V Politice mi to připomnělo: Včera jsem potkala kamaráda z dětství. Mladší než já, a vrávoral mi v ústrety a halekal na půl sídliště, že jak se mám. Tak říkám, že se mám skvěle a lepší to být nemůže a jak jsem šťastná (tím zaručeně každého nas**u…, ale ono to tak opravdu je), a on že on je nešťastný. Zavanul větérek a já jsem byla rázem také nešťastná, z alkoholového oparu, který mě ovanul. Chlapec na mě postupně vybalil, že má nějakou životní krizi, deprese a tak, že i pokus o sebevraždu se uskutečnil (na podrobnosti jsem se neptala), že je na antidepresivech a byl v péči psychiatra, chtěli ho hospitalizovat, ale nakonec mu řekli, že není tak závažný případ a hospitalizovat nebudou. Bydlí s rodiči, ti oba pijí, doma je stále alkohol, a on též pije (na AD skvělá kombinace, jsem mu říkala). Takže bájo žůžo. A že je pořád nešťastný a co má jako dělat. Tak jsem mu říkala, že jsem též byla kdysi nešťastná a dost mi pomohla psychoterapie v intervenčním centru ve větším městě, že je to zadarmo v rámci nějakých těch aktivit pro občany. Tam ale v té době byla fantastická stará psycholožka, která měla metody, které mě zajímaly, hned odhadla, že jsem technický typ, tak se mi jala ty postupy vysvětlovat a naprosto nenásilně mě do toho vtáhla a řekla mi o mně spoustu užitečného, na čem jsem pak mohla stavět další směřování v životě, hodně mi to pomohlo si některé věci objasnit. A pak tam pracoval nějaký mladý kluk, jehož postup mi nějak vůbec nesedl, a tak jsem po třetí schůzce přestala chodit, ale to jsem už nepotřebovala, protože jsem spokojenej člověk. No a tak říkám klukovi, ať to intervenční centrum zkusí, je to zadáčo, nic za to nedá. A pak taky že by neměl chlastat (ale jak to uděláte, když bydlíte s lidma, co lejou, a když máte doma ten alkáč pořád po ruce… tak jsem zmínila, že by ta hospitalizace z tohodle ohledu nemusela být blbá, kdyby se zadařila), no a že by si měl najít něco, co ho povzbudí a nakopne, něco na co se bude těšit. Začít chodit s nějakou grupou po výletech, dělat dogtreking, takové nástřely, co se dá dělat zadáčo, teď mi došlo, že jsem mu mohla navrhnout i hasiče nebo skauty… a taky mi kdysi navrhovali, jestli by mi nepomohlo dát se na víru. Já měla oporu v rodině, to on bohužel nemá, chtělo by to nějaké kamarády, ale obávám se, že on je zrovna takový outsider… no… hm. Je mi to líto, hlavně že to zázemí je pitomé. A on vypadal trochu zoufale. Je jako super, že o tom mluví, to ještě není to poslední stadium, ale to víte, nějak bych mu ráda vypomohla… Přemýšlím, máme chatičku, jestli bych se neměla domluvit s máti, že bychom ho tam třeba nechaly bydlet. Práci chlapec má, alimenty na dítě platí, má milion zvířat, kromě psa má ještě králíky a morčata a nějaké ptáčky, o něco se mu starají během těch epizod nějací kamarádi, něco zvládá obstarávat rodina… ale je to takové individualistické. Mně dost pomohlo najít si nové známé… Jsem říkala, ať zkusí chodit se psem na cvičák třeba, tak on na to, že psa má vycvičeného, na co by tam chodil, tak říkám, že přece kvůli té komunitě, že by si domlouvali společné vycházky třeba, psí výlety apod. … no, nakonec teda řekl, že zkusí to intervenční centrum a toho “veřejného” psychologa. Neustále se mě ptal, jestli ten psycholog mu teda určitě pomůže. A já říkala, že to nemůžu vědět, nevím, kdo tam sedí, jak pracuje, jestli je to nějaký študent nebo zkušený terapeut, ale že to je to nejmenší, co může pro řešení své situace zkusit… Zachraňovat zvířata je nějaké mnohem jednodušší… Ta se nehádají.
