dneska krásná procházka - od Kosti údolím Plakánku, pak údolí Veseckého Plakánku, vesnička Vesec… a zpátky na Kost. Výhledy na Humprecht, Trosky, Vyskeř… Jen tedy ještě včera slibované sluníčko nevykouklo - bylo šedo…
Překvapivě ani jedna srnka, na poli tři jeřábi, v údolích hodně černých datlů (nějak mám pocit, že jich je vidět víc a víc), honící se krkavci, obří hejna vrabčáků a kvíčal a taky neúspěšný útok nějakého sokolovitého dravce na vrabčí hejno. Asi sám pan sokol - na poštolku to bylo velké
Na hrad Kost a podívat se na Plakánkovo údolí se chystáme v létě. Prý je tam krásně.
Stěhovali jsme se s pětiletým kocourem, je kastrovaný. Vlastně do jeho rodiště k jeho mámě. Tenkrát jsem měla obavu, aby se neztratil. Je to vyloženě venkovní kocour, ale vždy měl přístup do kotelny jak v předešlém domě tak tady. Předtím jsme bydleli na kraji vsi, u pole, frekventované silnice. Teď na samotě u lesa, s pastvinou, zahradou. Dopadlo to dobře. Nejdříve jsem ho měla ve voliéře, asi čtrnáct dní. Každou chvilku jsem ho vyndala, chovala ho a chodila s ním kolem domu.
Zvykl si rychle i na ovce a jiné zvířectvo. Od domu se vzdálí maximálně na přilehlé louky, ale do lesa nechodí. Ještě tu máme jeho patnáctiletou kočičí maminku a vychází spolu dobře. Před tím jsem měla ztrach aby ho nepřejelo auto. Myslím že je spokojený, protože v předchozím domově ho jedni sousedi vyháněli ze své zahrady. Ale jejich kocour mohl chodit všude i k nám na krmení. Ale náš jim vadil. Tady na samotě má konečně klid a nikdo ho nikde nevyhání. Už je mu jedenáct let.
Když jsem jako dítě zažila uškrceného psa na řetězu u souseda. Nebyl to hezký pohled. Je to už hodně let. Myslím že to byl kříženec jezevčíka a byl od štěněte na řetězu u boudy. Krmení i vodu mu dávali, jen ho moc nepouštěli, nechodil na procházky. Nikdo si s ním nehrál, nepohladil ho. I přesto měl lidi rád. Tajně jsem mu dávala pamlsky,když jsem je nesla našim psům. Jednou ho napadlo vyskočit na boudu a z boudy přes plot, asi chtěl utéct na ulici, nebo ho něco zajímalo.
Pak soused konečně dokončil plot a pořídil si nového. Kterého už neuvazoval.
Máme jedny vzdálenější sousedy, paní pochází z Chorvatska a mě pohled na jejich ovečky a kozy bolí u srdce. Ráno je vyvedou na pastvu, spíše cesta a mez. A uvážou, bez možnosti úkrytu před počasím, déšť, sníh, vítr v létě horko. Nic kde by měli vodu nevidím. A ti chudáci od rána do večera mečí a bečí. A u nás přes silnici smutně koukají na ty naše, velká pastvina, kterou prochází potok, rybníček. Stín jim dělá několik lip, stoleté duby, kaštany. Mají možnost si zalézt do dvou příbytků, vystlané slámou, jesle plné sena. I když loni bylo méně ovoce. Ještě teď pro ně máme jablka, schované žaludy, kaštany. Občas i pečivo. Oves, ječmen. A taky jsou zvyklý se chodit mazlit, ale to už jsem tu někde psala.
To na první fotce je ovce? Omlouvám se za laický dotaz, mi to přijde jak nějaká daněla, ovci bych v tom nehledala.
Ano poznala jsem to správně. To je daněla jmenuje se Daňča. Už jí letos bude sedm let. Tenkrát její maminku srazilo auto, manžel tam přijel, protože je myslivecký hospodář. A policie mu vždy volá když v jeho revíru je nehoda se zvěří. Malé danče běhalo okolo, tak nám ji přivezl domů. Bylo jí asi čtrnáct dní. Podařilo se mi jí krmit flaškou. Tak už u nás zůstala. Když dospěla, měla říji, párkrát i utekla. Měla jsem strach aby ji někdo nepřejel. A hlavně miluje manžela a k posedu by přišla jako pejsek. Naštěstí ve volnosti zjistila že doma je doma. A vždy se vrátila. Doma má pěkně ležení vystlané slámou a krmení. Teď už je starší a má na pastvině svoje ovečky. Říkám jí že je to takový pejsek, nechá se podrbat, žere z ruky. A když tam jsme je u nás a nic jiného jí nezajímá.
Bez psů, by to nebyl život a bez ostatního zvířectva si to taky nedokážu představit. Než to všechno obstarám, hlavně pořádně pomazlím, podrbu, je to moje nejlepší terapie. Ať už mám starosti jakékoliv. Psi a naše zvířectvo mi vždy pomáhají. Zrovna dnes, dám seno ovcím do jeslí, nasypu kýbl žaludů, hodím pár jablek. Pak si nandám seno do košíku s trochou jablek pro králíky a morčata. Položím nandaný košík za vrata na zem, abych je dobře zavřela. Než to stihnu přiletí ohař, popadne dvě jablka najednou a utíká jako splašený. Tak poveluji aport, hodný k noze. A v duchu si říkám akorát zdržuješ. Ale v dobrém, aporty miluje. Ale hračky se mu někam schovali. Tak mu házím alespoň klacík. Než dojdu konečně s tím nákladem ke králíkům. Pak se mi pod nohy pletou mladé slepice tak že musím dávat pozor, abych na ně nešlápla. A to je moje každodenní terapie. Někdy to nestihnu, kvůli práci nebo nemoci. Tak manžel s dědou vše obstarají. Jenže já jsem hrozná, pokud to jde stejně to jdu vše zkontrolovat a podrbat……
Zebín?? Nevidím (ale to neznamená, že blbě nekoukám). Na té čtvrté fotce jsou z boku Trosky a ten kopec vzadu je Bezděz. Ale jinak výhled byl parádní na všechny strany a i ten Zebín asi někde najdu
Tak to jsem dneska jela okolo Vás ráno po dálnici s výhledem na Bezděz. Jela jsem na otočku do Liberce. Ještěd byl vidět, s trochou sněhu.
Když jsme bydleli v nedaleké vesničce, přesně tyhle šachty, byli na loukách a polích za vsí. V té době jsme měli ještě jenom psi, dítě ne. Ale vždy mě to strašilo ve snu. Jednou nám v takové šachtě nahlásili jezevčíci srnku, která tam bohužel spadla a bez pomoci umřela. Pokaždé na procházce se to snažil přítel víka u všech těch šach v okolí zavřít, ale pak nastala na loukách senoseč, nebo na polích orba. A velké traktory za to zavadili a bylo to otevřené nanovo. Takže pro nás to bylo psycho, už kvůli psům, zvěři a nakonec když syn povyrostl a chtěl chodit už ven s kamarády.
Když bylo synovi sedm, tak jsme se odstěhovali. A tady naštěstí nic takového na polích a loukách není. Tak mám konečně klid.
Kdysi jsme měli ruskoevropskou lajku. A byla zvyklá být venku pořád, jen jako štěndo s námi spala v posteli a pak přes léto si zvykla venku. U nás tedy venkovní chodí i domů na návštěvu. I když boudu měla zateplenou, pěkně vystlanou, jak už jsem psala i z možností pelíšku u kotle. Je to lovecký tvrdý pes, který v Rusku loví vše od myší po medvědy, nejčastější soboly.
Kožich měla hustý jak medvídek, byla s námi hodně v pohybu v lese, po polích a loukách. Za každého počasí, když se narodil syn tahala ho v zimě na saních. Tak nám nastydla na močák.
Poznala jsem to že hodně voněla psům a často čůrala. Tak na veterině vyšetřili moč a dali léky. Od té doby byla zdravá jako řípa. Proto jsem si tenkrát tohle plemeno vybrala. Dokonce jsem někde četla že i v patnácti letech je to pořád aktivní lovecký pes. Bohužel nám ji ve třináctiletech vzala rakovina. Byla opravdu vyjímečná a neustále na ni vzpomínáme, celá rodina i všichni myslivci, kteří nás od tohoto psa zrazovali, tak jim vytřela zrak. Svoji práci uměla špičkově, byla to dáma. Spolupracovala na pohled. Možná jednou si ještě takového psa pořídíme, syn už vyrostl a psy má rád. Ale máme strach že další taková nebude jako byla Dorinka.
Čuvačka a dlouhosrstý ohař, jsou chlupatí, většinu času venku. Samozřejmě mají své pěkně zateplené boudy, plus možnost zalézt si ke kotli. Ale raději leží venku. A to mě štve a tak na oblíbených venkovních ležení, třeba pod keři mají ještě polystyrenové desky. Ale nejsou hloupý a vím že když se potřebují pěkně vyspat tak spí v boudách.
Ale malá hladkosrstá jezevčice je s námi doma. A ta při větru když je nad nulou a větší zimě když se schyluje pod nulu, tak to vidím, že je jí zima. A teď v zimě si užije procházku v teplejší bundě. Dneska je celkem tepleji, tak na krátkou venkovní akci má svetr. A vůbec se za to nestydí, oblékáme jí od štěněte, co jsme si ji před třemi lety a v zimě přivezli.
Je to ostrý lovecký pes, ale i v zimě při práci obleček ocení.
Taky bych dala vatu mezi kousek obvazu, aby se nedostala do rány a na to coban, event. botku. Walker, ty obyč. měkké boty pouští vlko. Coban to trochu stáhne a pak to tolik nebolí.
Ze skla venku v trávě a na chodníku mi jednou rupne cévka….sbírám sklo nebo pohozené lahve, aby se ani jiní psi nezranili a hážu do koše. Puberťáky a ožraly to vyloženě asi baví flákat s lahví o chodník 😕
Sousedovic bull musel 20 km na pohotovost na šití, všude po baráku psí krev…to jsem si teda prvně všimla, jak je psí krev jinak cítit a bělouš byl z toho vyšašenej, jak to ucítil.
Kdysi mi děda vyprávěl jak mu ovčák vběhl do střepů, které nebyli v trávě v louce vidět. Pes si strašně pořezal všechny packy. Děda psa naložil do auta a vezl ho patnáct kilometrů na veterinu. I když se to stalo v době hlubokého socialismu. V okresním městě sloužil jeden veterinární lékař, který si zavolal kolegu. Opravdu se snažili, psa uspali vše zašili. A pomalu psa probudili, naložili do auta a děda si ho vezl domů. Když byl skoro doma u značky naší obce, pes zvedl hlavu a naposledy vydechl a umřel. Asi tenkrát ztratil hodně krve.
Dodnes je to pro mě strašný příběh. A vždy když někde vidím sklo jsem neskutečně nas…
Snažím se to uklidit a psy hlídat, ale někdy to prostě neuhlídáte.
Naše lajka si taky jako mladá rozřízla polštářek v lese asi o střep. Hned jsme jeli na šití. Pamatuji si jak to měla zavázané asi týden, pak kontrola u veza. Bylo to asi před čtrnácti lety.
Včera jsem přijela z práce v osm večer, pak už jsem nic nestihla. Poklidila jsem, stromeček máme od neděle. Salát mám hotový, klasika brambory, vejce, sterilovaná zelenina, pepř, sůl, hořčice, majonéza a tatarka. Ještě jsem stihla tři táci chlebíčků (vyrobit).
Ale jak neustále ochutnávám, ani nemám hlad. Jdu smažit, pak dostanou pejsci štědrovečerní porci srnčího masa. A půjdeme večeřet i páníčci. Kouzelný večer přeji
Samozřejmě každé Vánoce dostanou spoustu dobrot navíc. I když někdy si říkám že mají Vánoce každou chvíli, s těmi dobrotami. Hlavně jezevčice ta je od podzimu do jara doma. Má několik pelíšků, ale gauč to jistí. Ta dostává každý rok pod stromeček zabalené psí hračky. Už před třemi lety když jsme si ji přivezli domů, před Vánoci tak měla pod stromkem hračky. A bylo to kouzelné syn ještě tenkrát věřil na Ježíška a ta jeho radost když mi povídá,, jak to, že Ježíšek ví že máme Áju a dal jí dárky".
Nikdy jsem nepřišla na to, že ona přesně pozná co je pro ni. Radostně to popadne lítá po obýváku a pěkně si to i rozbalí. Na to se těším každý rok.
