Tohle já už vnímám jako selektivní ztrátu plachosti… jestli jsem to správně pochopila, tak vlk, v zastavěné části obce za bílého dne. To už je fost oráchlej. Koukám, že na Broumovsku je potřeba zabezpečit i zahradu, když tam chodí “ živé sekačky” minimálně elektrikou.
Obávám se, že majiteli toho nešťastného beránka, stejně nic jiného nezbude, protože vlk si zvykl chodit tam jak do bufetu, buď ovce pryč s nebo pořádně zabezpečit.
By mě zajímalo, jestli by tam ten vlk vlezl, pokud by tam byl pes a teď nemám na mysli pastevce, ale cokoliv štěkající a hlásící, že predátor obchází kolem. Nebo jestli i takový minimum by bylo pro vlka odrazující.
Teď možná ještě ne, ale časem by k tomu mohlo dojít. V západní Evropě jsou i oblasti, kde vlci skočí za dne do zahrady se psem proto, aby ho zardousili. Těch míst je málo, v porovnání s oblastí výskytu vlků. Ale jsou.
V sobotu jsme s Bonnie šly ke Křižanovické přehradě, pak podél Chrudimky přírodní rezervací Krkanka.
Nedávno jsem dávala fotku mrtvých raků nebo svleček, nebyla jsem si jistá, nesahala jsem. Tak byli mrtví, máme potvrzený výskyt račího moru. První výskyt v Železných horách.
Potkaly jsme čtyři účastníky Železné stovky na nejdelší trase 103 km.
Fotky ze soboty nejdou zase vložit, už mě to neba…
V neděli jsme se nechaly kamarádkou odvézt do Heřmanova Městce. Šly jsme do Slatiňan (přes nadšenci opravovanou zříceninu Rabštejnek, rozhlednu Na Chlumu, kde Bonnie jako obvykle musela nutně nahoru, stádo kladrubských klisen se hříbaty). A pak už jen autobus domů.
Já si tu postesknu, tohle vlákno snese všechno. Ráno jsem měla v plánu projížďku, ale kobylce tekl hustý, zelený hlen z jedné nozdry. Bez rýmy, kašle, předchozí dny byl nos čistý. Ach jo.
Veterinářka objednaná, v sobotu jsem se dovolala jen na kliniku. Ve středu přijede s endoskopem a rentgenem.
Před chvílí jsem se byla na plnotučníka podívat a nic neteklo, kdybych nehledala, nenajdu. Jestli se střídá “neteče a jen občas chvíli teče”, tak to může mít dlouho.
Minulý týden nedožrala seno po vyjížďce a po vypuštění do výběhu stála jak jeliman, nešla za koňmi. Ještě jsem si říkala, že má výraz, jako když mě bolí hlava. V úterý to samé, akorát nechala müsli. Můj otesánek, který v normálním stavu vyluxuje i smítka.
Tak uvidím, tipuju to na zánět zubu a sekundární sinusutidu.
V úterý v noci přes nás přešlo několik bouřek se silným větrem, první byla nejsilnější. Je tu hodně popadaných větví, i ve vesnici řidiči objížděli jeden úsek přes loučku.
Na fotce je cesta alejí na statek. Za větru se snažím chodit druhou stranou přes silnici , staré topoly a duby na mě nepůsobí důvěryhodně. Tentokrát to schytala ale bříza. Ty tu taky nejsou moc zdravé, několik let sucha je poznamenalo.
Včera se venčilo krásně. Ale odpoledne už byly polňačky suché, až na pár kaluží. Vláha se držela jen v lese a na loukách.
Chvilku přestalo, teď zase začalo. Bože, to je nádherný zvuk (když nejsem na túře a nenocuju v tom venku ). Blíží se k nám pásmo bouřek, tentokrát nás nemine. Tak ať sprchne i u vás.
Holky, já tu nemám teploměr, ale doma jsem včera měla určitě minimálně 35. A strašný dusno. Byt pod střechou, bez izolace, praží sem sluníčko. Odpoledne bylo venku ve stínu příjemněji.
Ke slovu přišla i chladící podložka (tentokrát ji vzala Bonnie na milost), mokrý ručníky, pro mě tričko z pračky putovalo rovnou na mě, neplánovaný mytí pesanky (vyválila se ráno v mršině ryby), několikrát namočení tlapek a plecí v bazénku, který jsem ji doma udělala. A procházka jen ráno, ještě kratší v noci, přes den zahrada a odpoledne jen k potoku a zpátky.
Strašně venku otravujou kloše. Je jich víc než jindy. Stejně tak užovek se letos “urodilo”, tolik užovek jsem tu ještě neviděla.
Víc fotek mi nejde vložit. Od začátku na tomhle webu bojuju s vkládáním, když mám na telefonu jen jednu, dvě čárky 4G, 5G. Filmy na Netflixu, HBO shlédnu, třeba na Facebooku vložím fotky v pohodě, ale tady to často končí nenahrané a pár fotek vkládám dokola i přes půl hodiny. Dneska na to nemám nervy. Jsem vyprahlá, vysušená, cítím se jako mumie 😂
Ráno procházka 5:30 - 8. Asfaltkou do obce, pod kterou spadáme, pak do hlubokého a kamenitého údolí Chrudimky, kde je chladněji. Návrat byl už na sluníčku, ale ještě se dalo.
Střídám teď rána kůň - pes. Včera kůň, dnes pesanka, zítra kůň nebo vezmu oba najednou na ruce. Ale do plavícího rybníka se už nedá, už předevčírem chcípaly rybky. Nejsou tam sinice, i tak je ale málo kyslíku.
Večery jsou pesančí, procházky tak kolem deváté, nejdýl do deseti. Dlouho to nedám, už teď jsem nevyspalá.
Myslela jsem, že noha už v pohodě. Ale teplo to zhoršuje, prvně bolela i v klidu, když jsme s kamarádkou dopoledne popíjely venku ledovou kávu.
Na svlažení vykoupání v lomu. Bez pesanky. Se už z už
A teď sbírám sílu vyjít ven a jít osprchovat koně.
Chladicí podložky jsem koupila, když byla Bonnie v pubertě. Dvě, oběma ukousla roh. Stejně si na ně lehla výjimečně a jen na chvilku. Občas si jednu dám pod nohy, když jsem na počítači.
Kromě novinky v podobě větráku mám už druhé léto v pokoji kočičí záchod s vodou, pro to mé prtě je to jako bazének. Většinu času ho ignoruje, občas se jde napít, dovnitř vleze téměř jen když ji tam lákám. Ale pro můj pocit…
Dělala jsem operátorku. Úsměvných momentů bylo hodně. Namátkou:
Zákazník: “To si děláte srandu! Jak se jmenujete?” Kolega: “Kašpar.”
Jinému kolegovi se podařilo nechtěně spojit “Co pro Vás můžu udělat” a “Jak Vám můžu pomoci” a vyšlo z něj: “Jak Vám to můžu udělat?” To jsme šli všichni do kolen.
Musím i přes noc. Prostě musím. Když byla Bonnie malé štěkanátko, samozřejmě ji to vždy spolehlivě probudilo.
Nejprve jsem si myslela, že to zvládneme v pořadí nejdřív já, pak pesanka na zahradě. Ach, já bláhová prvomajitelka psa. Vzpomínám na výraz Bonnie, když jsem v noci usedla na záchod, jak se postavila vedle na prádlo připravené do pračky a taky to pustila. Vypadala tak spokojeně, že přišla na to, proč tam prádlo je…
Skončilo to tak, že jsem vždy popadla do jedné ruky psa, do druhé bundu přichystanou vedle postele, nazula se a vylítla ven. A venku se teprve oblíkala, v mrazech, sněžení, dešti. A protože to bylo už akutní, přičapla jsem obvykle ke keři. A modlila se, aby mě neviděli sousedi, se kterými máme společnou zahradu. Na pokropený sníh jsem radši přisouvala čerstvý, protože to na malého psa ani kočku fakt nevypadalo.
Dnes dopoledne jsme s kamarádkami byly v Toulovcových Maštalích. Vedro se tam dalo vydržet, díky skalám, borovicím a potokům. A na některých místech už zralým borůvkám.
Bonnie první minutu od odchodu od auta nezavřela tlamu. Doslova vyštěkávala do světa, že jde na procházku, emoce z ní stříkaly. A uštěkaná zůstala, dnes měla velkou tendenci hlídat. Větší, než když jdeme samy.
S raptorem jsme byli na krátké procházce ráno. Odpoledne s koněm na ruce v rybníku.
Holky spolu už na ruce byly, předloni i několikrát na vyjížďce. Ale v rybníku jsem je měla dohromady prvně. Trochu jsem se toho obávala, aby se pesanka nedostala ve vodě ke koni. Linda ale odešla na konec vodítka až po břicho, kde teprve hrabala předníma. Takže byla od Bonnie daleko. Já stála ve vodě po kolena, Bonnie se ráchala a jednou si ke mně doplavala.
Hilfééééééééé😂 to je dvojka tohleto!!! 😀 dík za výrazné zlepšení nálady 😀
Zajímalo by mě…. když kočka švihá takhle ocasem, bývá to povětšinou znak nelibosti a že dotyčný velmi brzo dostane na budku, tady to neplatí………. naučila se kočka používat ten ocas po psím? hmmm. toť pro mne otázečka.
To netuším. Stejnou otázku si kladu už několik let 😀
Dříve jsem to brala jako projev nelibosti a Bonnie opakovaně ze hry stáhla. Jenže kočka často znovu přišla, lehla si na záda a začalo to znovu. Když nechce, vrkne (něco mezi mňouknutím a standardním kočičím zavrčením), kdyby byla Bonnie stále tele, tak sykne, nebo odchází. Nebo jen nereaguje a hodí pohled “nech mě”, takže Bonnie taky stahuju (na pohled kočky nereaguje, na vrknutí ano).
