Příspěvky uživatele

Já jsem teda v tomhle “poseroutka” určitě bych chtěla, aby to viděl vet.

Bramborový placky dělá dodnes moje máma…těsto z vařených brambor a pak teda jen tuším, že tam bude asi vejce a nějaká mouka. Má plynovej sporák a takovou tu litinovou plotýnku a dělá to na tom.

Sarah01:

Nikdy fakt nikdy bych se už nejela podívat na štěně takzvaně na blind a už vůbec ne na nějaký inzerát. Takhle se štěně nekupuje. Ano, spousta lidí, kteří shánějí štěně poprvé, to neví.

No takhle jsem defakto pořídila Ginu s PP a Máťu s PP…bohužel se kupovali “na rychlo” a abych si mohla vzít po přivezení štěněte jsem s ním mohla být 14 dní doma, tak jsem musela předtím máknout,  povyměňovat šichty a zkombinovat to nějak s dovolenou…

Nicméně tím, že byli psi s PP, tak samozřejmě informace už jsem si našla předtím a s chovateli byla v kontaktu defakto 2 týdny před odebráním štěněte…písemná komunikace, fotečky, předtím samozřejmě nějaké telefonáty. A pořád to je o tom, že když jsem dorazila, tak jsem viděla nejen matku štěňat, ale i sourozence a teda v našem případě obě chovatelky měli doma i babičky štěnat a samozřejmě místo, kde byla štěňata odchovávána…žádný jedno štěndo v načančaným obýváku a asi to nejdůležitější…viděla jsem, jak se psi resp. ty matky a babičky štěňat chovají k chovatelce, jaký mají vztah. A další, nejenže teda zodpověděly všechny moje otázky, ale zároveň se dost zajímaly, jak bude žít jejich odchovanec, jaký mám zkušenosti, podmínky a tak…

Štěně jsem měla rezervované dopředu a vlastně jsem byla ráda, že i přesto, že jsem se na štěně nepřijela podívat ještě před odběrem, tak že mi je chovatelky prodaly…nutno říct, že obě mě na návštěvu před odběrem zvaly. A tu možnost jsem měla.

Kdybych ale dorazila pro štěně a nebylo to dle mých představ…známe to, mailování a telefonování nemusí úplně souhlasit s realitou..tak se otočím na podpatku a štěně nekoupím. 

Jako ťuťu ňuňu štěňátko funguje, to vím moc dobře, ale i tak…já vim, že se to děje furt pryč a furt dokola a pak se všichni strašně pohoršujou, že množka, že překupník, když je na štěňata odbyt…ale prostě mi přijde, že na tohle člověk nemusí být nějaký zkušený, že stačí aby neměl vypadlej mozek…

Nejvíc mě “pobaví” lidi, kteří potom říkají, že jim to přišlo celý takový divný a ani to štěně jim nepřišlo úplně cajk a ale stejně to štěně koupili…

Měla jsem 2 psy bez PP a i křížence a i na ty jsem se jela podívat před odběrem…ve své podstatě to probíhalo podobně jako při nákupu štěňat s PP…teda štěňata jsem měla od známých, od někoho anonymního bych takové štěně nepořídila a to vůbec nemluvím o tom, kolik bych zaplatila za to “neznačkové” štěně  …a teda viděla jsem nejen matku, ale i otce štěňat, protože všechno to byla nechtěná nakrytí, kdy to prostě neuhlídali, resp. pes překonal zabezpečení u feny. Prostě věděla jsem přesně, co si domů pořizuju a od koho.

Nebudu teda říkat, že jsem nějakej PP fanatik, ale ve své podstatě si neumím představit, že bych od cizích anonymních lidí koupila štěně, které nemá PP a tudíž nemám šanci dohledat informace…tak max, když je to nějaká profláklá množka a nebo překupník. 

Ve své podstatě stále nejsem schopná pochopit, že lidi jdou do takovýho dobrodrůža…najdou inzerát na štěnda a zavolají, zda je to aktuální, zda je štěně volné, vezmou prachy a tramtadadá…tady máte štěně, tady máte prachy a frčíme dom…matku štěňat jsem neviděli protože zrovna byla tam a tam, prodej někde mezi dveřma….tohle přeci soudnej člověk nemůže udělat ani když je začátečník a štěndo kupuje prvně…

Anonymní:

Jen by mě zajímalo , jak může stále překupovat , když je odsouzená a má zákaz chovu .Štěňata vydává za své ,když přijedete do prodejního bytu ,tak Vám řekne ,že maminku štěňat má její matka ,že v bytě štěká a tato pohádka je u všech plemen .Štěně už v autě kadilo krev a když jim to zavolá  kupující tak v klidu řekne ať to neřeší !?? 

 …no…o tom to je, kdyby si tak lidi na internetu přečetli alespoň nějaké minimum, jak se kupuje štěně…

Tak když už opomenu to, že si jedu zakoupit zaručeně čistokrevného psa bez PP, tak…není k vidění matka štěňat…otáčím se a odjíždím bez štěněte.

V autě kadí krev? No tak to je na otočku zpět k prodávajícímu…teda neumím si představit, že štěně, co mi už v autě kadí krev, tak si teda nejsem jistá, jestli to bylo před chvílí u prodávajícího to bylo čilé a veselé štěňátko…

 Jako jasně…nejsem odborník…ale základ je určitě štěňátko zkontrolovat…uši, oči, prdýlku, případnou kýlu…jako i eventuelní reakce…ono se může stát, že štěndo bude rozespinkaný, ale vzhledem k tomu, že standardně si nevyměníme štěně za prachy někde na chodbě, ale jsme pozváni dál…povětšinou u kafe ještě popovídáme…pokud štěnďata s maminou jsou třeba vedle v místnosti…kde jsme je teda také viděli a mohli tak vidět nejen maminu štěňat, ale i sourozence…pokud tedy to naše štěndo není poslední které půjde do nového domova, tak do “hodobóžového” pokoje je přeneseno to “naše”…než se podepíše smlouva, kde je samozřejmě uvedeno i číslo čipu štěněte (někteří chovatelé mají čtečky a tak nám předvedou fyzicky, že číslo čipu přečtené ze štěnda souhlasí s číslem čipu ve smlouvě a s nálepkou čísla čipu v očkovacím průkazu a zaplatíme, tak za tu dobu už se štěndo povětšinou probere…resp. už by mělo být vidět, jestli není apatické, jestli není nějak extrémě bázlivé a pod. 

A kupodivu takhle probíhá nebo by měl probíhat standardně i prodej štěňat bez PP…i když si o tom můžeme myslet co chceme…takových těch odchovatelů, kteří nechali připustit Fifinku, protože je úžasná a měla by mít alespoň jednou za život štěňátka. Smlouva, štěně očipované, očkované, odčervené a matka a případní sourozenci k vidění.

Jenže to si tady můžeme dokola psát mezi sebou a je to prd platný, když ti, kteří by se o to zajímat měli…začátečníci, kteří kupují štěndo poprvé…se začnou pídit, až když mají štěndo doma a je problém a prodávající je vyfakuje nebo je ignoruje…

Nucení k dojídání…ve školce si pamatuju, že jsem nebyla schopná pozřít syrovou mrkev, když jsme jí dostali v celku…já nevim, já to rozkousala, ale nebyla jsem schopná jí spolknout a to mrkev normálně jím.

Ve škole, tak tam už nebyl problém si vzít třeba jenom polévku, když bylo něco co nejím…nebylo toho teda moc, ale třeba hrachová kaše, tu fakt nepozřu. A pak teda ještě vnitřnosti, takže když byly třeba játra, tak jsem požádala paní kuchařku, aby mi tam to “maso” nedávala.  Nebo jako děcko jsem nebyla schopná pozřít špenát…no tak jsem ho prostě taky nesnědla.

Co se týče toho dojídání, tak záleželo na tom, který učitel měl službu v jídelně…některému to bylo jedno, že se “vrací” zbytky…některý trval na dojedení, ale zase neměl oči všude, tak když byl v jiné části jídelny, tak honem honem, odnést talíř, shrábnout zbytky do kýble a bylo to.

Já jsem člověk, co kdyby měl nechat na talíři jedno jediný sousto, protože už “nemůže”, tak ho nechám…moje děti jsem k dojídání nikdy nenutila…dost jsem doma praktikovala, že jsem donesla na stůl mísy s jídlem a každý si nandal dle svého uvážení.

Buggyra:

Osobou s lahví a lžičkou v ruce byla moje matka, takže tam se žádné dráma nekonalo 😀 A k rybímu tuku naštěstí averzi nemám.

Jo, do mě ho cpala taky máma…měla jsem skoliózu, tak to nařídil ortoped. A to bylo teda strašný…zajídala jsem to jogurtem, ale i tak se mi občas povedlo to vyblinkat. A teda musí říct, že to bylo dost kontraproduktivní, protože do té doby jsem jedla normálně ryby a po té, co do mě cpala rybí tuk se mi z ryb “navaluje” a defakto sním jenom tresku a to jí ještě musím brutálně zakapat citrónem.

No už se nám ty dny začínají pěkně zkracovat…za chvíli už tase budu venčit za tny. 

Vážení…mám takový pocit, že některá veselá okénka už tady asi byla, ale jsem sklerotik a tak si nepamatuju jaká…tak pokud se s nimi moc opakuji, tak se omluvuju😎

Jo a když jsme jako děcka někam vlezly, kam jsme neměly a někdo nás načapal a taky na nás hulákal, co tam děláme, ať mažeme pryč…no ruku na srdce, co jste jako děcka v takový situaci dělali...?…Předpokládám, že to co já, prostě jsme zdrhli, aby nás dotyčný náhodou nechytil za flígr a nepřitáhnul náhodou domů k rodičům…jako, že bychom z toho utrpěli nějaký psychický trauma, tak to určo ne…

O tom to tak nějak je…jasně, jsou děti, kterým to třeba moc nejde, i když se snaží a ty je potřeba povzbudit a pochválit dílčí úspěchy a zaměřit se na jejich silnější stránky.

Ale když je někdo lempl, kterej na školu sejří a navíc to dává najevo, jak je mu to všechno šumák, tak fakt nevím, jestli by se mu mělo říkat “Honzíku, v pohodě, zítra to třeba bude lepší”…nebude, to by se musel stát zázrak.

Tady bohužel některá děcka doplácejí na to v jakých vyrůstají rodinách, jak k tomu rodiče přistupují a jak byly vedeni…nevedeni…k přístupu ke vzdělávání.

Ano..do školy jsem chodila za komančů, takže asi to bylo i tou dobou, že teda rodiče chtěli, aby byli děti ve škole cajk..slušné…co si budem, kluci třeba raději schytali od učitele pohlavek hlavně, že nedostali poznámku a nemuselo to být tudíš řešeno doma…a aby si někdo doma postěžoval, že ten pohlavek dostal? No to ani omylem, protože by mohl dostat ještě přidáno, poněvadž je jasný, že si ten pohlavek určitě zasloužil.

Ne rozhodně nejsem pro nějaké znovuzavádění tělesných trestů, spíš mi přijde, že po nás rodiče chtěli, abychom se chovali slušně a měli nějakou úctu k autoritám resp. k učitelům….dneska se spíš stane to, že rodič řekne i před dítětem, ať si z učitelky nic nedělá, že je to kráva a eventuelně si to jde s učitelkou vyříkat…mně přijde, že my jsme se to tak nějak jako děcka snažily vyřešit tak nějak samy s učitelem, jenom aby to “zůstalo ve škole” a když jsme dostaly na výběr nějakej trest nebo poznámku, tak jsme si raději vybraly ten trest.

Inkluzi jsem vůbec nepochopila…jakože proč?  

Pořád si myslím, že by byly lepší speciální šloly nebo pro ty, co třeba zvládají, ale je potřeba větší individuální přístup a třeba pomalejší tempo, tak raději nějakou speciální třídu, kde bude znatelně méně dětiček. A třeba i teda nějaký ten asistent….

ADHD …za mých školních let žádné ADHD nebylo…nebo možná bylo, ale takové dítě se označovalo jako neposedné, zlobivé a kupodivu i takové děti to zvládly bez toho, aby se musely protahovat a nebo dřepovat.

Někde jsem četla, že snad i domácí úkoly děti stresují a že by se neměly dávat. Jo jasně, domácí úkoly jsou vopruz, tak určitě jako školák bych hlasovala pro to, že by být neměly….ale…některým dětem nestačí jen učit se ve škole, je potřeba aby se připravovaly, učily, procvičily se ještě i doma a nějaký ten domácí úkol je k tomu alespoň v nějakém minimálním rozsahu donutil.

Prý je jiná doba, prý je pro děti těžká, ale přijde mi, že místo toho, abychom se zamýšleli nad tím, jak udělat z dětí větší “tvrďáky”, aby to zvládaly, tak se jim furt snažíme ten život…v tomhle případě ten školní život, to vzdělávání ulehčit…tak jim nebudeme dávat známky, jen slovní hodnocení, protože známky stresují, tak jim nebudeme dávat úkoly, protože úkoly stresují a za chvíli ani nebudeme zkoušet a psát písemky, protože to stresuje.

Jasně, asi je to pořád pohled člověka, který školu odchodil za komančů a to se s námi moc nesrali…ale zase mi nepřišlo, že by to byl nějakej óbr stres, tak jak je možný, že dneska to ty děti nedávaj…a teda jaké nám rostou generace…resp. jak se s tím životem poperou, když ve škole se k nim budeme chovat jako ke křehkým květinkám a pak narazí na tvrdou realitu života…

Hele a nemaj tam třeba na půjčení invalidní vozíky, že bys to oddrandila na něm… jestli by ti to teda taky nezpůsobovqlo bolesti.

 Jo přesně…existují, ale s takovou schopností se opravdu nehrnou pracovat do maloobchodu…

No my se synem začali jenom tak zlehýnka zvažovat, že bychom si po těhle psem přeci jen ještě jednoho mohli pořídit….vzhledem k tomu, že jsme spíš na specicické povahy, tak uvažujeme o tom pomoci vysloužilýmu chrtovi nebo chrtičce, spíš starší zvíře, třeba čubu co tam měli ještě jako výrobnu štěňat…prostě, že bychom mohli pokud budou kapacity, rozmazlovat nějakou greyhoundí dušičku.

Protože chrtů v našich útulcích ani “chrti v nouzi” moc není…teda spíš nic než moc. Jako nejsem úplně zastáncem toho tahat psi ze zahraničí do republiky, ale tohle je takový specifikum…uvažovala jsem i o bíglovi, co je zachraňujou z laborek, ale na to nemám patrony. Uvažovala jsem i třeba o “berňákovi v nouzi”, ale tam jsem bez šance, ty dávají jenom k domku se zahradou a já už asi v té době budu bydlet v bytě, takže to jsem bez šance. 

Prostě si neumím představit, že za pár let budu bez psů a už dalšího si nemůžu pořídit…no tak vymejšlím, jestli by to přeci jen nějak zodpovědně nešlo.

No tady pak je ještě další problém…ty ženský, který mají potřebnou kvalifikaci a praxi mi nenastoupí, protože si představujou trochu jiný peníze, než co my nabízíme…takže já potřebuju někoho, kdo umí dobře provozně s počítačem a ideálně má zkušenost s nějakým účetním programem….zbytek jí naučim, ale musí se chtít učit…nemám problém se podělit o můj balíček vědomostí😎, ale když je ten můj balíček příjímámjako nevyžádaná zásilka, tak to je potom těžký.

Jak mi říkal můj manžel…"a co jsi si myslela, když si příjmala mladou holku, ta si to k vám přišla za ty prachy odsedět".

No a zase s ženskými v mém věku..50+  co se mi hlásily, tak tam byl zase problém s počítačem…když nemají dobrou uživatelskou úroveň, tak to je pro mě pasodoblé…nemůžu učit vše od základů…prostě když dotyčná neumí ani zkopírovat a vložit, tak může být i snaživá, ale na tohle já nemám čas ani prostor učit to od píky.

Tak u mě je ten počet psů jasně limitující…mám dvě ruce, kterými můžu najednou drbat a hladit dva psy…

Jako kolikrát si říkám, že kdybych měla jenom jednoho psa, tak by to bylo jednodušší…ale zjistila jsem, že jsou věci, kde já psa nezastoupím, neodsupluju a protože už s chrtem jsme měli bídu o psí kámoše, tak je samozřejmě jednodušší prostě mít dva psy doma.

Upřímně…vím, že se Gina s Máťou mají rádi, občas si tu náklonnost dají najevo, občas si spolu zablbnou, ale berňuchu jsem kupovala primárně jako společníka pro Ginu a Gina by upřímně byla klíďo spokojenej jedináček. Jenže když byla mladá a obzvlášť jak fungovala s Jessinkou, tak to vypadalo, že prostě k sobě psího parťáka potřebuje. 

Tak teď jste popsala mojí noční můru…samozřejmě administrativní úkony jiné, ale princip naprosto stejnej. Když mi v lednu nastoupila nová mladá kolegyňka, tak jsem si říkala…jo, to půjde, je mladá, počítač jí není cizí, cokoliv jsem jí zkraje ukázala, tak to hned pochopila, ale tím veškerá pozitiva a sociální jistoty skončily.

Ano, to můžu stokrát říkat…"vždycky si to napiš, jak postupovat a nějak polopaticky a detailně, abys to podle toho byla schopná na pohodu udělat, když tady nebudu"…tak to byl nadlidskej úkol, když jsem ty její taháky viděla a hlavně zjistila, že podle toho nic neudělá a nejen to, není ani tak systematická, aby to potom mezi ostatními zaháky našla…takže já jsem vždy vysvětlila, nechala já to vyzkoušet, udělala tahák, že by to podle něj zvládlo dítě ze základky i prinscreenami účetního programu v PC v jednotlivých krocích…no a děvče vyzkoušej si to podle toho návodu, jestli to jde, když ne tak poupravíme….no tak výborně, jsi schopná to podle toho udělat…ano…tak si to vyzkoušej třeba klidně padesátkrát, jen na konci nedávej uložit, aby ses to naučila…vyzkoušela jednou…a že prej už to umí…druhý měsíc, co u nás byla jsme byly pouze a jen u základu…tak třetiny toho, co y měla umět a furt jsme se v tom plácaly. 

Jako holka to byla hodná, ale taková mouchy snězte si mě s naprosto laxním…nebo teda spíš žádným zájmem si to trénovat, když mám čas a vim, že mi to nejde…já vždycky říkám své kolegyni “když si nebudeš něčím jistá, tak mi radši zavolej, než abys to posrala”…no tak to máte volno a třeba za den 10 hovorů a takový banality, co už by dávno měla vědět, tak skřípu zubama, ale radím, protože potřebuju, aby to udělala dobře a pak dorazím do práce a tam tři věci kvůlivá kterým nevolala a ty udělaný na hovňajs.

Vůbec nemluvím o tom, že byly rutinní úkony, které se provádí někdy i několikrát denně a vypadalo to, že to je zrovna jedna z věcí, co dělá dobře, co se dělá furt dokola a tak je to automatický…a na konci února, když začnu kontrolovat doklady do měsíční uzávěrky, zjistím, že celý leden a půlku února to dělala dobře a pak to začla dělat blbě…

Byla jsem fakt ráda, že nakonec projevila zájem o návrat moje bývalá kolegyně a že jsem se s touhle holčinou mohla rozloučit ve zkušební době…jako už jsem si pár fakturantek zaučovala, ale já už na to nemám nervy….

Jenže jsme zase u toho…když se chce, všechno jde…ale když to člen domácnosti nedává, tak pak je z klidného domova peklo..