Nečistím.

Vím, že veterináři, zejména odborníci na zuby to doporučují. Přesto nečistím.
(Stejně tak veterináři doporučují kastrovat, určitě by doporučili nenechat psa blbnout doma s hračkou, protože by se mohl zranit, odborníci na srst taky doporučují psa koupat a česat, atd. … ačkoliv ta doporučení chápu, neřídím se jimi).

Tuším, že u malých psů bývá se zuby častější problém, tam bych asi nějaké čištění zvážila.

Ale zvyknout psa na manipulaci s čumákem, tlamou, je určitě dobrý nápad. Já na to jdu přes ošetření se souhlasem. Kdybych v budoucnu zjistila, že je přeci jen potřeba zuby nějak ošetřovat, už máme základ, ze kterého bychom to dokázali dotrénovat.

hmn:

“Jako první jsem kupovala hexabiothane stopovačku, protože je přece nejlepší! Jenže mi přišla stopka, co váží víc, než bude vážit štěně”

jo, přesně to mi na tom materiálu vadí
a nenamotáš si 10 m na ruku (si tedy myslím)

na Moju mám stopovačky Tamer (upravené dle mých představ) - horolezecké lano průměru 6mm, lehoučké, skladné, prostě super

jinak různé druhy vodítek - to je čistě o psovodu, pro mě je třeba přepínací vodítko velké NE, jinému to hoví….

Mám stopovačku hexabiothane, šířka 10 mm, délka 10 m, na ruku se to namotá bez problémů, mi přijde. 

Na malinké štěně to bude asi i přesto trochu těžké, tam bych použila něco typu prádelní šňůra. Ale jakmile poporoste přes nějakých 15-17 kg, už by mi tahle stopovačka přišla ok.

Krátká vodítka si vyrábím s obyčejné černé stopovačky, kus ustřihnu, uvážu karabinu, na druhém konci uvážu poutko…. Je to levné, příjemné, a navíc mám psa, který si vodítko čas od času překouše, jen tak pro zábavu, takže pak to tolik nebolí peněženku 😛  

Reakce psa na gesta je fascinující. Finn se hned v začátcích našeho soužití naučil gesto, které znamená “ne, teď ti pamlsek nedám, pokračuj v chůzi”. Jelikož je to žravý pes, pamlskový, na procházce občas chodí o pamlsky žádat…. no fascinuje mě, jak to sám od sebe pobral a začal na gesto automaticky a bez keců reagovat ve stylu “jo tak ok, já se jen ptal, tak já zas jdu”. Zcela bez nějaké mojí snahy či záměru něco ho naučit.  

Myslím, že vada řeči u páníčka nebude v soužití se psem překážkou.

Já na to jdu přes psí salon, nějak mi to přijde celkově efektivnější. Teď se tam chystám po ¾ roce, tak nějak mi doteď přišlo, že to není potřeba. Jsem zvědavá, jak to půjde. Pes od minulého trimování nasrstil o dost míň, hlavně číro na hřbetě.

Trochu mi nesedí to týrání s takhle pohodlně vyvaleným psem. Ten se určitě cítí teda fakt hrozně 🙂 Takhle si Finn v kleci zatím nelehne, natolik v pohodě tam vážně není.

Já mám obě klece tyto skládací. Kdyby se do nich pes pustil, rozebere je. Proto je učený, že to nemá dělat. 

To třeba sedíte hodiny a hodiny v kočárkárně, snažíte se pracovat (ale bez internetu a elektřiny) a přitom koukáte na webku, co dělá pes doma, abyste mohli případně zasáhnout. 
A některý pes to pochopí hned a nemá s tím problém, a prostě tam pokaždé spí nebo v klidu čeká.

Pes spí cca 18-20 hodin denně. Já spím 7-8 hodin denně. Když mě zavřete pravidelně na těch 7 hodin, po celém dni aktivity, bude to ok. 
Jediný, na co bych si musela zvykat, je pocit zavření a nemožnost jít v noci na záchod, na to my lidé obvykle nejsme zvyklí.

Štěně na 8 hodin asi zavírat nebudu, žejo. Že to někdo dělá, za to fakt nemůžu.

Jasně že pes nespí v kuse. Po nějaké době vstane a lehne si na druhý bok. Pak vstane, protáhne se, a zase se stočí do klubíčka. Možná se třeba jednou za tu dobu podrbe, oklepe. Možná se napije. To vše mu prostor v kleci umožňuje. 

balu, a argument, že se klidně nechám zavřít na dobu, kdy spím, pro vás asi neplatí, že?

Ten pes taky tu dobu prospí. Má prospat. 

Třeba jednoho dne také dostanete do ruky ničitele a útěkáře a zjistíte, že rada uzpůsobit prostor je často spíš hezká pohádka než skutečná možnost. 

Víc se do diskuze zapojovat nebudu, pokud tedy nebude mít někdo zájem o skutečnou konstruktivní diskuzi. Jestli si někdo myslí, že jsem tímhle chtěla někoho přesvědčovat, že bez klece se nedá pejskařit, pak je to nepochopení. Chtěla jsem svými příspěvky spíš dát protiváhu tomu, jak se tady o klecích běžně “diskutuje” a jak se bere v úvahu jen použití blbé, kterého se někteří lidé dopouští. 

Klidně mě každý den na 7 hodin zavřete do nějakého malého prostoru, kam se mi vejde matrace a deka a sklenička s vodou. Stejně v tu dobu spím. 

Možná mi chvilku potrvá zvyknout si na pocit, že jsem zavřená a nemůžu odejít. Ale to ten pes stejně má a musí se naučit, ať je zavřený v kleci, v pokoji nebo v bytě.

Rovnou hlásím, že případný příští pes u mě bude učen pobytu v kleci od prvního dne, ať už půjde o malinké štěně nebo dospěláka.

Někdy mi přijde, že se šmahem odsoudí všichni, leda by tu každý podal podrobné hlášení, proč a jak postupuje, a pokud to místní osazenstvo schválí, pak se to teda dá s přihmouřením očka akceptovat. Jinak šup s nimi do jednoho pytle a je to týrání a tečka 🙂 

Chtěla jsem to popsat komplexně, jak probíhal / probíhá proces výuky. Protože říct, že klec je fuj, jen proto, že tam někdo dá psa zcela bez přípravy…. tak to může být fuj úplně cokoliv, co běžně se psema děláme.

Napíšu svůj názor a zkušenost, souhlasit s tím samozřejmě nemusíte. 
Kdo nezažil, že to jeho konkrétnímu psu může pomoci, asi si to vůbec neumí představit. 
Klec považuju za nástroj, který se dá použít dobře i blbě. 

To, co se často popisuje - zavřít psa do klece a odejít, i když pes klec ničí a vyvádí v ní - to mi opravdu nepřijde v pořádku. Pes by měl projít výukou, jak se v kleci chovat, a ta výuka může u někoho zabrat pár minut (např. někteří to okamžitě pochopí), u někoho potrvá déle.

Velikost klece - Pes by se do ní měl pohodlně vejít, aby si mohl lehnout jak potřebuje, vstát, otočit se, atd. Na doma mám velikou klec, kam by se náš pes vešel klidně třikrát, cca třetinu prostoru vůbec nevyužívá. Cestovní klec třeba do hotelu máme menší, aby byla přenositelná. Pak mám i přepravku do auta, ta je ještě menší. 

Proč a jak klec používám? Finn zvládá pobyt osamotě s obtížemi, u předchozího majitele se to naučil řešit útěkařením. Dnes po roce samotu sice nějak zvládá, už jen výjimečně dojde až na zvukové projevy nebo ničení, ale stále není úplně v pohodě. Chvíli spí na gauči, pak se přesune ke dveřím, zase chvíli spí, ale taky klidně celé hodiny kouká, rozhlíží se, je nervózní, čeká, jde čmuchat ke dveřím, jestli už konečně jdeme, atd. Pobyt v kleci jsem ho začala učit cca před rokem po mravenčích krůčkách, v intenzivním kontaktu s trenérkou. 
Teprve někdy teď jsme dospěli k tomu, že v ní dokáže být osamotě nějakou podstatnější dobu bez nežádoucích projevů. Takže jsem ho začla v určitých případech dávat do klece, většinou pokud mám být pryč méně než 5 hodin - jednak proto, že to je prostě součást tréninku, zvykání a zlepšování jeho schopnosti samotu zvládnout, a jednak proto, že se nám zřejmě z důvodu háraní fen v okolí občas vrátilo náhodné ničení věcí. Využívám aplikaci s webkamerou, takže během práce občas mrknu, jak se mu daří. 
Popravdě mi připadá, že v kleci ten čas začíná trávit klidněji, než když je na volno. Je to ale stále otázka procesu.

A mým hlavním cílem používání klece je, aby byl schopen v ní přečkat samotu i v nějakém hotelu, v kempu, v chatce, v prostorách, ze kterých by sám pohodlně dokázal odejít s použitím svého útěkaření (např. zamčená chatka pro něj není argument).

Ještě to maličko porovnám s jízdou v autě - od začátku jezdí v přepravce a nemá s tím nejmenší problém, ochotně do ní sám skočí, zvládá v kuse několika hodinovou cestu. Když jsme jednou jeli v cizím autě bez přepravky, pes v kufru, neustále vymýšlel, co zajímavého by se v tom autě dalo dělat, neustále v pohybu. Je to jen příklad, ale k podobnému efektu slouží i klec doma. V té přeprave nic nevymýšlí, leží, odpočívá, a to by měl ve výsledku dělat i v kleci. 

U nás příšerná invaze klíšťat …..

hmn:

“jak na ty jeho výpady reagovat správně, aby to nebylo zbytečně moc (a blbě a ještě blbě načasované) a ani příliš málo.”

keriton, fór je ale v tom psa k nějakému výpadu nenechat dojít 
o tom je to vedení, o tom je ta práce
a, domnívám se, v tom si nerozumíme

“A skončilo to nevyprovokovaným napadením staré slepé malé fenky s pokousáním”

k tomu musím - tam byl nejspíš problém nedostatečného mechanického jištění a ne pohledu “psa trestám” versus “psa léčím”

“Jinak úplně souhlasím s tím, že každý pes je originál, některý je tvrdý, některý měkký.., závislý nebo solitér, s každým člověkem musí zacházet jinak.”

PRINCIPY JSOU STEJNÉ, STEJNÉ a STEJNÉ
furt a pro každého a nejen psa

a jedna dost podstatná věc - není totéž řešit agresivitu směrem k cizím psům a vůči druhému domácímu psu (záměrně nepíši smečce).
Vůči cizím bude normálním a snazším cílem dosáhnout ignorace, venku je obr prostor, neutrální prostor…..
Doma to je jiná.

I proto bych si opravdu dvakrát rozmyslela jít na to “potlačováním”, které jen potlačuje ale převrat v hlavě asi neudělá, zejména pokud spolu ty dvě fenky vycházely dobře. 

Já myslím, že si rozumíme výborně, už mnoho let.

Chápu vás přístup a v mnohém se shodujeme. 
Jen si myslím, že pro některé psy je daleko rychlejší cestou právě i nechat dojít k chybě (nebo prostě k ní dojde, protože nelze menežovat okolní svět donekonečna sto procent času) a poté psu jasně sdělit, že tohle fakt ne. Problém je, když člověk neví, co přesně pes nemá dělat, co je vlastně chyba a jaké chování by se mělo adresovat a jakým způsobem (viz trestání za vrčení nebo rozčilování se za tahání na vodítku sto let poté, co pes začal tahat). A proto je tam potřeba ten trenér, kterej to umí vysvětlit a ukázat. Fér je předtím psa učit, jak ano, a postupně mu předávat zodpovědnost za své chování, nepouštět ho úmyslně do situací, které naprosto nemá šanci zvládnout. 
 

U předchozího psa pro mě bylo zásadní uvědomit si, že on to fakt dělá “jen ze strachu”. I když tak nevypadalo, nikdy nestáhl ocas, atd. 

Ale zpětně si říkám, o co lépe by nám bylo, kdyby mi někdo hned na začátku ukázal, jak na ty jeho výpady reagovat správně, aby to nebylo zbytečně moc (a blbě a ještě blbě načasované) a ani příliš málo. Protože jsem se dopustila postupně obou chyb a trápili jsme se s tím dlouho. 

Tak jsem teď ráda, že znám právě takovou trenérku, která si psa přečetla a umí poradit, ukázat, a nemusím sto let řešit něco, na co fakt stačilo na tohoto psa houknout a dát najevo, že tudy ne.

Já Thielli rozumím. 

Ale já jsem zde asi už známý tyran 🙂

Nejlepší je stejně spolupráce osobně s trenérem, protože pak se člověk vyhne chybám způsobeným tím, že anonymní rádce z internetu nevidí psa a danou situaci, a z písmenek se stejně nedá dokonale vyčíst, co přesně by měl člověk s tím psem udělat.

Ale i já si zpětně říkám, že jsem měla tu a támhle “být tvrdší” a psovo nevhodné chování neakceptovat, už od začátku (jenže to jsme zase u toho, že jsou případy, kdy je to jinak, a věšteckou kouli nikdo nevlastníme). 

Vychází mi z toho, že byste si všichni měli pořídit knírače.

Ehm, to byl vtip.

😄

Možná to je povahou jedince, možná štěněcím věkem, určitě zkušenostmi… ?

Říká se, že funguje přirozené párování (pes k ženě, fena k muži), ale určitě to tak být nemusí.

Můj první pes byl k ženám, z mužů měl strach. Také to byl typ psa, co se fixuje na jednoho člověka, mohlo to ale být i tím, že jsem v té době byla sama. Takže se upnul na mě a zůstalo mu to, i když se později do smečky přidal manžel. 

Současný pes byl ve svém předchozím životě evidentně zvyklý na chlapa, a tak by i preferoval raději páníčka. Musel se však smířit s tím, že je především mým psem, teď už mě bere jako svého hlavního člověka. Ale nefixuje se na mě tak intenzivně jako předchozí pes.

Pokud bych nebyla spokojená, vrátila bych to. Tisícovka není málo na to, aby měl člověk něco, co neodpovídá představám. 

Já si z MushGo nechala poslat naschvál dvě věci na vyzkoušení, dala jsem za to pár korun navíc, a pak jsem prostě poslala zpět to, co jsem nevybrala.

Každý to má jinak. Já myslím, že mi pomohla delší pauza po prvním psovi, abych se oprostila od hledání kopie (no stejně jsem koukala po vzhledově stejných psech, to je jasný). Je to asi i tím, že bylo jasný, že rotvajler, který by splňoval částečně požadavek "kopie", o hodně nesplňuje požadavek velikostní. To u Finna bude jiné, tam bude černý knírač splňovat představy asi více, i když je mi jasné, že nelze automaticky očekávat tak milou povahu.

Já si pamatuju, jak jsem si v prvních týdnech s Finnem tak trošku zklamaně říkala - počkat, on jako nebude na procházkách běhat? Jakože nebude hyperaktivní? 😀 Prostě jsem byla zvyklá na mix ohaře 😄 Teď už to beru, jak to je, je to klidný pes, občas si radostně zaběhá, ale nepotřebuje to pokaždé. Také trochu trvalo naučit ho, jak si hrát doma, teď už to umí bravurně. Ten rozdíl v povaze je prostě velký a trvalo déle, než bych čekala, než jsme se vzájemně poznali a zvykli si na to, co je u nás normální a co od sebe můžeme očekávat.