Přiznám, že tohle mě nadzvedlo, protože pokud člověk s těmi lidmi nežije v jedné domácnosti, tak ví kulové, jak to doopravdy mají. Ze tří dětí mám dvě se speciálními potřebami. Nejmladší je na tom nejhůř. Ve třech a půl nemluví, ještě před měsícem to vypadalo, že s plenou půjde do školy. Kdybych za každé nevyžádané “musíš na něj mluvit/číst mu/říkat říkanky” dostala deset korun, už mám na luxusní vilu na Bahamách. Chození ven je pořád problém, i když menší než ještě na jaře. Cestování hromadnou dopravou jsem prakticky eliminovala na nutné minimum. Stačilo nastoupit do autobusu a dítě mělo meltdown. Stres to byl pro oba. O tom, jak reagují lidi okolo bych mohla psát romány. Z kolečka po odbornícich (které vůbec sehnat je problém) a boje se systémem, pro které je moc speciální, aby se s ním poradil, ale zase málo speciální, abychom se dostali k nějaké funkční systémové podpoře, jsem zestárla o x let a taky si fakt užívám chvíle, kdy z toho kolotoče můžu vypadnout a nebejt jenom ta pečující máma, co se může stavět na hlavu a pokroky jsou mravenčí. Jenže tohle různí známí nevidí. A klidně tak v jejich očích můžu vypadat jako nána, co se děcku nevěnuje. Takže bych byla s podobnými soudy fakt opatrná.
Jenže problém je v tom že dítě není postižené, nemá speciální potřeby. To jak to s ním je je prostě ta lenost maminky. Když jako malé mělo cvičit vojtovu metodu, ona řekla. Doma s ním cvičit nebudu, stačí že s ním cvičí dvakrát týdně rehabilitační sestra. A spoustu věcí, které by měla jako matka dělat prostě nedělá, z lenosti a pohodlnosti. Chápu každé dítě je jiné, jinak se vyvýjí, ale tohle prostě nedávám. Velice obdivuji lidi, kteří mají doma děti nemocné, postižené. Máme jedny rodinné známé, kteří mají takového chlapečka a opravdu je obdivuji. Ta péče, ten každodenní život té rodiny je velice náročný. Ale oni se mu maximálně věnují, mají ještě holčičku. Jezdí k nám na zvířata. A ta radost, když klučina se směje, sice nemluví, ale naznačí co chce. Tak ta radost rodičů a péče to je opravdu to nejlepší co můžete vidět.
Mám švagrovou, je taková zvláštní. Většinu nejlepších kamarádů má gaye. Ona je hetero, má přítele a dítě. Ale já ji prostě nemůžu slyšet promluvit. Prostě všechno je takové, jako když mluví gay, do toho má hlas ječák, trochu si tlape na jazyk. A slova jů, dáte si kafů, svému dítěti místo jménem říká Bobiši….(jo to se urážela, když jsme jí rozuměli Babiši) A všechno nazve svým názoslovím. Naší jezevčici říká Ajkulík a hrozně u toho řve. Svému otci říká taťuldo.
Naštěstí už se s ní nestýkám. Hlavně proto, že jsem nepochopila její postoj k výchově dítěte. Ona se ráda chlubí, když ho může odložit. Vyloženě z ní cítím i tu falešnou lásku k dítěti. Dítě už je věkově starší, chudinka nemluví, má pleny a myslím že jídlo taky nemá takové které by mělo mít.
A protože jí znám už pár let. A vím že se nikdy nedokázala postarat ani o andulky, ani o křečka, psa k nám odložila. A když přišla na návštěvu tak dělala že ho nezná. Naštěstí pes nebyl hloupý a měl raději nás, tak se snad netrápil. Nechápu takové lidi proč si pořizují děti. Tak mu dá od narození mobil, nebo pustí televizi a má splněno.
Zkoušela jsem to po dobrém, a pomalu aby se neurazila. Že musí s ním mluvit, hrát si, říkat básničky, číst pohádky. Prý to nemá rád. A hlavně chodit ven, ona nerada chodila ven. Procházka je pro ni sprosté slovo.
Zhruba před rokem jsem to vzdala. Z každé její návštěvy mě bolelo srdce. Nechápu kam ten svět spěje. Určitě nejsem vzorná matka, ani majitelka zvířat. Ale vždy jsem se snažila aby se u mě měli dobře.
Pekinéze občas potkám u nás ve městě. Paní má dva. Obdivuji jak jsou načesaný. Jenže mě se nelíbí ten jejich kukuč, u psů se mi líbí klasika nebo delší čumák. A u pekinéze mi to přijde jak obličej opičky…..
Zrovna včera jsem koukala že holoubě nám přerostlo rodiče. Asi jak má pořád krmení tak si dá. Krocan není agresivní, jen neví co se děje. Krůtám doma říkám krutí brko, můj pracovní název.
Teď má na dvorku krocan strašné dilema. Dvě krůty sedí na vejcích, další má krůťata ve voliéře a ten náš chudák zůstal sám. Tak ho prohání perličák, který si své dvě perličky pečlivě opečovává. A krocan smutně chodí kolem voliéry a smutně si povídá se zasloužilou matkou krůtou, vypadá to že by snad i na krůťatech seděl a zahříval je. Ráda bych mu je pustila, ale krůťata teď nesmí zmoknout a hlavně tu jejich směs by jim se slepicema sežral. Tak mě otravuje, pořád ho mám za prdelí. Dokonce mi včera přišlo, že u mě počítá se záchranou před perličákem. Ale každý může mít svůj prostor, maximálně ho perličák trošku popožene. Ještě že slepice a kohouti si vystačí spolu. Kuřátka máme s kvočnou ve výběhu, už jim narostlo peří. Ráda bych je pustila, ale u nich je to se směsí stejné, ostatní by jim to snědli. Holoubě máme od Kingů jedno, nejde poznat co to je. Manžel se synem ho chtějí upéct, prý jako předkrm. Zatím se mi ho podařilo ubránit, ráda bych ho někomu nabídla do chovu.
Pořád na to myslím. Tak když nezvládli jednoho psa na co si pořizivali dalšího. Nikdy jsem neviděla že by je alespoň pustili z vodítka. Jako tenhle režim pouhé vyvenčení na flexině kolem paneláku, to by nestačilo ani čivavě……..
Rodina s malym mimcem a zavislosti na telefonu. Dva psi v byte- borderak a neco vetsiho chlupateho, tri a dva roky. Musi je vencit zvlast, jeden taha, druhy utoci na psy. V ramci nataceni si pozvali cvicitelku, aby jim pomohla. Rada je jedina -ti psi potrebuji aktivity.
Za me -nechapu, proc maji dva psy. Rodina ve stresu, psi pretoceni - ale tohle nema vychodisko….
Viděla jsem to. Absolutně jsem nechápala, jak je mohli jenom venčit. Když pán jezdil pracovat do Rakouska a paní s malou v kočárku asi nedokázala udržet na vodítku ani jednoho…..
V neděli jsem taky chtěla u nás v rybníce vykoupat psi, jezevčice tam nešla, čuvačce se to nezdálo. Ohař je čunče a vleze do všeho. Ale když jsem viděla tu kvalitu vody….. Myslím, že letos budou muset vydržet s železnými neckami na zahradě. Nebo je někam popovést. Ale voda se rychle kazí i doma. Pomalu ob den s tím pak zaliju zahrádku a napouštím psům čerstvou. Ale jestli bude tohle sucho trvat ještě déle. Už jsem přemýšlela jen kolik vody spotřebujeme denně pro zvířata a to jen na pití, plus zahrada. Bojím se aby nedošla. S představou doma bez vody a nemít ani pro zvířata, by mě trefilo……..
U nás třeba žije v železné trubce, u vrátek na zahrádku a to její kvákání, je pěkně slyšet. Nebo u hranice dřeva. Už jsem je párkrát nesla k rybníku, ale vždycky se k nám vrací, nebo jich tady žije víc.
