Ája byla z celého vrhu, největší lovec a chovatelé věděli, že půjde k nám. Tak nám to vyprávěli a smáli se. Přeji si aby nám letos na podzim dopadlo to krytí. Protože si chceme nechat její dceru. Je to úžasný jezevčík. Jako v té reklamě gaučák a přitom neohrožený lovec. 😀
Nepřihlášená Zrzavci:Ája v sobě nezapřela lovce, skočila mu na krk. Kozlík s ní skočil do rybníka. Poté se vynořili, doplavali ke břehu. Tak ho máme doma.
Ája je dorsoňka, panečku teda, takhle si poplavat. Držela i pod vodou, jo?
Je ale taky moc krásnej, stejně jako černoušek. No….teda nudit se asi nemůžete. A díky za ně.
Jo i pod vodou, prý i pár vteřin byla pod vodou a syn kvůli ní skočil do rybníka za ní. Měl o ní strach.
Pořád se mi nechce věřit, nikdo je nehledá…. Přemýšlím kolik nechtěných zvířat, takhle skončí. Vlky a medvědy, tu ještě nemáme, tak přežili. Ale jsou tu auta a vlak……
Jestli to půjde tímhle tempem, tak abych doobjednala ještě seno……
Asi si založím záchrannou stanici. Už i pár psů jsme takhle zachránili, letos zatím jen kozlíky.
Včera nám zavolali sousedi ze vsi, že tam pobýhá další kozlík. Nikomu ani jeden nechybí. Tak Ája s páníčkem vyrazila na lov. Nejdříve ho chtěli zahnat do oplocené bažntnice, kde jsou voliéry. Ale nepodařilo se, milý kozlík skákal po tarasu obecního rybníka jako kamzík. Ája v sobě nezapřela lovce, skočila mu na krk. Kozlík s ní skočil do rybníka. Poté se vynořili, doplavali ke břehu. Tak ho máme doma. Ten černý Eliáš, je mazlivka. Tento po tom včerejším šoku, je trochu pachý. Uvidíme až se otrká. Je moc pěkný, ale nekastrovaný, tak je docela cítit. Chudinka kdoví jak dlouho, tady bloudil. Byl čtyři kilometry od lesa, tam kde se našel ten černý. A musel překonat docela rušnou silnici, ještě že se nic nestalo. Dneska ráno povídám, tak kolik nám zase přibude koz.
Byla jsem ráda, že ho udržel a udělal to tak aby se to zvládlo. To ho chválím. Ale jo se psem musí být člověk pořád ve střehu. Nic proti bullům. Ale nechtěla bych takového psa.
marcelaamax:A tak to, ze ma pes masivní obojek a postroj, pripadne dvojí jištění, to přece neni nic špatného, a nedela to ze psa nezvladatelného magora? Memu psovi je 11 a cely zivot na procházkách nosí také široký obojek a nosí i postroj (sice z jiných důvodu, ale nosí oboje). V době, kdy jsem ho vodila na šňůře, to bezne vypadalo tak, ze kdyz jsme potkali někoho se psem, tak jsem psa přivolala, šňůru nechala na postroji, na obojek pripla vodítko pro lepsi manipulaci, a kdyz to šlo, šla jsem taky trochu bokem abychom se nemíjeli přímo. A to i v době, kdy míjení psů v pohode zvládal. Kdyz chodim se psema u nas po loukách, tak to tak delam vlastně doteď. Proste tam je na to prostor, tak jdu se psy bokem. Uděláme kolem nich takový oblouček a vracíme se zpátky, většinou lidi kývnou, jakože děkují.
Ale samozřejmě jsem u toho nebyla, takže nevím, jak se pes choval atd., ale alespoň majitel se choval zodpovědně, to se o všech říct nedá. Ja pro to na jednu stranu mám pochopení, protože jsem se psem taky byla před lety ve fázi, kdy prostě nezvládal v pohodě míjet psy, ale nějak se to naučit musel, a samozřejmě bezpečně. No a třeba moje fena - jí cizí psi v podstatě nezajímají, když je na volno, vím jistě, že k nim nepůjde.. a i pokud by přiběhl jiný pes za ní, tak to ve většině případů bude v pohodě (tím myslím, pokud se ten druhý pes nepřijde vyloženě rvát), ona třeba dá najevo, že se jí to nelíbí, ale neublíží. No ale jakmile mám fenu na vodítku a meli bychom někoho těsně míjet tam, kde pro ni nejsou psi běžní (u nás prave na loukách, v lese atd) tak bude na tom vodítku po psovi rvat, a asi to bude vypadat hrůzostrašně, ale ve chvíli, kdy pustím vodítko na zem, tak bude v pohodě 🤷♀️😀, tohle se mi proste nepodařilo odbourat… respektive už to spis v poslední době nějak neresim, většinou nechávám na volno, a protoze sama moc nemusím, kdyz protistrana necha psa při přímém míjení na volno, tak si proste uděláme ten oblouček. To jen takový druhy pohled k tomu, ze ne vždy to musí byt nezvladatelný magor, se kterým se neda fungovat. Ale samozřejmě to chápu i z te druhé strany, ze to neni příjemné.
Tady šlo o to, že jsme byli v lese, docela daleko od vsi. Taková lesní cesta, asfalt, hodně nepřehledná cesta, samý kopec, nahoru, dolů a hodně zatáček. A potkat ho v nějakém horším místě, tak by ho asi neudržel. Když musel asi 20 m před námi se psem naběhnout do lesa, otočit ho zády k nám, dát si ho mezi nohy a opravdu pevně ho držet. Zajímalo by mě jak to s tím psem praktikuje v civilizaci. Kde potká jiné psy, děti, lidi. Život s takovým psem si nedokážu a ani nechci představit.
efe:Včera v lese s holkama, na Vasila bylo vedro. Najednou vidím, jak se proti nám řítí dvě tibetské dogy, nikde nikdo. Naštěstí jsem měla holky na couračkách, protože po dobu mojí nepřítomnosti dost zvlčely. Zařvala jsem, moji psi okamžitě poslechli, hodila jsem je za sebe a vykročila s hrozivým řevem proti těm dvěma monstrům. V duchu už jsem viděla svoje psy na cucky. Sebe možná taky. Kupodivu je můj řev zastavil a mezitím se kdesi v dáli ze zatáčky vynořila rodinka - majitelé. Psy si zavolali, ti odběhli a my rychle mizeli opačným směrem. Nadávala jsem jak špaček. Tohle nikdy nepochopím… 😡
Tohle nepochopím myšlení některých lidí, kteří mají velké psy, se o ně přece nemusejí bát…..
Mamky čuvač nemá stoprocentně přivolání a některé psy nemusí. Tak má stopovačku, nebo delší vodítko. Ale nikdy i kdyby měl stoprocentní přivolání jsem ho nenechala lítat, tam kde na něj nevidím….. Nikdy jsem nenechala psa obtěžovat ostatní. Nikdy nikdo nemůže vědět co se může stát. Jo, jen jednou jsem svého NO cvičla v lese na louce, odložení, sedni, lehni, k noze. Kolem louky je silnice. V té době ho od cvičení, nerozrušil ani pes jdoucí po silnici, ani srnky. Zvěř ignoroval, prostě nesměl. Tak jedna starší paní jela na kole po té silničce, a z řevem že tam mám psa, sama od sebe spadla. Psa jsem odložila u stromu, raději i přivázala. Aby se nemusela bát. A šla jsem jí pomoci a ona mi neskutečně vynadala, že za to můžu, že se psa bojí……
Včera jsme se synem a s Ájou jezevčicí vypravili do mé rodné vísky, a prošli jsme se s kamarádkou a její dcerou po lesích, kolem říček a řeky. A nakonec jsme navštívili rašelinná přírodní jezírka lásky. Ale puberťáci nám to trochu kazili, nesměli jsme fotit. Ale trochu nám to pokazili jedni s obrovským, nějakým bull psem. Bylo velké štěstí, že nás nepotkali někde za zatáčkou. No byli slušní…. Ale pes byl asi totálně nezvládnutý magor, který by Áju zabil… Měl masivní silný kožený obojek, takový měl i postroj. Jištěný byl jedním silným vodítkem a ještě stopovačkou. Pán se mě slušně zeptal na jakou stranu půjdeme na rozcestí. Zalezl se psem do lesa, stoupl si k nám se psem zády a psa si dal mezi nohy a vypadalo to, že ho neudrží. Svižně jsme prošli na asfaltce a měli jsme docela divný pocit. A povídali jsme si, že tohle fakt nechápeme jak s takovým psem můžou fungovat. Ája šla vzorně u nohy, na psa nemrkla ani okem. A za pár minut jsme v zatáčce potkali dva pomeriany, jeden šel po zadních a druhého musela paní vzít do náruče. A ten jejich řev… Ája se jen naježila, vždy se jí udělá na hřbetě pruh jako ridgebakovi… Ale ti dva by se poprali. Tak jsme potkali samý……
Máme nový přírůstek, který jsme našli. Páníček šel v pondělí v podvečer s jezevčicí Ájou na posed. Ája to miluje, dokonce ví že musí být potichu, a někdy i usne na dece, ale hlavně že je s páníčkem. Vystoupili z auta, hodně hluboko v lese. Pomalu a potichu šli. A najednou Ája vystartovala, chytila pod krkem černého zakrslého kozlíka. Páníček měl co dělat aby jezevčici sundal, nevěřil jakou má Ája sílu, dokázala kozlíka udržet na místě. Kdyby tam neměl Áju tak by neměl šanci ho chytit. Milého kozlíka naložil do kufru, svázal mu nohy. A vypustil ho u nás k ovcím a Daňče. Celý týden zjišťujeme, jestli ho někdo nehledá, ale zatím nic. Kozlík je kastrovaný, celkem přítulný. Hned druhý den se u nás cítí jako doma. Nejraději chodí s beranem Bonifácem a danělou Daňčou. Vypadá jako malý čertík. Když se nikdo nepřihlásí, tak si ho necháme. Pomalu začínáme přemýšlet, jestli ho někdo v lese nevyhodil, protože už se o něj nechtěl starat. Zatím mu říkám Čertík, ale líbí se mi jméno Eliáš, to k němu sedí. Lepší fotky zatím nemám.
Děkuji. Kdybych neměla teď ty psy co mám doma. Klidně bych si dokázala špice doma představit. Je to opravdu šikovný pes, a díky Ronymu vím, že jsou opravdu nenároční. Škoda že nejsou v módě. Vzpomínám jak Ronyho obdivoval opravdu každý, nádherný chlupatý méďa. A ten první domov ho vůbec nezlomil a potom si opravdu užíval života.
Na velkého bílého špice mám vzpomínky z dětství. Když jsem přes celou vesnici každý den chodila s maminkou do školky. Bylo to skoro kilometr a půl. Každého psa jsem znala, některé i jménem. Už tenkrát jsem pomalu zjišťovala, který je jaké plemeno. Bydlela tam starší paní a měla nádherného psa bílého velkého špice, jmenoval se Rony. Vždy zuřivě štěkal za velkými plechovými vraty, a skákal dost vysoko. Mamka mi povídala, moc se nepřibližuj asi je zlý. Pak jsem se skamarádila s vnučkou, paní od Ronyho. A to co jsem zjistila, tak mi bylo psa líto. Pes neměl na dvoře ani hrnek s vodou, zbytky dostával do kastrůlku, který byl tak malý, že moje křížená jezevčice měla misku větší. Zjistila jsem, že je to moc hodný pes. A při každé mé návštěvě byl za vodu a něco dobrého moc vděčný. Na procházku jsme ho brát nesměli. Neměl ani vodítko a obojek. Jednou se stalo že utekl a sousedům zakousl slepice. A poté co jsem se od našeho souseda dozvěděla, pána, který byl hajný. A od mala můj velký vzor, myslím že mě má rád od malička a viděl jak se doma o zvířectvo starám a mám pro ně cit. Tak mi pověděl, že paní chtěla nechat Ronyho utratit. On jí řekl, že krásného, mladého a zdravého psa neutratí. Tenkrát se to na vsi bohužel tak řešilo, pokud byl pes starý, nemocný. Bylo mi psa líto, protože i v tak strašných podmínkách, byl krásný, měl hustý bílý kožich, který mu nikdo v životě nevyčesal. Bylo léto a Rony měl tenkrát neuvěřitelné štěstí. Již jsem tady psala, že moji rodiče měli restauraci s ubytováním. Za ta léta byla většina našich prázdninových hostů, jako rodinný známý. Přijela jedna moje oblíbená paní z Prahy, na pobyt. Vždy mě ráda viděla a povídala si se mnou. Taky jsem jí vyprávěla o Ronym. O tom že kdyby to šlo vzala bych si ho domů, ale doma už jsem měla tu skoro jezevčici a táta měl NO. Paní mi povídá bydlím sama v bytě. A možná bych nebyla se psem tak sama. Hned druhý den, jsme se šli zeptat jestli Ronyho nechtějí, že si ho paní vezme. A tak jsem paní půjčila starší vodítko a obojek a Rony jel poprvé v životě vlakem do Prahy s novou paničkou. Paní nám volala, jak je spokojený, čistotný. A za rok přijela i s Ronym na dovolenou, chodili jsme na procházky. A hlavně po roce se pěkně vykrmil. Ale hlavně on si mě pamatoval. A jezdila s ním k nám pak každý rok. A byl to opravdu skvělý, vděčný a krásný pes.
Dneska jsem venčila ovce s Daňčou. Ještě jsme přikrmovali včely. A na dvoře vidíte chatičku v rekonstrukci. Tak máme všude bordel okolo. Mám pocit že nic nestíhám.
Držím palce, přeji brzké uzdravení.
Tak jako čuvač to je srdcovka i toho kopova bych si u nás dokázala představit. Jen vlčák by pro nás nebyl. Ale to je každého věc.
Kolikrát dá psovi smysluplné cvičení, byť jen na zahradě. Než dlouhý pochod. Zvlášť u plemen, která potřebují pracovat.
Když už jsme u těch značek, v jedné malé vesničce na Sedlčansku 😀
Malá je nádherná, přeji Vám co nejvíc štěněcího štěstí
🥰