Sardullah: Jako úplně to nepatří do venčení, ale nevím kam šoupnout můj “kynológický” úspěch s lapinou…
Zjistila jsem, že lapiňák nemá tlačítko na vypnutí štěkotu a ještě má stopro zabudovanej zesilovač, protože jinak ten řev, to nejni možný…
Žijeme spolu od vánoc a problém je když přijde babí (jakože já) domů. Moji psi mají svoje rituály (učený od štěněte, na paničku se neskáče a neštěkáme)…otevřu dveře, oni tam nastoupený…Matěj udělá otočku a letí si do obýváku pro plyšáka (aby měl zacpanou hubu a neštěkal) a s tím pak pobíhá sem tam, Gina se otočí, zasedne schody, podá packu (ve stylu “zavaž mi střevíček”, no prostě jako když papež nabídne ruku, aby mu věřící políbil prsten) a pak natáhne krk, abychom si daly pusinku..nebo dvě a nebo tři…a pak se otočí a běží (ano vážení, čtete dobře…Gina BĚŽÍ a není to žádnej trapnej klus, ale regulérní cval) do obýváku.
Mým psům můžu klidně na uvítanou nadšeně říct “ahoj prdelínky moje…mamíé se na vás těšilááá” a nikdo neřve, nikdo na mě neskáče…
No a do toho přibyl můj lapiní vnouček Árčí…ten lítá, jak píchlý tele (v tom ho asi trochu podporuje Máťa, jak tam pobíhá s tím plyšákem), nadšeně a radostně řve a skáče.
Ale já jsem přeci zkušenej psí vychovatel, tak to dáme, to je jednoduchý…nebudu na psy mluvit a s lapiňou nebudu udržovat oční kontakt a když skočí, tak se k němu otočím zády a všechno bez jakýkoliv emoce a beze slov a on to časem pochopí…omyl…no tak po pár týdnech, kdy to vypadalo furt stejně, jsem si řekla, že musím změnit metódu a teda první, co jsem zkusila, tak aby si taky běžel pro hračku, aby si s ní zavřel tlamku…poznatek a výsledek: za prvé.. hračku furt vyplivuje, za druhé..když už jí drží, tak řve se stejnou intenzitou i s tou hračkou v hubě….další metódu, kterou jsem zkusila bylo povelování..prostě ke mně, sedni a pod…výsledek "lapiňa je zticha dokud jí mám v merku a nepohnu se…jakmile se hnu, tak řev…
Minulej týden už jsem se fakt namíchla (a to si myslím, že ve vztahu ke psů jsem ztělesnění trpělivosti a klidu, protože prostě musím), na mladýho jsem houkla “a dost!!!” mladýho jsem chytla za flígr a vyhodila na chodbu…vstup jsem mu zatarasila mřížkou, aby na nás viděl, ale aby nemohl dovnitř a nevšímala si ho…on ještě asi 2x štěknu, 2x kňournul a bylo ticho, seděl a koukal…no tak jsem ho pochválila a pustila mezi nás. Hlavou bych tloukla o zeď, že jsem nebyla takhle razantní hned, že jsem se s ním tak dlouho crcala “po dobrém” a hlavně, že jsem naivně čekala, že to pochopí, že to chce jen čas……pes je jak vyměněnej, u vítání je ticho a když náhodou štěkne, tak ho fakt stačí okřiknout “Árčí dost!!!” a je ticho…
Takže teď stejné praktikuju, když se rozštěká na dvoře…když jde okolo branky cizí pes, tak to je děs, je hned mimo, řve, nevnímá, že na něj mluvim…no tak jsem ho taky popadla a šoupla do baráku, jakmile bylo ticho, tak jsem ho zase pustila.
Řekla bych, že se mu teda konečně v hlavince rozsvítilo a pochopil, co po něm babí chce…uf…to byla šichta…upřímně…zlatá tvrdohlavá a umíněná a načuřená a ignorující a posílající mě do zadele a ředitelka zeměkoule pastevecká Gina.
Tak u nás je vítání velká bílá přiběhne ke mě tryskem, ještě ve smyku si sedá a podává pac. Ohař si přesně zacpe mordu jakýmkoliv aportkem, který mu přišel pod ruku. A jezevčice ta teda skáče a vrtí tím svým ocáskem. Asi skáče proto protože ty dva jsou velcí a ona má tak pocit že má hlavu aspoň na chvíli stejně vysoko.
