Měli jsme se smečkou psí návštěvu 😀

Bylo to fajn a doufám, že nás brzy  znovu navštíví. 

Už jsem to zažila u jednoho psa, prostě z nerez misky nepil. Plastová a keramická byla v pohodě. Chelzie mě štve. Hlastá špinavou dešťovou vodu na zalévání. A ještě aby na ní dosáhla rozšlapala květiny v kamence…… Budu muset to kamenné koryto dát pryč. A to má vodu doma, venku na několika místech. V tom vedru samozřejmě několikrát denně čistou. Ale sud je asi top….. 🫤

Orionka:

Jsou to….proč to oko neumrtvili pořádně ? Oko se dá umrtvit docela snadno. Nikde nepíchaj, neuspávají. Čočky mění, jak na běžícím pásu a člověk necítí vůbec nic. 

Nevím, pořád ještě doktorům věřím. Byla to jen chvilka. 

Jen jsem chtěla napsat z vlastní zkušenosti, ať se doktor rýpe v takové otevřené ráně jak chce, tak to nebolí. 

Jen ty pohledy některých empatických sester a doktorů někdy mluvili za vše. 

Dneska v tomto horku bylo jen koupání v rybníce. Fotky nejsou. Neb cestou přes les nás napadlo hejno klošů. Pesani vyčesáni, páníčci vysprchováni, je možné že kloš se mi drží ve vlasech i po umytí hlavy 😵‍💫🫤Kloš je úplně jako klíště zbytečný živočich…… 

Včerejší venčení u jezírek lásky, na kole bez psů

Mě už tolikrát vyřezávali to maso z těch ran, bez jediného umrtvení a bez bolesti. Takže to mám vyzkoušené na sobě. 

Myslím že docela dost bolesti vydržím, jsem hrozná, ale léky proti bolesti si dávám když už je úplně hodně nesnesitelná bolest. 

Ale asi před měsícem, jsem měla něco s okem. Aby mi mohli udělat pár stěrů, tak mi nakapali umrtvovací kapky. Posadili mě do dost robustního křesla. A když se šlo na věc, dost jsem se tam zabořila. Oko bolí hodně. 

Když mě tenkrát kousnul pes, bohužel majitelé byli i…. i. Pouze mi řekli, že fena je očkovaná a kterého mají veterináře. A já jsem si k tomu veterináři pro potvrzení sama došla. Protože to potvrzení vyžadoval můj ošetřující lékař. 

Mám rousné zakrslé, začínala jsem s jejich chovem jako desetileté dítě. Jsou krásné, nenáročné, vajíčka snášejí, jen hodně kvokají. Nikdy mi to nevadilo. Pamatuji si jak jsem jednu sezónu měla deset kvočen vodících kolem sta kuřat. Nejhorší bylo že se mezi sebou praly.A kapacita pro ustájení, byla špatná. Ráda jsem je nasazovala a pozorovala jak se líhnou kuřátka, připravovala jim krmení, tenkrát ještě směsi nebyli. 

No a letos mě dámy vyšplouchly. Sedět chtějí jen tam kde uznají za vhodné. Takže připravené hnízdo, násadová vejce. Krmení, voda i travička a občasný pamlsek. Bojkotují a dělají jak vzteklé. Tak jedna vyseděla jen tři kuřátka, protože jsem ji musela nechat sedět na hnízdě, kde jí bohužel ostatní slepice pořád nanášely vejce. Každý večer jsem ty nové vybírala, aby se madam nerozčilovala, ty její jsem měla označené. A od včerejška sedí druhá na slámě. 

Tak uvidíme, téhle tam žádná slepice vejce nepřidává. Je neskutečně maskovaná a důležitě sedí. Loni jsem jí musela stejné hnízdo zrušit, protože začala sedět na konci října. 

A přesně jak radí Ančovička, kdybych chtěla odkvokat, zavřu ji do králíkárny, s podestýlkou, krmením a vodou. 

Sarah01:

Mně se nelíbí jen naháči a bulici, jinak ostatní v pohodě, otázka je, jestli bych to chtěla mít doma. 😁

To jsme na tom podobně, i když vidím pěkného psa plemene bul tak říkám je krásný, ale domů ne. 

Děkuji Vám, vím jak těžké je žít s takou ránou. Člověk si uleví, řekne lékařům co a jak. Zeptá se. Ale zvíře, nic neřekne. Je to na lidech. Myslím si, že zdravotnictví máme na vysoké úrovni, ale někdy co pomáhá ostatním u jednotlivce selže. Pak léčba a hojení prostě trvá déle. 

Také mi říkali ránu hodně větrejte, tak jsem se snažila. A přesně úspěchy se dostavovali po milimetrech, jakou jsem z toho měla radost. 

Když jsem tenkrát po porodu císařským řezem, skončila v okresní nemocnici čtrnáct dní, pak jsem podepsala revers. Na chirurgii docházela každý den. K tomu doma mimčo, dneska si říkám jak jsme to doma zvládli. Tenkrát mi rána zůstala otevřená skoro rok. Kdo nevěděl co mi je, myslel že jsem v pohodě. Jezdila jsem s kočárkem, venčila psy, doma přebalovala, vařila v noci nespala. Dyť to znáte. Bylo mi 28 let. Po pěti letech další reoperace břicha. Teď skoro ve čtyřiceti mám za sebou už asi třetí. Přesně taky se mi nezdála lékařská péče v té okresní nemocnici, hlavně když mi jeden dobrý chirurg při jedné návštěvě řekl.,, Jste mladá musíte s tím něco začít dělat, já v tomhle ústavu končím, jdu do zahraničí". A tak jsem se dostala do Prahy do Vinohradské nemocnice. Kde mi jeden rodinný známý, udělal rychlé hlubší vykuchání na malém sálku. Pamatuji si jen jak jsem nemohla dojít ani do auta. Prosila jsem ho tenkrát o hospitalizaci, o větší operaci….. Prý to bude dobrý. Po pár dnech ležení doma to zase prasklo a celé se to otevřelo, zase chirurgie. Dávání hlubokých plastových drenů do rány. A pak jsem se jednoho rána probudila, a ve sprše zjistila že mi začíná to břicho modrat. 

Bohužel už jsem byla ve stavu, kdy se mi k doktorům nechtělo…….Prostě přestanete věřit. 

Zachránili mě v krajské nemocnici. Udělali velkou operaci, říkali že to bylo pár minut po dvanácté. A teď už chodím jen tam a věřím. 

Pokaždé když se mi zase začnou otevírat ty mé staré rány a na ambulanci sedí třeba nějaký mladý doktor a povídá proč jste nešla do Vaší okresní nemocnice, povím mu můj příběh. A dodám velice si péče tady vážím, už jste mi párkrát zachránili život. Tím ho odzbrojím a léčí mě hned. 

Doma mi říkají, že jsem případ… 🙂

Tenkrát když jsem šla rodit mě můj gynekolog překvapil otázkou jestli chci rodit císařem. Já mu na to povídám budu rodit tak jak určí lékaři. To si dneska ženy mohou vybrat,???? 

A stejně po vyvolávaném porodu, pak jsem po celém dni začala kolabovat, zjistili že mám úzkou pánev tak mi museli císaře udělat….. 

Jsem blázen a stejně jsem chtěla ještě jedno dítě. Přítel je rozumný a nechtěl, asi se o mě bál. 

A tak máme jen jedno a psy a zvířectvo. 

Zdravím, nechci hodnotit léčbu, nejsem doktor ani veterinář. Sama na sobě mám vyzkoušeno, bohužel několik pooperačních ran, které skončili rozpadem operační rány, nehojící se nekrotické rány. Ano bohužel už několikrát mě to vyřadilo z běžného života. Dokážu se vžít do té bezmocnosti. Vím jaká je to bolest, jaké peripetie zažívá Váš pes. Už jsou to dva roky, co jsem po operaci, bolestivého ložiska na kostrči, zůstala přes měsíc v nemocnici. Po propuštění, jsem dojížděla několikrát týdně na čištění otevřené, nehojící se rány. Hloubky a velikosti větší žárovky. Je zvláštní, když ležíte na sálku doktor Vám vyřezává mrtvou tkáň už bolest ani necítíte. S pomocí své rodiny jsem si dělala převaz, čištění, desinfekce rány několikrát denně. Prostě to z Vás teče. Bohužel bylo léto a já sama sebe cítila, ten mrtvolný pach.Ke konci mi pomohl hydrogel. Úplně Vás to vyřadí z provozu….Doma neuděláte nic, ležet můžete jen na břiše, stěží na boku, neposadíte se. Nemůžete řídit auto, do nemocnice mě vozili jako bernadýna na čtyřech, na zadní sedačce. Několik měsíců nemůžete do práce, pak se dozvídáte drby, že marodíte,, schválně "  a prý se tam nechcete vrátit. 

Předtím a poté to samé, kvůli akutnímu císařskému řezu. Jednou za pár let se rána otevře a vyžaduje operaci. 

Teď momentálně věřím, že jsem zase na chvíli v pořádku. 

Nezbývá nic než jen doufat, věřit lékařům,snažit se jim vysvětlit moje pooperační komplikace. Naposledy otrava krve a totální selhání organismu. (to bylo pár měsíců po operaci kostrče, zase nutná urychlená oprace rány po císařském řezu) 

Když čtu příběhy dětí, lidí a zvířat při jakémkoliv zdravotním problému, je mi do breku. 

 Jsem neskutečně vděčná svému příteli, synovi, že se dokázali postarat nejenom o mě. Hlavně doma zvládli naší smečku, náš zvěřinec. I tu domácnost,než jsem se vždy po pár měsících zvedla a řekla, sakra to je tu bordel a co chudáci zvířátka. 

Jsem ráda že žiju. A věřte mi přeji Vašemu pejskovi z celého srdce, ať se brzy uzdraví. Bohužel zázraky se nedějí na počkání, chce to čas. ❤️

Dneska jsme venčili na hradě Houska, velké plus je, že tam můžou psi. A samozřejmě syn se tam zamiloval do roztomilého velškorgiho, byl krásný, ani já jsem z něj nedokázala spustit oči. Okruh zvládl na jedničku. (pes) Nemít doma takovou smečku……. Ach jo, jsme zvláštní rodina líbí se nám většina psů….. 

Dneska jsem venčila jen syna a babičku v ZOO Plzeň. Bohužel psi jsem nesmí. Výlet se vydařil, doma smečku obstaral tatínek s dědou. 

Bohužel je to tak. Někdy mám pocit, že potom dětem kazíme dětství. Jen proto že nemají tu volnost jako bývala tenkrát. Pak si jen stěžujeme, že jsou pořád na telefonu. Bohužel dnešní doba je taková. 

Byla bych pro, kdyby takový lidé byli v registru. A kdokoliv si je mohl najít. Dneska pomalu nevíte koho třeba potkáváte denně. 

Mám to štěstí že se mě ani nikoho z blízkých tohle nedotklo. Je to strašný co se děje. Synovi bude v září 12 let. 

A kvůli tomu všemu jsme ho nikdy nedali na dětský tábor. Máme štěstí že bydlíme na samotě v jižních Čechách. Syn je nejraději v garáži a něco kutí. Občas mu přijede pár kamarádů,nebo on jede k nim. A opravdu moc se tohohle bojím. 

Je mi neskutečně líto že to musí děti prožívat. Hned bych takového úchyla nechala zavřít, vykastrovat a znemožnila mu jakkoliv pracovat s dětmi. 

Dnes jsme jako každý den, koupali psy v rybníce. Xavier už by měl mít v osmi letech trochu rozum, no nemá. Důležitě brázdil po rybníce labuťák. Chelzie na něj ostře štěkala, protože jako správný pastevec hlídá svou rodinu před všemi kdo je podezřelý. Ale Xavier se rozhodl labuťáka ulovit, a tak asi třikrát přeplaval půl hektarový rybník, dvakrát za labuťákem kopíroval břeh. A teď tady leží pod smrkem ve stínu. A vypadá to, že si bude pár dní nožičky šetřit. Kdyby to udělala Ája, jako skoro tříletá jezevčice. Ale náš dědek se dnes zase předvedl, asi chtěl páníčkům dokázat, že na podzimní tahy na kachny je připraven a určitě ještě nepatří do starého železa. 😁

Ája plave jen když necháme velký doma. Nemá ráda když jí pocákají, nebo ve vodě topí. 

Tak dneska se naučila plavat. Plus pár fotek smečky na zahradě. 

Naše bílá, ještě pořád malá, začala v necelých deseti měsících hárat. A je z toho taková přepadlá.