Rodinný majetek? Nejsem si jistá, že něco takového existuje. Přeci když bude můj otec v nemocnici, nemám jako dcera žádný nárok na jeho majetek, nemohu s ním nakládat a rozhodovat o něm. 

Musíte se znovu přihlásit a zaškrtnout zůstat trvale přihlášen, jinak systém automaticky odpojí po nějaké době nečinnosti (nebo se přihlašovat znovu a znovu před napsáním dalšího příspěvku)

Jak má zakladatelka donutit dceru, navíc invalidní na vozíku, aby šla něco řešit do nemocnice (je vůbec stará paní schopna vyjádřit svou vůli?), pak do útulku… i pro tu dceru to může být úkon nad její síly a možnosti. Zveřejnění fotky majitelky psa taky vnímám jako nevhodné. Chápu, že impact je zvyklá dohledávat i začátky příběhů, ale zveřejňovat pak fotky už potřeba není. 

Třeba si to ještě sedne. Moje babička po smrti dědy zůstala v baráku sama. Nějaká známá jí vnutila kocoura, venkovního, ten ale zmizel (určitě nebyl kastrovaný, tehdy se to neřešilo, já byla dítě). Ta samá známá přišla pak s tím, že co pes. Babička nikdy neměla psa, ale kývla na to. Jezevčík Filip. První den pes vyskočil na stůl, sežral buchty a vrčel, když ho babička chtěla sundat dolů. Dostal boudu na zahradu, to bylo léto. Na podzim se bouda stěhovala do krytého zápraží, s klesající teplotou dostal pelech ve světnici. Nakonec to byli nejlepší parťáci víc jak 10 let. Ten pes jí miloval. Neznal žádný povel, nic neuměl, ale fungovali spolu perfektně. On ji miloval a ona o něj pečovala, mluvila na něj. 

A já mám otázku, proč bígl a ne já nevím retrívr, pudl, jezevčík? Chápu nutnost testování léčiv na živých tvorech, ale v čem je vhodný pro tyto účely zrovna bígl?

Jj. Trochu jsem se ho lekla, vyskočil na mě z opřeného kolečka. Výskyt dle wiki prý běžný, ale já ho tedy potkala poprvé. Nejdřív jsem myslela, že smrtihlav, protože velikost a má i tu lebku…

Já na zahradě dnes objevila takového krasavce 

Já vím o několika mladých myslivcich, kteří nepreprali místní myslivecké sdružení. Buď nebyli do spolku vůbec přijati nebo ano, ale byli natolik šikanováni původní gardou, že flinty uložili doma do trezoru a do lesa chodí jen na houby. Znám myslivecká sdružení, kde to funguje, nová mladá krev se aktivně vyhledava a následně oceňuje jejich nadšení pro věc, kde myslivci aktivně upozorňují na probíhající hony, kde myslivci spolupracují se školami na vzdělávání dětí, jak se chovat v lese, kde myslivci pravidelně navštěvují střelnici a kdo nenastrili, nedostane povolenku… a pak taky honitby, kde se existence mysliveckého sdružení projevuje pouze občasnými výstřely z lesa za (výhradně) hezkého počasí, kde na střelnici nechodí nikdy nikdo, případný nástřel zbraně dělají na louce v lese, jen pomalu narůstá hromada zátek od piva u jejich chaty.  Když dva dělají totéž, není to totéž. Přesto souhlasím s názorem, že tenhle koníček se váže i s hromadou povinností. Tak to prostě je, ber nebo nech být. 

Petro, to je mi moc líto, myslím na tebe a za Bubinku rozsvěcuji svíčku.

Zrzavci:

Hele nevím, myslím, že jestliže pes jde na procházku s pánem, kterej jde, je to rozhodně pomalejší, než když se běží 🙂 a tu procházku taky dává, ne? Ti “naši” dva afgháni byli teda za procházky s náma rozhodně rádi. myslím, že se ten vzoreček - buď letím a nebo spím, nic mezi tím, zbytečně zveličuje. Edit - něco v tom duchu, že někdo se ptá, musím se psem denně naběhat milijardu kilometrů? A je mu kdysi dávno odpovězeno - nemusíte, je to sprinter, rád vypálí, letí a pak se bude klidně válet na gauči. Ale! to podle mě nevylučuje to, co provozoval ten maník se svou spokojenou a nadšenou chrtí trojkou.

Pro mě třeba bylo překvapení, když kamarád vzal předchozí fenu běhat. Nesešli se v tempu. Když běžel kamarád svým tempem, měla to fena na dva cvalové a pak musela přejít do klusu, což ale nestíhala, tak zase dva cvalové… Trápení pro oba.

Já po dlouhé době zavítala při návštěvě rodičů do pražského parku, na folimanku. A bylo to úžasné. Psi smečka složená z briardů, jezevčíka, bordery, kříženců… všichni si spolu hráli, dělili se o klacky, balónky i pamlsky páníčků. Moje Boe jako venkovský pes nejdřív čuměla schovaná za mnou, nakonec se zapojila do chumlu a byla nadšená. Tohle u nás na maloměstě nezažije, potkáváme i přátelské psy, ale nikdy tolik nejednou. Příjemné to bylo.

Já nejnepříjemnější zážitek se zvířenou mám se stádečkem rohatých koz. Byly jsme jako náctileté s kamarádkou na vandru, u jedné hájenky se k nám připojily kozy. Cupitaly za náma, my zrychlovaly, ony taky, my popoběhly, ony taky… Když už to bylo kilometr a kozy furt zkracovaly vzdálenost, pohled na jejich rohy nás nenechával chladnými. Nakonec nás zachránil pán pracující v lese s koněm, kozy zastavil a poslal zpět domů, nám se trochu smál, ale měl soucit… 

Já tedy vidím mezi obrázky, že to má dvířka, takže to není dům na zavření psa, ale opravdu bouda. Ano, nemá to verandu, kde pes leží venku, ale stále pod střechou. A bez výroby nějakých schodů, rampy střecha vzhledem k výšce nebude fungovat jako rozhledna. Ale proč ne, některému majiteli a jeho psovi by takový domek mohl vyhovovat. Jen bych se zajímala, jak to je s odvětráváním, když tam pes bude spát celou noc, aby si to příliš nezafuňel a ráno netekla voda po zdech. Já bych si to pro psa nepořídila, ale proč ne. Okno bych chtěla víc k zemi, aby ležící pes měl výhled.

Brala jsem si fenu z útulku, žila jsem tehdy sama. Fena se na mě navázala a další lidi v podstatě ignoruje. Po 3 letech třeba moje rodiče vítá, jako že jde k vrátkům a vrtí ocasem, nechá se pohladit, ale je to vlažné, vlastně to dělá proto, že ví, že já mám pak radost. Po cca roce se k nám přistěhoval partner… Přes každodenní a intenzivní kontakt je to stále tak na půl. Vítá ho upřímně, to jo. Ale když jde na zahradu a já ne, nejde s ním, vyvenčit se od něj nechá, ale jen na vodítku, dojde na první travičku, udělá, co potřebuje a rovnou domů. Co je zajímavé, mně občas blbne, když se jde ze zahrady domu. Nechce jít, laškovně uskočí a běhá po zahradě, na zavolání jen dovádí víc a víc (nepoužívám povel v takové chvíli, protože vím, že neposlechne, ale prostě nejde domů). Partner zapíská, hlubokým hlasem potichu řekne: pojď domů… A ona jde, potvora. 

Zkoušela jsem kurkumu, červené zelé a mletou kávu (ta na obrázku není, ale někde jsem to kdysi našla). Zatímco z cibule (žluté i červené) vznikají krásné syté barvy, další přírodní barviva mě nepřesvědčila. Vybledlé a flekaté… barvila jsem tehdy ale vajíčka na tvrdo, takže jsem je (jen) chvíli vařila v dané přírodnině, aby mi nevzniklo vejce betonové. Možná kdyby šlo o vejce vyfouklé a nechala bych je louhovovat desítky minut, barva by byla sytější. 

Zrzavci:

Efe - já tady zase vyhodím svou neodzkoušenou radu, s kterou kdysi přišla na fauně v pravěku Impact - psala tehdy, že by měli pomáhati gumový medvídci - asi si tak představuju, že nějak stabilizujou ten rozhoupanej žaludek? nevím. nevím zda to funguje, nebo ne, nicméně medvídci by uškodit neměli, takže proč to případně nevyzkoušet. jsem si říkala, že když někdy budu potřebovat tohle u psa řešit, že to zkusím.

Jo, tohle jsem taky někde četla a poradila kamarádce, co měla blijící čubu. Prý blila stejně, jen s medvídky 😀

Přesně, nasrat canisboha. Předchozí fena nikdy nelovila zvěř, ona byla poseroutka a zvěře se bála, včetně koček, zajíců, srnek. Nejednou se mi stalo, že když nám přeběhla srna přes cestu, psice se rozběhla, ale na opačnou stranu než srnka… Jednou takhle procházkujeme s kamarády a já několikrát zmínila, že ta moje  nikdy, ale fakt NIKDY… A hop, srnka přes cestu snad metr námi. A ta potvora se rozběhla za ní. Vypadala jsem jak lhář pohádkář… Psice se tedy vrátila do 30 vteřin, ale stejně, nechápala jsem. Zpětně si myslím, že jak se srnka zjevila blízko, někde hluboko v té ustrašené psí palici se spustil reflex: kořist-lov-pronásleduj-zabij. Teprve po chvíli se zapnul i mozek. Možná to bylo s tou kočkou stejně? Když zvěř vidí, normálně přemýšlí a ví, jak se zachovat. Ale jestli se tahle kočka jen někde mihla, zareagoval prostě jako pes, šelma, lovec…

Znala jsem jednu retrívřici a ta měla na vodu radar. Že šla potokem, pokud cesta vedle podél potoka, to chápu, že skočila do každého rybníku, kolem kterého vedla procházka, to taky chápu, ale jednou nám na výletě zdrhla. S naprostou jistotou běžela vpřed, ač normálně poslušná, nereagovala na nic. Po konzlutaci s mapou jsme šli na jistotu. Kilometr před námi byl rybník a ano, byla tam, plavala si svá kolečka a smála se od ucha k uchu. Jak to věděla, je mi do dnes záhadou. Nikdy předtím tam nebyla, neznala krajinu, i my lidé jsme šli touto cestou poprvé, nemluvili jsme o vodě, nevěděli jsme, že tam ten rybník je. Hladinu nemohla vidět, byli jsme ještě daleko… Pro páníčky to bylo ponaučení, na dalších výletech museli psinu monitorovat a blbé nápady zatrhnout ještě v zárodku (a před cestou důkladně prohlédnout mapu, kde je jaká kaluž, potok… a při přiblížení buď špagát nebo povel k noze).

Verun:

má specifický problém, panikaří na dlažbě, když jí to klouzne, zatne drápy a začne vyloženě pak po té dlažbě bruslit….nevím , jestli je to má v hlavě pobulžený-bulíci jsou takové stresové citlivky(zkráceně je to pako)  nebo má bolest a proto ta panika z obávané bolesti a už je v tom zacyklená a.t.d. Artrozu dle RTG měla už cca ve dvou letech, když jí praskl přední zkřížený vaz (TTA rapid) , druhá zadní po zlomenině bérce…(celkově pately za 2-u bulíků se to posuzuje, měla jít na operaci, ale dřív si přetrhla vaz )

 vet objedná balení- jsou tam 2 dávky..takže máme ještě 4 dávku

nějak nemohu pochopit, proč by měla být librela zlo? to je účel vyblokovat nervová zakončení v kloubech….já jsem psala, že váš pes mohl mít jiné neuropatie z chronických ledvin a sešlo se to takto blbě. 

Verun, a je to problém opravdu s bolestí? Jeden ze psů měl hrůzu z velkých hladkých ploch. Poprvé se takhle zasekl na pražském Vítkově. Velká mramorová plocha, k tomu ten velký kůň. Připlácl se k zemi a zdálo se, že mu nohy naprosto vypověděly službu. Měl 60 kg, takže odnést ho nešlo, vytvořily jsme pěkné divadlo pro kolemjdoucí, když jsme ho od památníku tlačily jak rozbitou lokomotivu. Stejnou reakci měl třeba v nádražní hale. Když nebezpečí velké mramorové plochy pominulo, šel zase normálně, u něj rozhodně nešlo o bolest. ale o strach, nejistotu na nohách. Tak jestli to u vašeho psa není prostě jen reakce na podklad, který hodně nemá rád…

K hrabání mám otázku. Jsou psi hrabaví a nehrabaví? Ve smyslu chtěli by hrabat, vyhrabat myš, ale prostě ty pacičky nejsou hrabavé? Někteří psy mají blány, jsou lepší plavci. Existuje něco takového u hrabání? Boe by hrozně ráda vyhrabala myš, ale když to na louce = kompaktním drnu zkusí, nedostane se na hlínu. Usilovně hrabe a nic nevyhrabe. Lesní hrabanku vyhrabe, na zahradě si pod keřem vyhrabala letní chladící jámu (pod keřem, takže trávník tam už byl prořídlý), ale na louce je marná, nezbývá jí nic jiného, než se spkojit s hypnotizováním myší díry. Kamarádky jezefčíkoid načne jakkoliv kompaktní drn během vteřiny, Boe na něj hledí a pak mu vyhrabanou díru sebere.