jinak-co vlastně učíte štěnata?
Prej co učíte štěňata😂… čůrat venku, netahat na vodítku, přivolání, sedni, lehni..
A Gina říká, že půlka z toho je zbytečná, že ví sama nejlíp, kdy si má sednout a kdy lehnout…😎
Špicoidni psíci střední velikosti bývali společníky dětí v každé druhé vesnici. Proto jsou tak všestranní a povahově příjemní.
Ještě jsme se nesetkali, že by chovatelé nutili nové majitele na výstavy nebo do chovu. Samozřejmě jsou rádi pokud je někdo do chovu chce ,ale valná většina je ráda, když se dostanou do milujících rodin.
Fiona, nevím, jestli by větší propagace pomohla. On je špic vcelku známý, ale tihle velcí se do bytu moc nehodí, navíc to je chlupatý a pak si řada lidí spíše pořídí lapinu než "obyčejného špice”
Myšky,myšky,třeste se, Divoženka chodí po lese,a po loukách taky🤣 první úlovek, hodná holka,přišla se podělit😂
Gina at se nenaparuje😀😀😀
Jessy náhodou taky není žádnej blb!!😉
Jelikož jediný co jsem od začátku učila bylo at si při přivolání sedne-teda já to nějak moc neučila-ale jak je malá tak sihned sedala sama…-aby na mě viděla-protože já jsem oproti ní strááášně velká😛-ehmm-164cm…
a tak xxkrát za vycházku a na dvoře přilítne a sedne si přede mě-s výrazem-došla jsem,sedla sem-piškot chci!!!
muž dojel ze zverimexu-tak jsem se zeptala,jestli ho pro dnnešek zavřely-zverimex-ne muže..
tak piškoty-vykoupil všechny,klásky andulkám všechny+pro venkovní ptactvo
a granule Žerykovi…
ted by zavřel nejradši on mě někam…asi do vězení…
Na velkého bílého špice mám vzpomínky z dětství. Když jsem přes celou vesnici každý den chodila s maminkou do školky. Bylo to skoro kilometr a půl. Každého psa jsem znala, některé i jménem. Už tenkrát jsem pomalu zjišťovala, který je jaké plemeno. Bydlela tam starší paní a měla nádherného psa bílého velkého špice, jmenoval se Rony. Vždy zuřivě štěkal za velkými plechovými vraty, a skákal dost vysoko. Mamka mi povídala, moc se nepřibližuj asi je zlý. Pak jsem se skamarádila s vnučkou, paní od Ronyho. A to co jsem zjistila, tak mi bylo psa líto. Pes neměl na dvoře ani hrnek s vodou, zbytky dostával do kastrůlku, který byl tak malý, že moje křížená jezevčice měla misku větší. Zjistila jsem, že je to moc hodný pes. A při každé mé návštěvě byl za vodu a něco dobrého moc vděčný. Na procházku jsme ho brát nesměli. Neměl ani vodítko a obojek. Jednou se stalo že utekl a sousedům zakousl slepice. A poté co jsem se od našeho souseda dozvěděla, pána, který byl hajný. A od mala můj velký vzor, myslím že mě má rád od malička a viděl jak se doma o zvířectvo starám a mám pro ně cit. Tak mi pověděl, že paní chtěla nechat Ronyho utratit. On jí řekl, že krásného, mladého a zdravého psa neutratí. Tenkrát se to na vsi bohužel tak řešilo, pokud byl pes starý, nemocný. Bylo mi psa líto, protože i v tak strašných podmínkách, byl krásný, měl hustý bílý kožich, který mu nikdo v životě nevyčesal. Bylo léto a Rony měl tenkrát neuvěřitelné štěstí. Již jsem tady psala, že moji rodiče měli restauraci s ubytováním. Za ta léta byla většina našich prázdninových hostů, jako rodinný známý. Přijela jedna moje oblíbená paní z Prahy, na pobyt. Vždy mě ráda viděla a povídala si se mnou. Taky jsem jí vyprávěla o Ronym. O tom že kdyby to šlo vzala bych si ho domů, ale doma už jsem měla tu skoro jezevčici a táta měl NO. Paní mi povídá bydlím sama v bytě. A možná bych nebyla se psem tak sama. Hned druhý den, jsme se šli zeptat jestli Ronyho nechtějí, že si ho paní vezme. A tak jsem paní půjčila starší vodítko a obojek a Rony jel poprvé v životě vlakem do Prahy s novou paničkou. Paní nám volala, jak je spokojený, čistotný. A za rok přijela i s Ronym na dovolenou, chodili jsme na procházky. A hlavně po roce se pěkně vykrmil. Ale hlavně on si mě pamatoval. A jezdila s ním k nám pak každý rok. A byl to opravdu skvělý, vděčný a krásný pes.
Hezký příběh, mám ráda dobré konce
Děkuji. Kdybych neměla teď ty psy co mám doma. Klidně bych si dokázala špice doma představit. Je to opravdu šikovný pes, a díky Ronymu vím, že jsou opravdu nenároční. Škoda že nejsou v módě. Vzpomínám jak Ronyho obdivoval opravdu každý, nádherný chlupatý méďa. A ten první domov ho vůbec nezlomil a potom si opravdu užíval života.
jinak-co vlastně učíte štěnata?
Řekla bych, že základ je přivolání a chůze na vodítku, příp. u nohy bez vodítka. Každý dnes učí dej pac a otočky a samý kraviny, ale psa neumí přivolat a vodítko taky neznají. Pak teprve bych učila sedni a to i když pes není u mě a chci, aby na mě počkal. Další věc je neskákání na cizí lidi a to ostatní až úplně nakonec.
Já to mám tak, že se štěňátkem mluvím stejně jako s dospělými. I dospělým říkám, jdeme spinkat, jdi do pelíšku, ty jsi šikovná holka,…. A tak mluvím i se štěňátkem, tak se štěndo naučí klíčová slova - ven, zůstaň, pojď, loužička, bobek, fuj a mezitím se učí přivolání, používám 10 m šňůrku, doma sedni a pak třeba dej pac. Ale pro mne je nejdůležitější přivolání a fuj, dokud je na šňůrce a když chodí na volno, tak je ještě pro mne důležité počkej/stůj/zastav, prostě cokoli, aby štěně zastavilo. Na štěně nešišlám, prostě používám všechna slova, která bude poslouchat celý život.
pro mne důležité počkej/stůj/zastav, prostě cokoli, aby štěně zastavilo.
Jsem si vzpomněla na kamarádku. Kdysi měla dobrmany, pak jezevčíky. A taky říkala - dej pac a jiné blbinky nejsou důležité. Všechny psy vždycky učila, aby i v největším rozletu znali slovo stůj!
Tak to bych si s kamarádkou asi rozuměla, teda po téhle stránce 🙂
Gina at se nenaparuje😀😀😀 Jessy náhodou taky není žádnej blb!!😉
Vyřízeno…ředitelka zeměkoule říká, že pokud si někdo sedne kdykoliv mu jeho dvounohý spolubydla řekne, tak je rozumu mdlého a je jasný, že musí být trvale pod dozorem statného ošetřovatele…v tomto případě teda klidně i subtilní paničky, aby mu dotyčný teda říkal….prej stejně jako náš Mates, taky je to prý trdlo makový 😂😂😂
Každý dnes učí dej pac.
Bože, já bych spíš potřebovala Máťu naučit, aby pac nedával nikdy…já nevim, jestli je to nějakej plemennej znak berňáků, ale on má tendence nás pořád “hladit” a ono i když to dělá něžně, tak pohlazení, přes oko, když to člověk nečeká, tak fakt nic moc…a taky dává packu na pozdrav a když něco chce…jakože “pojď se tam se mnou podívat” a ty jsi si nevšimla, že tady nosím plyšáka (neřekla jsem mu “Máťa má bizóna, ten je ale šikovnej”) a tak dále a tak dále…
Jenže když mu to zatrhnu v zárodku, tak pak tak smutně kouká jakože “Co se stalo, já jsem něco provedl..”…no holky, já prostě nevím, jak vy to děláte. Já jsem schopná fungovat normálně s rebelem jako je Gina, ta nikdy nedělala smutný očíčka, ale berňuškův pohled, tak to je pro mě utrpení mladého Boháčka. Ještě, že se Máťa narodil se základním výcvikem a je to povahově takovej Hujer, protože kdyby ne, tak s tímhle pohledem mě utáhne na vařený nudli a já budu mít doma rozcapenýho, rozmazlenýho zmetka…
Řadíme se do klubu pejsků, kteří pac podávají až příliš, je to v našem případě jeden z prvků strategie, jak přežít v tomto světě😄
Já vždycky mladýmu říkám “teď nepacičkuj” 😂 Taky pak kouká tragicky. Úplnej týranej a citově vyprahlej pes. 😀
Není to plemenej znak berňáku, si myslím, Dragouš dává pac sám od sebe už několik let, a to obě. Vůbec netuším,jak na to přišel, nikdy jsem to po něm nechtěla. A musím říct, že to bylo často důvodem všeobecného veselí u zkoušek, když přinesl kus a zároveň podal pac. 😁
Děkuji za rady,typy,názory…
takhle já vždycky celý život všem říkala-nejdůležitější je fuj,stůj,přivolání
všechno ostatní je nástavba-no teda taková chůze u nohy taky není marná…
ale třeba Žeryk když k nám došel tak uměl stůj a fuj…přivolání ne,nic jinýho taky ne….
ale zase stůj je dobrý-nahradí přivolání,
u Žeryka,tím,že není pes co na sebe nrchá šahat-posunout,odsunout,otočit atd…
tak tam mě ohromně pomáhají povely typu-ustup,posun se,jdi na bok,otoč se…
+taneční cviky,který se dají různě hodně kombinovat-chůze u levé a pravé nohy,otočky,obíhání,kroky,couvání…a další+různý střídání těch možností,tak mu zabaví hlavu+unaví…
takže tyhle blbinky mě třeba u Žeryka hoooodně pomohly…🙂
ale pochopitelně nejsou životně důležitý!!!
no a jinak-já mám pátýho psa-a tím,že ty psy mám po 15ltým Kimovi-Dux byl k němu 10let-ke 14 letýmu Kimovi,
po něm 14 let Gero,
Killy 8 let-ale ta nebyla od štěněte
Dafi -11let,
Žeryk od 4 let…
prostě Jessy mám po 11letech a to vlastně skoro zapomenu co jsem učila🙂
když teda nepočítám rodičů Maxe-před 15 léty skoro a Betty skoro 17 let dozadu-ty jsem taky cvičila a vychovávala…
vím,že jsem odmala učila čekej-mimo jiné kvůli focení🙂
pak přivolání,,štěkej a otočky-abych měla 2 sranda nedůležitý cviky,,,
chůze u nohy jsem přidala časem,a vím,že Maxík se naučil moc pěkně chodit u nohy díky Geroškovi a Betty-chodil mezi něma-tak mu to v 5 měsících hezky šlo🙂
pochopitelně fuj
přivolání od prvního dne…
taky se snažím Jessy učit klidu při připínínámí vodítka a odepínání..
pochopitelně česání,už má ostříháný prstíky na nožkách…
jinak i tam kde může být na volno,a mí psi by šly na volno celou dobu,jde schválně kus na vodítku…
Když Máťa je s tím fakt nebezpečnej, když člověk nestihne podávanou packu zachytit, tak to hrozí škrábancem na noze.. synovi se minule trefil do intimních partií…
Jako nevadilo by to, kdyby podával pac jako Gina, ta to dělá ve stylu “ zavaž mi střevíček” tam riziko úrazu fakt nehrozí.
Na druhou stranu by člověk uronil dojetím slzu, když Máťa lehounce a něžně pohladí Ginu nebo Árčího po hlavě…
Ještě jsem si uvědomila, že tím, že jsem si se štěnětem hrála, tak se automaticky učilo povel přines/aport/podej/hledej, pusť, slovo míček/balonek. U misky se štěně automaticky naučí “uhni”. Nejsem zastáncem hrabání se psovi v misce, ale jsou situace, kdy je to nutné a proto mám všechny naučené na povel uhni a pesa přestane jíst a ustoupí, můžu si misku vzít, odnést, něco tam přidat, ubrat a pak ji vrátím (celou dobu mne pesa následuje, co jako dělám 🙂). Nedělám to často, skoro vůbec, ale musí to umět, abych se v případě nouze nemusela s pesou poprat. Trénuji to tak, že na povel uhni, přihodím něco do misky.