Tak jsem ve čtvrtek ráno psala vetce, jestli pátek ráno platí. Ticho po pěšině. Tak jsem jí kolem poledního volala. Nezvedala. Tak jsem si řekla, že snad potvrdí během dne a pustila to z hlavy. Ve čtvrtek v pět sms, že jí vezou akutku a že to bude do noci a že nejspíš pátek nedává, jestli můžeme odložit. Já si to přečetla až v osm, tak jí píšu, že co se dá dělat, holt odložíme, ať mi obratem pošle nový termín, že můžu i ten víkend. Pátek nic, sobota nic, tak jí v neděli píšu, jak to vidí. Bez odpovědi. Objednávání pacientů má od neděle od osmi večer, tak jí v půl deváté volám. Položila. Tak jí volám za deset devět, položila. Tak nezbývá, než čekat… Hm.
Kdyby šlo jen o zuby, tak jde o ***, ale chtěli jsme endoskopii pro toho bílého, on se teď překvapivě docela zlepšil, asi tím, že pravidelně má nízkou zátěž. No jenže v pátek jsme šly na vycházku (na koních jely děti, já pěškobusem) a v jediném místě, kde nemám děcka plně na dohled, jdu po rovině oklikou, a děcka přejíždějí takový žbrdeček, nějak nejedou a nejedou na druhé straně dolů… Tak je mi to podezřelé a jdu se podívat, a už vidím na vrchu kopce jedno dítě, jak křičí, že bílej spadl. Tak nastartuju špeky, odhodím plíce, vyběhnu žbrdeček, koně nevidím. Tak přeběhnu žbrdeček a už vidím, že se válí pod svahem asi 10 metrů ze stráně :-O Naštěstí v poloze “ležím a u toho se pasu” takové to pololeže, takže se zdá, že ještě neumřel. Hlavní je, že dítě stojí vedle něj, na obou nohou, hýbe oběma rukama a komunikuje. A dokonce povoluje podbřišník (velmi duchaplná reakce, vůbec bych nečekala, že dítě chladnokrevně vyhodnotí situaci…). Jak jsem se k milému trdlovi přiblížila a sklonila se, že povolím ten druhý řemen, tak se panáček postavil, jako by se nechumelilo. Jen teda byl v šoku, klepal se, trdloň. No, tak jsme ho vyvedli na žbrdeček, tam jsem ho přesedlala, dotáhla, a když jsem viděla, že vládne všema nohama, hodila jsem dítě nahoru, no a pokračovali jsme. Akorát teda mu začala z obou nozder světlá krev a docela to pěkně teklo, tak jsem si říkala, že buď dojde domů nebo nedojde, a instruovala dítě, ať nemá hlavně nohy pod ním, když se bude kácet… Napadaly mě věci jako prasklá tepna ve vzdušném vaku, propíchlá plíce žebrem, tralala, no ale dýchal normálně (teda normálně na něj)… No domů došel suchý (což je u něj s podivem, on je nervák), vypadal v pohodě. Po cestě jsem mu jednou vytřela nozdry a pořád teklo, ale doma mu pak dítě umylo nozdry houbou a pak už neteklo. No a přežil dodnes a vypadá normálně. Tak doufám, že to byly jen popraskané sklípky buď z pumpování nebo při tom pádu kvůli námaze. Neviděla jsem, co se stalo, ale zřejmě dostal jeden z těch svých záchvatů paniky, kdy nemůže dýchat, a dítě ho nedokázalo přimět k pohybu vpřed, a on se ve své trubkovitosti rozhodl couvat, protože nevím proč, on takhle některé věci řeší, a protože je zároveň hamták, tak se zamotal, šlápnul si na nohu a nebo zakopnul o trávu a svalil se… on je jinej, no.
Tak to bylo vzrůšo před víkendem. Docela bych jako už ráda věděla, co mu je, a nebo věděla, že jsme to zkusili zjistit, a nic nebylo vidět…
