Nechcete se na ten aeronet vykašlat?
Pro mě je v naší zemi autoritou a zárukou FCI. Je to v našem středoevropském prostoru nejrenomovanější kynologická organizace. A pokud napíšete, že FCI zprasila dost plemen, tak je nutné říct, že to “prasení plemen” nedělá FCI, ale garant plemene, což je země původu (a tamní chovatelé a posuzovatelé, kteří by jako první měli dbát na to, aby se plemeno neprasilo, protože za jeho směřování mají odpovědnost), a pak chovatelé a posuzovatelé členských zemí FCI, kteří se řídí standardem.
Nevím jak vy, ale já jsem ještě nikdy nepotkala jorka ať s PP nebo bez PP, který by měl původní povahu, tedy lovce krys a potkanů. Ale ti bez PP jsou pestrou škálou velikostí, barevnosti a různých povah.
Mě to spíš pobavilo. Je vaše věc, jak moc a kvůli čemu se psem diskutujete a o čem jej necháte rozhodovat. Tohle by pro mě nebylo.
A o čem všem ještě rozhoduje váš pes?
Ne, že nemusí ze štěněte bez průkazu původu vyrůst jorkšír, ale s největší pravděpodobností nevyroste. A může prodávající stokrát tvrdit, že je to potomek dvou zaručeně čistokrevných jorkšírů. To platí obecně pro všechna plemena. Jediná jistota, že ze štěněte vyroste požadované plemeno, je průkaz původu FCI.
Myslím, že by nebylo dobré pořizovat současně ani štěně a kotě, ani štěně a dospělou kočku… Já v tom teda vidím násobení problémů.
Určitě v chovatelské stanici pod FCI, to znamená s průkazem původu (PP). Jorkšír je chovaný u nás ve třech klubech - “Yorkshire terrier klub chovatelů a jeho přátel” (http://yorkshireclub.cz/), “I. CZ yorkshire terrier klub” (https://www.yorkshire-club.cz/) a “Českomoravský klub chovatelů yorkshire terrierů” (http://cmkchyt.cz/). Zde je odkaz na stránky ČMKU (člena FCI) - https://www.cmku.cz/. Přes kluby najdete chovatelské stanice.
Jako že místo jednoho problému si pořídit naráz dva problémy? To by mě nenapadlo…
Tak on se pes proběhne i za půlhodinku. Máte asi představu, že kdo venčí ráno kratší dobu než vy, tak jen obejde sídliště. Jasně, může to tak být, ale nemusí. Záleží na tom, kde člověk se psy bydlí a jaké jsou možnosti v blízkém okolí. Nelze striktně říct, že venčit ráno půl hodiny je špatně, ale hodinu dobře. Vše vychází z možností člověka, věku a plemena psa, někdy i z ročního období a aktuálního počasí.
Já jsem snad nikdy nebyla se psem ráno před prací hodinu venku. Vždy stačila max. půlhodina. Doma v bytě nikdy nikdo nic neudělal s výjimkou štěněcího období, ale tak okousané nohy od stolu a tak trochu stržená tapeta byly povolené ztráty. Myslím, že každé štěně něco zničí a musí se s tím počítat.
Brali jsme si loni Kazi v deseti týdnech a naprostá pohoda. Žádné období strachu, žádné tesknění, po pár hodinách doma jí už patřila zahrada jako by tam byla odjakživa.
Dájo, díky moc za informace. O canisterapii vím snad od té doby, co se tu v republice začala dělat. Neříká vám něco jméno Zdeňka Galajdová? Myslím, že ji dělala dokonce s černým ruským teriérem.
Je to velice záslužná činnost a tak jak ji děláte vy, se mi líbí.
Nelíbí se mi příliš polohování, tedy nucení psa do mnohdy pro něj nepohodlné polohy v níž musí nějakou dobu setrvat a při níž klient částečně leží na psovi. Chápu, že to pomáhá fyzicky postiženým lidem např. uvolňovat spasmy, ale je mi líto psa. Protože pes pro svého pána udělá cokoliv, i trpí.
Je nádherná. Ať se vám spolu dobře žije.
Dajo, přidávám se, prosím, napište sem, taky se ráda dozvím o canisterapii od někoho, kdo se jí věnuje.
Je mi líto všech, co se doopravdy “narodí ve špatném těle”, ale připadá mi, jako by se s těmi lidmi roztrhl pytel, jako by to byla móda. To dost dobře vystihuje příběh, který tu byl zmíněn, kdy dotyčný/dotyčná lituje změny pohlaví. Je hrozivé, jak málo stačí v naší republice (vyspělém světě?) k závažné nevratné chirurgické změně. A ještě hrozivější, že si o tom může rozhodnout vlastně jen samo děcko.
To určitě. Soudnost některých rodičů je nulová.
Psy miluji a historii taky, ale nevím, proč bych měla psa tahat na prohlídku zámku, hradu… proč bych cíleně jela na výlet se psem s tím, že obrazíme nějakou takovou památku… Pro psa to přínos nemá a pro mě by taky nemělo, chci si prohlídku užít bez rušivých vlivů, aniž bych musela hlídat psa… A přijde mi to i takové neohleduplné vůči ostatním návštěvníkům…
Neměla jsem psa z útulku, ale nalezence, kterého našli jako štěně uvázaného v lese lidé, kteří ho pak měli na domku, který byl určen k demolici (komouši chtěli tehdy zbourat historický střed jedné městské části, původně samostatné vesnice - naštěstí se to z nějakých důvodů nakonec neuskutečnilo). Pes tam byl nějakou dobu sám a chodili ho jen nakrmit a vyvenčit. Bylo mi 14 let, dohodila mi ho kamarádka, a jela jsem se na něj podívat s kamarádem mého zesnulého dědečka, protože naši mi sice psa dovolili, ale nijak se angažovat nechtěli, tak jsem si vše zařizovala sama. Jak jsem psa uviděla, bylo jasné, že ho tam nemůžu nechat a tak jsem se vrátila se psem. Pes si velice rychle zvykl na lepší, jen nechtěl být sám na zahradě, což jinak nešlo, naši ho do bytu nechtěli. Několikrát utekl, vždy za námi, když jsme ze zahrady odcházeli a měl neskutečnou radost jak nás dostihl. Zkusili jsme i úvaz, ale nešlo to, byl nešťastný. Nakonec jsme domluvili, že bude bydlet u tety, v domku na dvoře, kousek od naší zahrady. To se ukázalo jako nejlepší řešení, protože on nebyl sám a ona taky ne.
Na tomto psovi bylo vidět, jak je vděčný. Nevzdaloval se ode mne, hlídal si mě, dělal se mnou všechno co šlo. Byl to můj první pes a byl nejlepší.
Velké “u”.
Je nádherná!
Mám pro anglické bulteriéry slabost, kdysi jsem nad pořízením uvažovala, tehdy z toho dílem náhod sešlo, ale líbí se mi moc pořád. Vždy si vzpomenu na Dana z Jeleního luhu, psa, který na závodech dle tehdejšího národního zkušebního řádu porážel psy služebních plemen.