Příspěvky uživatele

dík - takže zlaťáci. Já si myslela, že smečka se rozrostla o nějakého tornjaka či dalmatina…

jinak Yoda taky může všechno - ale momentálně vedou na kousky pokrájené sušené plíce (jde to nožem nakrájet na minikousky, není to mastné, a i díky tomu, jak to smrdí je to velmi motivační…)

Arosek:

Hadat se nebudu, zkouset to nehodlam 😀
Me k posilovani nervove soustavy stacej flekati kreteni. Pri doplneni chorvatskou pohromou je to na Chocholouska.

kdo je chorvatská pohroma?? Flekaté kretény dešifruji, ale asi mi něco uteklo 😄

my vlka potkali - v horách lužických - jediného osamoceného - velkého a sebevědomého. Dvakrát před námi přešel cestu. I na fotce (blbé ale přeci) jsme ho měli zachyceného. To byl ještě Night. A s největší pravděpodobností (protože žádný jiný živočich na to zvíře neseděl) jsme se setkali i s rysem. V Jizerkách, v bučinách u Hajného potoka (shodou náhod jsme tam dneska byli - ale dnes ani veverka… nic). Bohužel tenkrát nebyl ani sníh, ani bahno - stopy zachytit ve vrstvě bukového listí nešly… psala jsem i na CHKO - a dostala jsem zpátky moc hezký email, že na rozdíl od vlků už rys dva roky doložen nebyl a že by byli moc rádi, kdyby se naše setkání podařilo ověřit. 

já dnes čerpala náhradní volno za sobotní dálkaře - a tak jsme vyrazili ráno do Jizerek. Nikde nikdo - jen jeden fotograf u vodopádů a dvě party dřevařů na celých 12 kilometrech. Stoupali jsme údolím Hájeného potoka (teče dost vody, všechny vodopádky byly krásné), neodbočili jsme na Paličník, ale šli stále po potoce až Na Písčiny. A pak po horské silničce kolem Nebeského žebříku ke Kuličce v Tišině a pak přes Hubertku zpátky k autu u Bartlovy chaty. Jen tedy stezníček mezi skalami ke Kuličce byl zcela ukryt v návějích bukového listí. I Yoda šel velmi opatrně, neb nebylo vidět, kam se došlápne. Tišina vůbec nebyla tichá - děsně tam fučelo. Jinak sluníčko svítilo a bylo krásně.

dnešní mlžný dobrodružný… na té třetí nekrabatí hubu na nás - ale žere trávu 😉

impact:

To mám proto, abych ho nesrovnávala s jeho předchůdcem. To byl kašpar, kterej se mnou šel do každé blbiny. 😂  Za to vyfotit Remosku s nějakým hezkým výrazem je už od jeho štěněcího věku naprosto nemožný. 😏 Je to už víc jak devět let, když jsem ho chtěla jako mimino poprvé vyfotit a dodnes si pamatuju to zoufalství, když se na každé fotce tvářil, jak kdyby měl v zadku vraženou vařečku. A to se s ním táhne celej život. 😂

Mafián to holt není a nebude. A je to dobře, že je každý jiný  ❤️

impact:

Přitom to je pes, kterej má pořád dobrou náladu. On ale od malička bytostně nesnáší focení. Jakože fakt moc. 😂

a je to na fotkách vidět, jak je z toho focení nešťastnej

my dneska v mlze a mokru hledali propojení dvou širokých lesních cest. Vyšlapaný stezníček strmou strání plnou obřích buků a žulových skal byl ukryt v hromadách napadaného měděného bukového listí. Jednou Yodovi koukala jen hlava, jak tam zajel… měla jsem tam listí nad kolena. Moc pěkná dobrodružná cesta - užili jsme si to všichni tři… a máme další procházku místy, kde chodí jen pár cvoků… A ještě jsme vylezli na vyhlídku na Dračáku - jen nejbližší koruny buků vykukovaly z mlžného oparu. Krása

a teď ty nepsí - všechny v lesích za humny, doplněné o protažení středeční procházky až na Černou Nisu

Yoda v uplynulém týdnu

ano - i Yoda má oblíbený polštářek přesné “žužlací” velikosti. Jakmile začne cokoli blemstat (většinou hranu pelechu), zazní povel “kde máš dumlák!?” .  Už jsem ušila i repliky původního dudlíka… fungují všechny. I na dovolenou jezdí - máme zcestovalé dumláky

Ariska:

Tak teď přemýšlím, které Milíře myslíte. Na Rádlo by to byla pořádná štreka. Tak snad Albrechtice? Ale i tak pěkná procházka 

kdysi to byl Pilzberk - a my na Pilcberk stále rádi chodíme - máme to za humny. Snažila jsem se použít “dnešní oficiální” jméno - Orionka má pravdu - je to mezi modrou a zelenou značenou cestou od přehrady na Černé Nise směrem ke Kateřinkám.

Já hodně používám staré názvy - i proto, že už moje babička se na konci předminulého století narodila v Liberci a s krátkým obdobím války (byla to česká rodina) “jsme” Liberec neopustili. A protože moji rodiče nás po horách tahali od malička stále… tak názvy holt máme trošku rodinně historické. A Houbový vrch by byl jistě hezčí, než Milíř, kterých je v horách mnoho

dneska bylo krásné odpoledne - vyrazili jsme na delší procházku až na přehradu na Černé Nise. A zpátky dolů přes vrchol Milíře - kde jsme snad nikdy nikoho nepotkali… ale cesta je teď rozježděná těžkou technikou. Ale v bahýnku je dobře vidět, že už jeleni schází dolů z hor… stopy jsou všude.

my si dneska užili krásnou delší podzimní procházku v lese hned brzy odpoledne. A z mé “odpolední směny” doma nic nebylo, neb se nedá přihlásit do aplikace, kterou potřebuji pro práci… a tak čekám, až to univerzitní ajťáci nahodí… a zatím nic

tady leje i teď…

a teď nepsí - hlavně lesy za humny, ale i okolí Kosti a dnešní Karlov. Na čtvrté fotce je vidět, že na chvíli nám už i nasněžilo

má to Yoda tento týden těžké - od středečního poledne tu jsou vnoučata - a on u všeho musí být - je totálně unavený (a už protivný - kvílí a kňourá a zkouší žebrat… a poslintal čtenářský deník). Venku ale řádí stejně - možná i víc, když má diváky… Podzim je fotogenický…

ty u Doron nebyly plánované do mrazáku… ty jsou ozdoba zahrádky a zimovat budou

po obědě jsme stihli procházku v lese za aprílového počasí - sluníčko se střídalo s poletujícími vločkami sněhu, a občas prudký poryv větru trhal listí ze stromů. Teď už je ošklivo - pršosněží, fučí, je temno a teplota spadla na tři stupně… Pes ulehl na pelech, opřel záda o radiátor a pravil, že ven ho už dneska asi nikdo nedostane 😀