Pro Vahine🙂:
Moc děkuju za optání, za zájem🙂. Jak se cítím, upřímně…doufám, že to, co teď cítím, není zase jedna z fází truchlení. Moc bych si přála, aby to, co teď s milovaným cítíme (měli jsme velký rozhovor), zůstalo. Oba cítíme lásku a vděk, jsme už schopni mluvit a vzpomínat na to hezké bez té velké bolesti, moc to neumím popsat, dojetí cítíme, ale takové…no, láska asi…
Teď jsme si na pár dnů půjčili auto, které bychom si chtěli pořídit, dá se v něm spát, je to náš malý, velký sen a byli jsme na výletech, drželi jsme za ruce a říkali si, že ten náš trouba, je fakt trouba a pitomeček, že nepočkal. Byl by šťastný, tohle miloval.
Taky si občas půjčím pejska na vyvenčení, je to éro, včera jsem s ním stihla západ slunce, bylo to jako by věděl🙂.
Je to asi 14 dní co jsme volali na jedno štěně, jsem moc ráda, že už byli prcci všichni zadaní. Ono to nešlo ze mně, bylo to takové to “a budete si pejska pořizovat?” a “jediný, co nám pomohlo, byl další pes.” Tak jsem si řekla, ok, třeba jo. Já vím, že bych se o prcka starala, že bych ho určitě měla ráda, ale nemělo to tak být. Díváme se po psících, štěňatech ze spolků, a tohle a tamto si dovedeme představit, ale ještě nepřišlo to opravdové “pojďme zavolat.” Jsme ale psí, to víme. Pejsek přijde.
