tak potom voda už tekla a v ulici se postavily dál i nové domky. Ale to už jsem tam nebydlela, vdala jsem se a bydleli jsme s manželem u jeho rodičů v jednom pokoji. Manžel měl v zaměstnání zažádáno o byt, ale nechtěl vstoupit do KSČ, jinak bychom byt měli hned. Když jsme čekali druhé dítě a oženil se i manželův brácha, tak už to bylo neúnosné, takže jsme se odstěhovali sem na sever Moravy, manžel se musel “upsat” na 10 let v zaměstnání a dostali jsme družstevní byt. Nábytek a zařízení do bytu jsme sháněli skoro rok, hlavně koberce a záclony nebyly. Pračku jsme měli vířivou, jiná nebyla, ledničku mně sehnala sestra, která pracovala v elektru (byla to ruská Minsk, nebo běloruská?), stůl a židle do kuchyně nám půjčili tchánovci, sporák a kuchyňská linka byla součástí bytu, spali jsme na válendách, které jsme každý dostali od rodičů. Ještě dodám, že kočárek na miminko jsme si museli vystát ve frontě, když dostali zboží, normálně kočárky nebyly. Kupovali jsme jej 3 měsíce před narozením syna, jinak hrozilo, že ho třeba nebudeme mít v čem vozit. Nejmenší oblečení na miminko jsem sehnala pod pultem, měla jsem v dětském textilu v Brně známou, která mně vždycky něco schovala, když přišlo zboží. Hodně věcí jsem si ušila, třeba peřinky do kočárku, různé kalhotky lacláče, hodně se pletlo a háčkovalo, dětem jsem ještě do cca 8 let šila veškeré bundy, dceři šatičky a klukovi třeba sváteční bílé košile. Na dovolené jsme nejezdili, neměli jsme auto, začali jsme jezdit, až si manžel našel jiné líp placené zaměstnání a dostal auto služební, ale to bylo až v devadesátkách. Moji rodiče se ještě před revolucí rozvedli a domek prodali za cca 320 tisíc. Dnes by se prodal nejmíň za 15 milionů. My jsme si koupili domek tady na severu v době, kdy jsme s manželem oba získali lepší zaměstnání a zlepšily se podmínky pro získání hypotéky, tehdy bylo možné půjčit si plných 100%, rok 2005. Domek stál 850 tis. a na rekonstrukci jsme si půjčili dalších cca 700 tisíc. A koupili jsme si i vlastní auto, roce 2004. Takže teď tu bydlím už 22 let. A musím říct, že moje děti to s pořízením bydlení měly daleko daleko těžší.
