Protože netušil, odkud rána přišla. Bylo to nečekané. Tak silné to u ovcí není. Stejným procesem prochází i novorozená jehňata, i ta se to musí naučit. Nikdo by si je tímhle nepozabíjel. 

Pecka od kravského ohradníku je větší. I tak to zabije jen velmi malá zvířata (myši a tak). Nevím, jestli to má sílu jinak než šokem zabít i větší savce třeba s kardiovaskulární poruchou. 

Naučí se to rozlišovat stejně jako koně a krávy. Slyší, když je ohradník pod proudem. Třeba mu jedna zkušenost k pochopení stačila.

Rýmička se mě drží už týden, tak v týdnu jsme s ratloraptorem chodili jen na krátké procházky. Až o víkendu jsme dali delší. Ale ne tak dlouhé, jak bych si představovala. A pomalou chůzí. Musím být cajk do pátku, snad to vyjde.

U mě tak skončila Winka. Jméno má od slova win, vyhrát. Dlouho jsem ji nazývala Vlezkou. Vlezla ke mně oknem, dveřmi, bylo jí to jedno.  Ale já ji nechtěla. Prostě Vlezka.

Myslela jsem, že je to kočka sousedky.  Už jsem jednu sousedčinu kočku v tu dobu měla. Když jsem nahlas přemýšlela, že si asi pořídím nějakého mazlíka, sousedka navrhla, že bych si mohla vzít její Šíšu. Že se nesnáší s dalšími kočkami. 

Dala jsem si čas na rozmyšlenou. Šíša hovor vyslechla a žádný čas mi nedala. Ještě ten týden jsem ji našla sedět na spodním schodu venkovního schodiště, kudy se jde ke mně. Druhý den seděla na horním schodu. Třetí den šla zkontrolovat byt, na chvilku si lehla na gauč. A čtvrtý den už se tam rozvalovala. Pátý den mi dovolila, že u ní můžu zůstat bydlet. Hodná holka, byla jsem ráda, že mám ještě kam složit hlavu.

Šíša opravdu neměla pěkný vztah k dalším kočkám, tak jsem Vlezku z bytu vyháněla. No, stejně se u mě objevily další dvě kočky. Jednou v prosinci krátce za venkovními dveřmi zamňoukalo cosi vyzáblého na kost. Podle veterináře ten rok narozené kotě, nemělo ani 1,5 kg. Bylo 5 dnů v teple, hlazeno. Pátý den odpoledne jsem sledovala zlepšení stavu kotěte. Šestý den jsme měli jít na kontrolu. Noc před kontrolou zemřelo.

A Vlezka se furt snažila vecpat se mi do bytu. I na jaře březí. To jsem teprve promluvila se sousedkou o Vlezce a zjistila, že to není její kočka. 

Porodila venku na zahradě. A ukázalo se, že Šíša opravdu nemá ráda jiné kočky. Vyrazila jednomu jejímu kotěti oko, když zkoušelo kolem ní proběhnout do bytu. Spíš mi připadalo, že kotě do rány vběhlo. No, jak by dopadlo jednooké venkovní kotě, které ještě nemělo čas na odstav.  Navíc jsem na vině byla já, respektive má kočka. Takže jsem zalarmovala další sousedy (nemám auto) a jeli jsme během chvíle v neděli večer 25 km na pohotovost. A od té doby mám Piráta. Je to sice kočka, ale černá a jednooká, takže když po mě chtěli na pohotovosti jméno, byla volba jasná. Operaci Pirát přežil. A i když věkem nebyl čas k odstavu, musela jsem ho od Vlezky odstavit, bo koťata měla infekci.

A tak jsem měla Šíšu, Piráta a vyháněla z bytu Vlezku. Šíša zemřela, Vlezku jsem už nechala u sebe a tím se z ní stala Winka 😀 Pirátovi bude letos 7 let, Wince nevím kolik.

V pátek jsme s Bonnie šly z Železných hor do Žďárských vrchů. První fotky jsou z Hlinska ze skanzenu Betlém. Fotka u studánky je jeden z pramenů Chrudimky. Nezapomněla jsem na nápad, že projdu co nejblíže toku Chrudimku od pramene do Slatiňan. Pak možná soutok s Labem v Pardubicích.

Další procházky byly jen krátké, protože na mě po 2,5 letech sedla rýmička. Naštěstí se ratloraptor vylítal na statku, viz video.

Nepřítel zneškodněn.

Taky mě to zarazilo. Kamarádka nechala koncem února vykastrovat piraňu, ze zdravotních důvodů. Jizva cca 2, možná 3 cm. Je to sice malý pes, ale i tak mně to připadá nepoměr. Jasně, třeba v případě pyometry a hodně zvětšené dělohy to bude jinak, ta se ďourkou nevejde.

Mimochodem měla piraňa druhé hárání děsné. Po měsíci začala znovu barvit. Dva měsíce byla nesvá, velkou část času neměla zájem ani o hru, ani ratloraptor ji ke hře nevyprovokoval. Bylo vidět, že se trápí. Kastrací prošla v 16 měsících a už měla cystu na vaječníku.

Přidávám pro zlepšení nálady jedno kočičí z minulého týdne. V zimě si holky spolu nehrály.

Já ho taky přehlédla. Na počítači 😀

Oba (zrzavej i černej) vypadají sympaticky. A rošťácky. Nevím, jakou mají povahu, ale socializovaný se psy jsou perfektně. Nechápu, že je zrzoun (nevím, jak černej) bez zájemců. Malý, zdravý, socializovaný pes. Vždyť je to ideál.

Další výlet v Železných horách. 

S pesankou jsme dojely vlakem do Vrbatova Kostelce (hezké je to i o stanici dál, jít už od Prosetína). Vyšly jsme po modré turistické podél říčky Žejbro (foto 2 a 3) do Podskály (4). Odtud je hezká procházka přes Podlažice (tam vznikla Codex gigas, Ďáblova kniha) do Chrasti. 

Foto 7 - pohled zpět z protějšího svahu nás Podskálu a na skále obec Skálu.

My jsme se vydaly jiným směrem, pokračovaly jsme z Podskály po zelené turistické přes Silnici. Kdysi jsem kdesi četla, že tam vznikla u nás jedna z prvních asfaltových silnic. Už si nepamatuju přesně a nedaří se mi to najít, tak snad nekecám. Má to být část právě z dnešní turistické trasy. 

Šly jsme stále po zelené na Smrček a neznačenými cestičkami a cestami do Nasavrk.

Děkuju, děkuju. Už to jdu prostudovat.

Ahoj. Předem na rovinu přiznám, že se v bezobratlých vůbec nevyznám. Píšu sem z důvodu zvědavosti. Doufám, že budete vědět a o své vědomosti se podělíte. 

Dneska jsem potkala síť pavučin, zasahovala od okraje pole přes travnatou cestu. Nevšimla jsem si, zda až do křoví, co bylo na druhém kraji cesty. Vidím blbě a nechtělo se mi do toho šlapat. Síť byla dlouhá několik desítek metrů. V nadmořské výšce 300 m.

A mě zajímá, jaký bezobratlí by ji mohli teď, teprve v březnu, vytvořit. Nějací pavouci, housenky, jací? Je sice teplo, ale připadá mi to i tak brzy.

Děkuju všem, co se podělí o názor a vědomosti. Díky.

To mě nenapadlo. Díky.

Ty pavučiny - víte někdo, jestli jsou pavouků, housenek, jakých? Měly jsme cestou na vlak čas, tak jsem chtěla dojít oklikou. Ale rozmyslela jsem si to. 

Ano, pořídila jsem kvůli tomu loni plastový náhubek, zpředu není mezera na protlačení fujtajxlů. Nakonec nebyl třeba, protože s tím prakticky přestala. Teď po roce se situace začíná opakovat. Ještě teda myš nesežrala. Vyčenzovala jsem myš za pamlsky a schovala pod velký kámen. Křoví nebo strom nebyl blízko. 

Ona ta černá mrška i vyrazila za slepicí, která zobala skrytě za vesnicí v křoví. A další den za zajícem. A to jsem si notovala, že už vše v pohodě. Pravda, zajícem jsem si nebyla jistá. Tak má smolíka a exponovanými místy chodí zase na vodítku. A k večeru pro jistotu i na dalších místech, kde občas vídávám srnky. Kdyby nechtěla zůstat u zajíců… Tak snad se přes to zase přeneseme. A nebudu to muset řešit každé jaro.

Psychopati tyhle emoce nemají.

Nezná, používám jako zákazový jiný povel. 

Ale tohle to nevyřeší. Jdeme po cestě, louce, odběhne pár metrů stranou. Běžná věc, pohybuje se kolem mě plus minus 5, 10 metrů. Chování nezmění, nepoznám, jestli zkoumá jen tak nebo ucítila něco zvláštního. Pesemesku, mrtvou myš, nebo jestli jsou na místě kosti, srst, spárky, peří, mršina - zajíc, srnka, liška… Poznám reakci na čerstvý pach myši a dalších hrabošů.

Mršiny nežere, až na myši. Správně uleželé. Ty vyměňuju za pamlsky, ale někdy nestihnu říci ani “ň”. Fakt. První myš sežrala, když byla štěně a měla jsem ji na krátkém vodítku (cca metr). Trvalo to 3 vteřiny. První, než jsem si uvědomila, že v trávě něco našla, druhou, než mi došlo, o co jde - to už ji soukala. Třetí vteřinu už mělo spolknuto, nestihla jsem se ani sklonit.

Ach, jak já rozumím. Také věsím a přemisťuju do míst, kam pesanka nedosáhne. Nohy, růžky, čelisti (celou lebku neunese)… Včera jsem hrst brků (dlouhých jako třetina délky psa) zastrkala do otvoru tyče u ohradníku. Ze začátku jsem nevěřila, že je ratloraptor zkusí sežrat, ale tvářil se velmi motivovaně a odhodlaně.

I teď je furt vídám na řepce. A labutě. Loni i letos je tu jeden pár labutí, nevím, jestli stejný, který se z řepky skoro nehne. A letos i husy. Ty ale nevidím na stejném poli s řepkou vždy, když jdu kolem.

Možná účinek řepky.