Jakože ve vás Gina zlomila toho kynológa?
(teď tedy upozorňuju, že se mi zase povedlo sepsat román…je to žvanění o mých kynologických radostrech a strastech, tak koho to nezajímá, tak to nečtěte, žádná další spešl informace tam není…😜)
Jo přesně…resp. po těch letech se psy a poté, co jsem odvolala i afgánskýho chrta v situaci, kdy mu před nosem přeběhl zajíc a chrtí frajer se odpíchnul třista z místa a tradá za zajícem….jo jasně, neměl přivolání jako ovčanda, že by se otočil na pětníku, ale po zahvízdání začal točit oblouk zpátky ke mně….teda výhoda byla, že on byl sice instinktivní lovec, ale už prostě asi zdegenerovanej (nebo taková povaha…nevím), nebyl to zabiják…jako i když toho zajíce doběhnul…což na tý krátký vzdálenosti nebyl problém, tak to mu stačilo…nebo spíš mi to přišlo “jééé, tak to není psí kámoš na hraní, tak to mě nezajímáš”…
Když si vzpomenu, jak jsem byla na diskuzích “chytrá”, že když mám totálně nemotivovatelnýho psa a ještě instinktivního lovce a samostatnou jednotku s vynikajícím orientačním smyslem, tak že jediná cesta je, abychom se vzájemně hodně milovali a měli tak silný vztah, že potom ten pes, jenom a kvůlivá lásce ke mně je ochoten se dohodnout na nějakých pravidlech a udělat něco jenom kvůli mým krásným očím.
No a pak přišla Gina…a prej…"tak nějakej vztah si strč do zadele"…jela v režimu …a tady bych to asi nejvíc vystihla hláškou z filmu Jedna ruka netleská “My se vůbec neznáme, viď Stando”.
Zkraje to ještě docela šlo…nebo teda já si naivně myslela, že to půjde. To jsem měla ještě Jacka a malá Gina se ho docela držela a po povelu “ke mně”…přicházela i s Jackem a byla chválena…to jsem si říkala, že to napodobování mi pomůže. Dokonce se mě jako štěndo i docela držela. No a pak se madam pustila nejen máminy sukně (jako mojí), ale i Jackova kožichu a tramtadadá a byl konec.
A zase nemůžu říct, že by na ní moje výchovné působení a učení přivolání nezanechalo stopy…dokonce musím říct, že se asi můžu poplácat po rameni, na tu hrůzu, co jsem si s ní zažila v pubertě, má přivolání nebojím se říct na 90%…což je bohužel pro mě nevypustitelný pes.
Jako můj osobní názor je, že by na volno fungovala s elektrikou na krku….že když by poznala, co obojek umí, tak už by pak přicházela jen na vybrace a nebo na zvukový signál…ale já jsem na elektriku moc měkkosrdcatá a vzhledem k tomu, že Gina není běhací pes, ale courací, čuchací, tak jí 20ti metrová šňůra stačí…teda spíš výhoda pro mě, že s ní nemusim nikde lozit.
Jako musím říct, že je to možná způsobený i mojí nedůvěrou v Ginu…jako 2x odklusala do západu slunce…a já volám.."Gino, ke mně…Gino počkej" a madam přes rameno řekne “já počkám až na konci”…ve druhém případě mi nakonec klusala v ústrety a říká “no tvl, kde jste, já už tady čekám takovou dobu”….jak říkám…nikdy jsem neměla strach, že když se můj pes někam rozeběhne, že ho nezavolám zpátky…ani s pobertální kavkazandou Jessinkou, když se rozběhla tryskem pryč, tak jsem neměla strach, že když zavolám, že nepřiběhne…ale jsem za Ginu vděčná, protože to je další zkušenost do mého portfolia. Jako teda nezvládnutá zkušenost, možná, kdyby tu mojí Kanimůru dostal do ruky někdo jinej, tak by to zvládnul….ve své podstatě jsem zpětně ráda za to peklo a pocit zmaru v Ginině pubertálním období, protože to teda byla zkušenost k nezaplacení….
Ono není umění koupit si berňáka, co už se narodil se základním výcvikem a machrovat, jak jsem si dokázala vychovat psa a kroutit hlavou nad těmi majiteli, co to takhle nezvládli…to člověk žádný zkušenosti s takovým snaživým vzorňákem nenasbírá.
Paradoxně nejvíc pyšná jsem byla na Jessinku, jako odrostlý štěndo, když se šla v parku (po domluvě) pozdravit na volno s pejskama (border koliemi)….já čekala s Ginou o pár metrů dál na cestě, protože na borderáka byla Gina moc hrrr…a pozor, pak Sardullah zavolala “Jessinko, tak řekni pejskům ahoj a jdeme…hopí, hopí” a Jessinka se sebrala a ihned se přiřítila ke mně a teda majitelky těch “nejchytřejšů psů na světě” smekly slovně klobouček….jako dámy mé milené, málem jsem neviděla na cestu, jak jsem měla nos nahoru.