Paní taky píše, že s ní pes několikrát nepěkně škubl, to znamená, že vodítko bylo v té chvíli moc dlouhý.
Dole na krku, má pes silné svaly, když posunete obojek nahoru za uši, mnohem víc to vnímá, dělala jsem to takhle s kavkazákem, který byl o takových dvacet kilo težší než já. Hihi, dneska už by nebyl ;). Jinak pastevci paradoxně chodili tak nějak sami od sebe na prověšeném vodítku, kromě situace kdy chtěli někoho zabít.
Pro mě je chůze na delším vodítku bez tahání strašně těžký cvik, vůbec nevím, jak se to dělá. Taková ta chůze, kdy si pes tu čuchne, tu něco očůrá a přitom se do vodítka neopře.
Já to neumím naučit. Řeším to zbaběle tak, že se pohybujeme v takovém houfu “ spolu”, Framík nalevo, Dorouš napravo, Gučka, ktrerý má největší tendenci pelášit dopředu za mnou a přesuneme se bez čmuchání na místo kde je můžu pustit na volno. Oni přivolání mají, i chůzi u nohy i to záchranné “ lehni”.
Ale jak bych venčila někde na sídlišti, to teda netuším.
Vodítko mám bohužel spojené ( napodmiňované) s obrovským vzrušením ( i jen to slovo), prostě podmíněný podnět jak blázen, úpně jim zatemní mozek. Řela bych, že to bude případ i toho choďáka.
Tohle nechat vyhasnout bude práce a vůbec se mi do ní nechce.
Člověk si to prostě musí v hlavě přerovat tak, že se nejde na procházku, ale cvičí se klidný odchod z domova, klid při otevření brány, klid při připnutí vodítka,klidné vykročení na chodník…, když to nejde vrátit se o krok zpátky.
Zase to teda psa mentálně unaví mnohem víc než běhání.