Všechno jde, když se chce. Otázkou zůstává, jestli se doopravdy chce, a jestli to za to stojí. Život je otázka priorit, a ty má každý člověk nastavené úplně jinak. Samozřejmě jiná situace je, když do života zasáhne nečekaná a nepříjemná událost (nemoc, smrt blízkého, …), ale furt jsme u těch priorit, nebo životního stylu, chcete-li.
Nelze vůbec porovnávat člověka, který celý život žije městským stylem života, ale prostě má vztah ke zvířatům, potažmo koním, a v jejich držení může vidět sportovní vyžití, relaxaci, určitou prestiž a co já vím co ještě, ale je mu jasný, že na balkoně to fakt nezaparkuje, tedy musí jít cestou nějaké komerce, protože to prostě jinak není možné, s člověkem, co v tom vyrostl a žil od plenek. Protože v tom druhém případě to není jen výběr koníčku (jako hobby), ale spíš životní styl. A to je prostě úplně něco jiného. Alespoň já to tak vnímám.
A pak to právě souvisí i s prací a nejen s ní. Co jsme ochotni a schopni obětovat. Já jsem vyrostla na hospodářství, což tu většina z vás asi ví. Vyrůstat mezi zvířaty bylo naprosto přirozené a patřilo k tomu všechno, od příchodu na svět, výchovu, až po smrt, výroba vlastního krmení, atd. Moji předci, včetně mě, dělali všechno tzv. po práci. Jinými slovy, nikdy nás tato činnost neživila. Pořízení koní byl vlastně jen další logický krok, tže jsem nad tím rozhodně nemusela nijak bádat, jako se nad tím bádá jinde. Koně jsem si k dalším hospodářským zvířatům pořídila ve třetím ročníku na VŠ, tedy jako plnoletá a vydělávající a zároveň studující, neb se sama o sebe starám od svých 17ti let. Po ukončení VŠ nastalo “pracovní fiasko” a silné rozčarování, protože zaměstnat ženu mezi 26-35 lety, na malém městě, studovanou, a s hospodářstvím, byl zcela evidentně vééélký problém. Práci ve vystudovaném oboru jsem sháněla dva roky. Zcela bezvýsledně. Vzdala jsem to, a nastoupila, nejprve do dvousměnného, později do třísměnného provozu do fabriky na oddělení kvality, jako směnový mistr/kvalitář. Je to velmi smutný paradox, ale s dvěma titulama jsem dělala středoškolskou pozici, na které jsem si ale paradoxně vydělala mnohem víc, než když bych pracovala ve vystudovaném oboru. Smutný fakt, taky fakt. Peníze tu byly víc než pěkné, tže jsme doma rozjeli na plné obrátky velkou rekonstrukci stavení, včetně stájí, která trvala několik let, tuším, že asi 14 let. Vše bez hypo, rekonstruovali jsme jen to, na co jsme ušetřili. Doma byla kupa domácích zvířat, včetně koní, velké zahrady a mnoho dalšího. S prací na směny na 7,5h tohle skloubit šlo celkem hladce, a taky jsme byli mladší, že jo. Když už my směnování začalo lézt na mozek a nedalo se nikam profesně posunout, v rámci firmy, odešla jsem a začla hledat jiné uplatnění, bohužel jsem stále patřila do té kolonky 26-35 let, což je asi nějaká vražedná kombinace nebo co?! Nakonec jsem práci našla úplně mimo studijní obor i dosavadní praxi, musela si doplnit kvalifikaci, abych se dostala tam, kde jsem teď. U toho stále byli doma nejen koně. Nyní mám práci na 40h týdně bez přesčasů, směn, pracovních víkendů či svátků, dojíždění je opruz a zabere spoustu času, ale co s tím, když všechno ostatní víceméně vyhovuje? Moje profese je ojedinělá, jak v rámci firmy, tak v rámci pracovního trhu, čili odejdu z ní jenom jednou, bez možnosti návratu.
Koně k mému životu patří, neboť nejsou mým koníčkem, ale životním stylem, což mimo jiné dokazuje to, že po celé ty roky jsem je zvládla uživit, i když byla období, kdy jsem byla bez práce a nebo taky měla tři práce naráz, aby bylo na tvárnice. Zvířata nikdy nestrádala, zatímco já jsem spala 4 hodiny denně a živila se rohlíkama a vodou z vodovodu. Bohužel překvapivě nemládnu, tže postupem času, jsem všechna zvířata krom slepic, kocoura a koní dala pryč. Síly došly. Časem vím, že až nebude kocour a slepice, koně zůstanou. Dům máme po reko, bez dluhů, oba stálou, dobře placenou práci, tže teď poprvé začínám využívat různých koňoslužeb, o kterých jsem do té doby ani nevěděla, že existují. Holky koňské mají všechno, přesto nerozhazuji a vše dělám i nadále s rozvahou.
Koně se dají skloubit s kdečím, když se chce!
