Varaxi

Pokud nebudou kohouti, tak snad. 

Přijde ptačí chřipka, slepice budou tři týdny v kurníku, sebritky jsou maličké… 

Jsem pro oddělené chovy, a pokud nelze, tak aspoň oddělené kurníky.

Mrsknout židlí na člověka kvůli údajně špatně napsaným uvozovkám, to se asi nedá omluvit zájmem o zvířata. To bych neudělala ani já, a to jsem hrdý grammar nazi. To by neudělala ani kometa. 

Jako sorry, ale kdo chce kultivovaný psaný projev, měl by sám disponovat kultivovanou řečí. Neřvat na lidi je celkem základ kultivovaného projevu jakéhokoli charakteru. 

Podle mého ten kůň potřebuje pořádné vyšetření. Nemáte diagnózu, nevíte, čím je ten nedostatek způsoben. A to je dle mého prostě základ. 

Mořská sůl má jódu docela málo, rozhodně méně než běžná jodisovaná kamenná sůl. To tak moc hrozí předávkování jódem?

Taky se dá pít Vincentka. Ale pro koně to asi bude drahý špás. 

Znala jsem člověka, co kapal ovcím jodovou tinkturu do vody a vtíral jim ji do kůže. Jestli to lze použít i na koně, netuším. A nevím ani, jestli to je dobrý nápad i u těch ovcí.

A co Vám říkal veterinář, jak doporučoval doplnit jód? Je to koňař?

Já si to teda nepouštěla - ale medvědice rodí v zimě, ne? Tři čtvrtě roku stará mláďata nejsou dospělá, ale těžko je nazvat malými. Taková mláďata jsou schopná pohybu na velké vzdálenosti. 

Ančovičko, Vy jste měla všechno. 🙂 A co jste neměla, to máte právě teď. 

To může být klidně pravda. Ale není pravda, že ty granule mají 50 procent masa. 

Jestli jo, tak tam není dle Zuzika dost masa. Uvádějí, že do granulí melou 50 procent čerstvého masa, tj. po usušení tak třetina. Nepovedlo se mi proklikat na analýzu, to bychom byli moudřejší, co to tam vlastně dávají.

Ale pokud se jedná o standardní suché granule, tak nebude 50 procent suché granule maso. To prostě není možné. 

A v Červeném trpaslíkovi je o tom celý díl. 

Úplně nejdůležitější proti rakovinám trávicího traktu je dostatek vlákniny. Takže nejezte uzené každý den a bohatě je prokládejte zeleninou a bude to lepší než nejíst uzené ani zeleninu. 🙂

Tak já ten dotaz chápu, ale prostě odpověď nevím. A vzhledem k tomu, že bydlím na Moravě, se tam podívat nepůjdu, žejo. 

A kdyby napsal něco relevantního někdo ze zdejší stálé základny čtenářů, tak ano, tomu bych přikládala velkou váhu. Ostatně na psech se nedávno řešila ta tyranka retrívrů a nikdo tam Sarah nepsal, že je nějaký henten a ať nepomlouvá. Anonymní informaci bych brala s větší rezervou, ale určitě bych si se zájmem přečetla, co k tomu má říci. I vyjádření od Zmrzlíků by mě zajímalo. 

Jako jasné, ta informace mi v podstatě k ničemu není, ale upřímně, to tak 90 procent věcí, co vím. Takže proč se nezeptat, když to člověka zajímá? A třeba to zadavatelce skutečně k něčemu je. 

Že Vy jste neviděla Malou mořskou vílu? To byste věděla, že rybičky jdou do zápřahu, ne pod sedlo.

Zahrnuje, aby ta nora nebyla vidět a nelákala predátory, a taky aby mu tam nepršelo a drželo se mu tam teplo.

Nechala bych to na něm a do té nory bych mu nehrabala. On ví, jak to má dělat, lépe než člověk.

A nepřepeřují jenom? Nebo tak málo nesou dlouhodobě?

A moje máma to komentovala: moc to nefoť, ať nechcou přijet. 😀

Včera kečup, dnes divočák, zítra škvaříme škvarky…

Kterak Varaxi dělala kečup

Vzhledem k tomu, že celý srpen u nás nepršelo, rajčata nezplesnivěla a měli jsme jich mraky. Fakt mraky. Což vyvolalo potřebu rajčata nějak zavařit. Po leču přišel na řadu kečup.

Ten den ráno jsem vzala zvíře a šli jsme pustit slepice z kurníku. Lidé dobří, pamatujte, že to nikdy nemáte dělat, když se chystáte zavařovat.

Pak jsme spolu se zvířetem natrhali rajčata, omyli je, rozvařili… krásně nám to ubíhalo, dokud nebyl čas plnit sklenice. To zvíře pojalo nápad, že se nutně musí chovat. A nedalo se nijak odlákat. Na chvíli jsem je tedy vzala do náruče, protože neustálý jekot je přesně ta věc, kterou má ubohá nervová soustava snáší čím dál hůř. A došlo mi, proč brečí - zvíře bylo značně… aromatické. Tak jsem si řekla, že kečup chvíli počká, než přebalím. Ale ouha, v plínce na mě nečekal žádný krásný voňavý dáreček. Asi si jen pořádně prdnul, pomyslela jsem si a dál to neřešila. To se ukázalo býti osudovou chybou. 

Zvíře v suché plínce bylo spokojeno, přesto jsem je chvílemi musela chovat. 

Kap, řeklo zvíře, když jsem je měla v náručí a míchala pět litrů kečupu. Ano, kap, kap, odpověděla jsem mu a myslela si, že komentuje, jak horký kečup šplouchá.

Kap, komentovalo zvíře situaci. A v ten okamžik mi došlo, že jednak zase cítím hovňouse, jednak skutečně slyším zvuk, který by se dal nazvat jako kap a který rozhodně nevydává vroucí kečup. Vydávalo ho totiž zvíře. Zvíře, které vytáhlo z kapsy krásný kuřinec a rozmělňovalo ho v pěstičce. Zvíře, které dokázalo nejen propašovat něco takového do domu, ale i rozpatlat v dlani do kašovitého stavu a propasírovat to přes prstíčky na zem, linku, varnou desku. A co nejhůř, i do kečupu. 

A celou tu krásu už půl minuty komentuje slovy Kap. Kap, kap. 

No nic. Nešlehlo to se mnou. Rajčata nám dala sousedka, takže kečup máme. A máme i krásně pohnojené jabloně. Jediné pozitivum, které jsem dokázala na tom všem najít, bylo, že zvíře dokázalo obohatit rozvařený kečup o kvalitní přírodní hnojivo před tím, než jsem přidala sůl. Takže to bylo pět litrů hmoty vhodné k vyhození na zahradu, ne ke spláchnutí do záchodu. Takže tak.

Vezměte si z toho ponaučení. Nikdy nechoďte se zvířetem pouštět slepice před tím, než začnete vařit kečup. Nikdy. 

Logicky by se nabízelo, že když prodávám zvíře, projedu si jméno zájemce aspoň googlem. Ale evidentně to nedělá každý, no.