Xerxova: od malička jsem říkala, že budu mít dogu. Počkala jsem si - až když jsme bydleli v domě se zahradou, tak nadešel správný čas. Já v životě neměla ani křečka (zato jsme měla přečtenou veškerou zvířecí literaturu. Včetně té psí). Manžel vyrůstal se středními pudlíky, tudíž byl zkušenější - a k doze měl jen tři připomínky. Za prvé to bude štěně s papíry, aby z toho vyrostla fakt doga. Za druhé to bude fenka - menší a lehčeji zvládnutelná (to netušil, že naše holky byly vždy podstatně větší osobnosti, než kluci). A za třetí to bude s námi sdílet celý prostor, žádné zakázané komnaty, musí se jí přizpůsobit všechny akce, dovolené… prostě bude to tvor smečkový a náš… No a měl pravdu…
Žíhaná fenečka Arona Ruprechtice se narodila jen kousek od nás. A vůbec jsme do té doby netušili, že tam za plotem mají krásnou dogu - její žlutou mámu Elsu. Arona byla potvora s vlastním názorem - ale naučila nás, že se psem se nemusíme bát jezdit ani do hor, ani k moři, ani na vodu… a že je doga báječný parťák pro každou příležitost. Byla nesmírně pohybově šikovná, nebála se ničeho a nikoho, byla zdravá a veselá. Na šesti letech byla na očkování a pan doktor, který ji znal od narození hlásil, že tak zdravou dogu v báječné kondici nezná. A že by jen potřebovala přetřít čenich černou barvou, aby jí vymizely šediny. A o půl roku později nebyla - osteosarkom je mrcha…
no a Arona může za to, že už nás od toho jara 1994 dogy neopustily a pak přišel Xerxes a Beta a Night a Yoda…
ještě k fotkám - na té první je jako dvouměsíční prťavec, na druhé v milovaných Jizerkách, na třetí důkaz, že i doga se vejde do Vertexky - sjela s námi snad všechny řeky a byla báječný vodácký pes, na čtvrté je ve Francii na Azurovém pobřeží (nebojte, neuvařila se - byla to doga vedro a sluníčko milující) a na poslední je přesně na šesti letech - byla únorové štěňátko
Teda Arona byla nádherná, žíhaná doga je pro mě TOP barva,žádná jiná se jí nevyrovná